Proč jste se rozhodli pojmenovat film haškovskou parafrází – Dobrý řidič Smetana? Co mají podle vás Smetana a Švejk společného?
Vít Klusák: Filip a já se počítáme k té části čtenářů Haškova Švejka, kteří jej nevnímají jako zosobnění české malosti, srabáctví a s oblibou skloňovaného čecháčkovství. Vidíme ho jako filosofickou figuru, která skrze paradox, doslovnost a záměrnou pasivitu poukazuje na kreténismus systému, který válku přijímá jako "řešení". Což mi mimochodem připomnělo, že na prvním plakátu, který Roman Smetana pokreslil, byl vyobrazen Ivan Langer a nad ním byl slogan ŘEŠENÍ, KTERÁ POMÁHAJÍ. Smetana se podobně jako Švejk na první pohled zachoval infantilně, ale v důsledku jeho čin a vytrvalost při následném soudním martyriu vedla k poukázání na zásadní díry a hlupáctví systému. Už slyším, jak někdo namítá - ale on nevyužil všechny opravné prostředky! Kdyby je využil, tak by zdaleka tak neodkryl to pokrytectví a nabubřelost.
ČTĚTE TAKÉ |
Připomínám, že Smetanu bez uzardění soudila Langerova žena, tedy manželka poškozeného, která nezapochybovala ani na vteřinu, že by mohla být podjatá. Její rozsudek byl založen na tvrzení, že je lhostejné, co Smetana na plakáty kreslil a psal, že je prostě poničil. Ministr Pospíšil podal stížnost s argumentem, jak by soud postupoval, kdyby Smetana na plakáty napsal "Miluji ODS"? Ale vyšší instance Smetanu opět vrátila do vězení, že na tom nezáleží. Tohle už přece není zaváhání jedné soudkyně, jak Smetanovi kritici s oblibou tvrdí.
Dobrý řidič Smetana: řidič autobusu ve srážce s politikem.
Co říkáte na některé námitky k filmu, které vám vytýkají, že jste Romana Smetanu více či méně manipulovali, nebo dokonce využili?
VK: Není to pravda. Znám málo tak tvrdohlavých lidí jako je Roman. Tahle výtka často padá v souvislosti se scénou, v níž Roman přepadne premiéra Nečase v sídle ODS při tiskové konferenci. Byl to Romanův nápad a chtěl ho realizovat o den dřív, když šel Nečas volit, ale redaktor ČTK to vykecal a Roman byl po dobu Nečasovy návštěvy ve volební místnosti zatčen kriminální policií. Takhle se před rokem 1989 rozváželi představitelé Charty 77 a undergroundu do lesů, aby nemohli způsobit nějakou "výtržnost". My jsme Romanovi jen pomohli, aby to mohl o den později dodělat a s premiérem mluvit. Ale hlavně - všichni se vzájemně ovlivňujeme a nemusí se hned jednat o manipulaci. Nedokážu říct, co by se bez kamery stalo či nestalo, každá konstelace je výjimečná. Představy laiků, že správný dokument je objektivní a nezúčastněný a neměl by vnášet autorův pohled na věc, to jsou bludy. Žádná objektivita neexistuje. Objektivitou se v lepším případě maskuje absence názoru, v horším případě vědomá manipulace.
ČTĚTE TAKÉ |
Jaké největší problémy jste v průběhu zažili?
VK: Klacky nám pod nohy nejvíc házela samotná hlavní postava. Roman nás pokaždé přemlouval, ať klidně přijdeme, ale bez kamery. Nedokážu říct, jestli se styděl, nebo bál "věčnosti" filmového média, ve kterém každé slovo zkamení a špatně se odvolává. A taky dalo dost práce se dovolat soudkyni Langerové. Její telefon do kanceláře jsem v kuse vytáčel 4 hodiny, a buď bylo obsazeno, nebo to nezvedla. A když to pak už konečně zvedla, tak zase odmítla mluvit. Může se to zdát jako okrajová potíž, ale dokumentarista nejvíc energie a času spálí na to, aby své postavy přiměl ke spolupráci. V posledních letech se navíc vrátila takřka zapomenutá výmluva - Radši nic říkat nebudu, abych pak neměl problémy… Lidé se bojí o práci, jsou znatelně opatrnější, svázaní smlouvami, odkazují na mluvčí a tisková oddělení, zase mají strach.
Dobrý řidič Smetana: Je svoboda projevu nadřazena poškození cizí věci?
Jak funguje vaše tvůrčí spolupráce? Hádáte se při natáčení? Asi ano, jak je vidět i ve filmu Život a smrt v Tanvaldu... Předpokládám, že v zásadních věcech se shodnete, ale drobnější konflikty vás třeba posouvají dál v hledání odpovědí?
VK: O režii a kameru se staráme rovným dílem, scénáře píšeme spolu a já mám víc na starost střih a Filip se víc věnuje produkci. Třeba v případě sousloví "Český sen" - já navrhnul "sen" a Filip dodal "český". Jinak se hádáme docela často, ale spíš před dalšími lidmi. Asi soupeříme o přízeň toho třetího. Když jsme sami, třeba ve střižně, tak se zvyšuje hlas výjimečně. Ale jinak s Filipem pracuju moc rád. Když se vidíme po delší době, tak se pořád smějeme. Netrávíme spolu dovolené a nevysedáváme v hospodě, ale stejně Filipa považuju za jednu z nejspřízněnějších duší a věřím mu jako málokomu.
Nová verze filmu pro kina je delší než původní verze a také daleko konkrétněji ukazuje na korupci v české politice. Mělo to pro vás nějakou dohru? Byl na vás vyvíjen nějaký tlak, výhrůžky a podobně?
Filip Remunda: Rozhodli jsme se bez cenzury nechat promluvit pana Jiřího Středu, který již několik roků usiluje o vyšetření případu údajné zpronevěry peněz Olomouckou buňkou ODS. Pan Středa je bývalý Romanův kolega, řidič z Olomouce. Na konci filmu hovoří o spojení Ivana Langera s podivným případem, v němž měla ODS neoprávněně získat 66 milionů korun a o tom, jak mu bylo v souvislosti s případem vyhrožováno. Nabitý fascikl korespondence se státním zastupitelstvím v rukách pana Středy ilustruje marný boj občana se státním aparátem. Roman Smetana v době, kdy satiricky doplňoval vyprázdněná předvolební hesla, o případu věděl, a ani za nic se mu nechtělo stát se pojízdným bilboardem hlásajícím slávu ódéesce.
Z filmu Dobrý řidič Smetana.
Takže výhrůžky nepřišly?
FR: Nám zatím nikdo nevyhrožoval. Předpokládám, že v době, kterou Americký teoretik médií Neil Postman nazval věkem zábavy, není výhrůžek ani potřeba. Pan Středa může ve filmu tvrdit cokoliv, vždyť ódéeska je minulostí a veřejnost je zaneprázdněna dalšími zábavnými historkami o tom, co udělá pan Kott, až spočítá ukradené miliony. Přesto se stala podivuhodná věc: generální ředitel ČT pan Dvořák obdržel dopis od advokátů pana Langera. V dopise si právní zástupce stěžoval, že jsme snad pana Langera měli uvést v omyl tím, že jsme s ním místo běžného rozhovoru natáčeli autorský dokument, tudíž jsme v rámci našeho "uměleckého díla" měli na výkon pana Langera získat licenci, podobně jako bychom měli mít licenci například na vystoupení dýdžeje, nebo konferenciéra. Kdo by se z té naší reality neubavil k smrti?
Diváci se rozhodně baví při sledování vašich filmů, byť dlouhodobě sledujete závažná témata, které jsou pro českou společnost zásadní - např. korupce, bezpráví, rasismus... Je to váš cílený program? Jak vyhledáváte témata, a podle čeho se rozhodujete, které zpracujete?
FR: Rozhodujeme se podle dvou základních pravidel. Předně nás téma musí přivádět v úžas. Na začátku je vždy fascinace. Téma nás musí uvádět do bdělého stavu, vytrhnout nás ze spánku banální reality. Pamatuji se, že když mi Vít poprvé vyprávěl o řidiči autobusu, který by měl jít do basy za počmárání několika billboardů, měl jsem chuť jít něco udělat. Čím víc jsem se o případu dozvídal, tím silnější byl pocit, že bychom měli okamžitě začít natáčet. Zajímavé na tom je, že míra fascinace je u každého jiná a proto film budí rozporuplné reakce. Největší radost mám z toho, když nám někdo napíše, že náš film dokázal proměnit obraz, který o případu vytvořila média. Raduji se ale i z negativních reakcí. I neúspěšné znejisťování statu quo má význam. Druhé pravidlo tkví v možnosti danou látku natočit. Máme s Vítem rádi situační filmy. Mluvící hlavy nejsou naším obvyklým výrazovým prostředkem.
Filip Remunda a Vít Klusák
V rámci Českého žurnálu jste natočili také film Život a smrt v Tanvaldu, který se dotýká tématu xenofobie a rasismu v české společnosti. Co vám tohle natáčení dalo? Co jste se dozvěděli o Češích?
FR: Překvapilo mě, nakolik si obyvatelé ČR dovolí být politicky nekorektní. To, že někdo dokáže nahlas říct, že by ve městě mělo být jedno koupaliště pro bílé a druhé pro černý, mě šokovalo. Řekla to jinak sympatická holka, od níž jsme se zanedlouho dozvěděli, že se se zastřeleným Láďou kamarádila a považovalo jej za slušného člověka. Uvědomil jsem si, že jazyk, kterým mluví, je jazyk rozšířený po celé republice. Za to, jak v Čechách mluvíme, by nás na Západě zavřeli. Děsí mě, že se obyvatelé měst přidávají k pochodům nácků. Rozumím tomu, že xenofobie neboli strach z neznámého je přirozenou obranou funkcí společnosti. Zdá se mi ale, že po všech těch stoletích společného soužití bychom o sobě vzájemně mohli vědět víc. Zjistil jsem například, že na rozdíl od dětství, kdy jsem měl Romy běžně mezi spolužáky, dneska znám Romů jen pár. Zajímalo by mě, kolik jich budou znát moje děti, pokud se nezačneme víc kamarádit.
