17. října 2019 17:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Přitahovala mě revoluční atmosféra. Tušil jsem, jaká je politika past, říká fotograf Pavel Baňka

Listopad 1989. Pavel Baňka se studentkou Vysoké školy uměleckoprůmyslové v... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Listopad 1989. Pavel Baňka se studentkou Vysoké školy uměleckoprůmyslové v... | foto:  Petr Topič, MAFRA

PRAHA Václav Havel byla jasná volba, ale chvílemi mi ho bylo v politice líto, vzpomíná na sametovou revoluci fotograf Pavel Baňka (* 1941). Před třiceti lety fotil stávkující studenty na uměleckých školách, později přednášel na univerzitách v Česku, Velké Británii a USA. Dnes ho nejvíce znepokojuje šířící se populismus.

LN: Fotografii se věnujete více než čtyřicet let. Na co jste se jako umělec soustředil na konci osmdesátých let před pádem režimu?Nebyl jsem žádný reportér, který by běhal po ulicích a cvakal skoro všechno, co vidí. Mě vždycky zajímali především lidé a jejich tváře, výrazy. Také jsme spolu s Jindrou (Baňkovou manželkou, sochařkou Jindrou Vikovou – pozn. red.) jednou ročně pořádali na našem statku bleší trh a já dělal sérii portrétů, skupin, rodin nebo dvojic. Štěstí jsem měl i v tom, že mě zhruba od roku 1985 podporovala Polaroid Company díky sběrateli fotografie Manfredu Heitingovi, který byl uměleckým ředitelem této firmy a jenž ode mne vybíral fotky do sbírky výměnou za fotografický materiál. Tak jsem už před revolucí mohl fotit na nádherný polaroid 4 × 5 palců a fotky prodávat po deseti korunách, což bylo méně, než kolik vůbec jeden takový polaroid stál. Ale negativy jsem si dával do kbelíčku a archivoval je. Na těch fotkách jsou lidé jako Věra Chytilová, Ester Krumbachová, Jiří Šalamoun, Jiří Bartoška s celou rodinou i s jezevčíkem Tondou a další osobnosti té doby. Ale také sousedé z okolí nebo děti, které někdo přivedl.

Pavel Baňka - Stávka na VŠUP. info deska
Pavel Baňka - Studenti (před AVU).


LN: Čím jste se inspiroval?
Hodně nás v té době ovlivnily americké domácké „yard sejly“. Měli jsme tehdy s Jindrou téměř neuvěřitelné štěstí, že jsme se po roce 1985 dostali do USA. Bolševici potřebovali valuty, a proto občas pustili některé umělce ven.

LN: S čím jste tehdy do Ameriky jeli?
Pustili nás proto, že součástí našich výstav byly i přednášky na tamních univerzitách. Anglicky jsme ještě moc neuměli, ale s překlady nám pomohli manželé Pellarovi. Milena Pellarová nás tehdy učila ve večerní jazykové škole. Později mě do USA pozvali ještě na rezidenční pobyt, kde jsem se věnoval už jen fotografii a dokumentárním portrétům, hlavně černošských dětí a teenagerů. Pozvalo mě centrum Light Works, které mi bylo později vzorem při spoluzakládání něčeho podobného u nás.

LN: Mezitím přišel listopad 1989?
Ano, když začaly demonstrace, všude jsem s sebou nosil graflexku 6 × 9, velký širokoúhlý foťák, a věděl jsem, že musím fotit revoluci. To ovšem dělala většina fotografů, já ale nefotil klasickou reportáž – byl jsem totiž pomalý a film 6 × 9 má jen osm políček. Proto jsem se brzy dostal do škol, hlavně uměleckých. Studenti je okupovali, bydleli v nich, vařili si tam i spali. Bylo tam zvláštní intimno, lidé na fotografiích polehávají, některé dvojice se objímají. Ale také radostně a hrdě pózují. Bylo to něčím blízké tomu, co jsem předtím fotil v Americe. Tady však byla i nejistota, jak se zachová režim a jeho zbrojnoši.

LN: Který ze studentů vám nejvíce utkvěl v paměti?
Naše dcera Markéta se právě dostala na Akademii výtvarných umění, takže mezi jejími spolužáky byli i studenti, které jsem znal přes jejich rodiče. Pamatuji si také některé tehdejší studentské vůdce, třeba Kateřinu Vincourovou na AVU. Snažil jsem se je vyfotit spolu, ale nebylo to důsledné. Často převládla improvizace. Znal jsem také dobře Markétu Othovou na umprumce nebo Davida Černého, s tím tehdy naše Markéta chodila.

LN: Čím vám byly školy blízké?
Tím, že se v nich jednak vyráběly nejrůznější propagační materiály, ale hodně se v nich také soustředila revoluční atmosféra. To byly právě výtvarné školy, AVU, UMPRUM, ale také DAMU a FAMU. A když jsme u divadla, hodně jsem v té době fotil v Ypsilonce nebo na Zábradlí. S Jindrou jsme byli i na demonstraci 17. listopadu na Národní třídě. Když nás ale začali policajti tlačit do kordonu, podařilo se nám utéct.

LN: Na co jste se tehdy jako fotograf nejvíc soustředil?
Věděl jsem, že fotoreportérů jsou v ulicích stovky, ale já se chtěl s demonstranty seznámit, navázat vztah. Moje graflexka z Ameriky byla velká, pomalá a pro živou fotografii bez stativu jsem musel používat blesk, protože objektiv neměl dost velkou světelnost. A mě focení s bleskem bavilo, bylo autentické a zmrazilo gesto, pohyb.

LN: Znali jste se v té době s Václavem Havlem?
Znali jsme ho nepřímo, chodil na pověstné plesy balonového létání, seděl kousek vedle nás. Někdo nás s ním pak i seznámil. I když jsme na něj neměli přímo vazbu, hodně jsme o něm věděli. Dobře jsme se ale znali třeba s manžely Bartoškovými, to byli kamarádi přes naši skupinu Rozbřesk.

LN: Jak se vám Havel v té době jevil?
Havla jsme tehdy shodou okolností často citovali, protože v tu dobu přijeli do Prahy američtí fotografové Frederick Baldwin a Wendy Watrissová, kteří organizovali v texaském Houstonu velkou fotografickou přehlídku FotoFest a v rámci ní československou výstavu. A náhoda tomu chtěla, že se tu zjevili zrovna během sametové revoluce. Brzy poté jsme s dalšími českými a slovenskými kolegy odletěli do Houstonu na ten proslulý festival a tam slavnostně uváděli Havlovu Audienci. Takže Havel byl přítomný neustále.

LN: Co jste si o něm tehdy mysleli?
Jasně jsme věděli, že je to ten pravý. I když existovaly tendence mít za prezidenta Dubčeka, věděli jsme, že je to nesmysl. Už to bylo vyšumělé a Dubček byl pro nás slaboch. Bylo to opravdu silné období. Už jen samotná příprava na listopadové demonstrace, která začala o rok dříve během výročí roku 1968, tehdy se věci dávaly do pohybu. Najednou se nám začali ozývat kamarádi z Ameriky: „Viděli jsme v televizi vaši Markétu na demonstraci na Václaváku, byla úžasná!“ A ona se tehdy zrovna hlásila na akademii a my se báli, že ji tam kvůli tomu nevezmou.

LN: Jak se vám tenkrát žilo jako výtvarníkům?
Kacířsky se přiznám, že co se týče práce a tvorby, bylo to pro nás v několika ohledech pozitivní období. Samozřejmě se spousta věcí nemohla. Právě fotografové dokumentaristé to měli špatné s cenzurou. Ale i výtvarníci, kteří příliš provokovali komunistické pohlaváry svým „dekadentně buržoazním“ pohledem na svět, byli v nemilosti. Existoval tu paradoxně často konflikt se zájmy finančními, kdy přes Artcentrum právě tito umělci provokující režim byli velmi dobře přijímáni ve světě a přinášeli státu valuty. Takže tu fungovaly často „úlitby bohům“, tedy západním valutám a jejich moci, které režim vnímal mnohem silněji, jak se stále více propadala státem řízená, plánovaná ekonomika. Na druhé straně všechno bylo postaveno na tom, že výtvarníci, kteří měli kontakty na ÚV KSČ, vládní garnituru a také měli hlavní slovo ve výtvarném svazu, si potřebovali vydělat co nejvíc sami pro sebe, a to nemohli udělat jinak, než že to dovolili i ostatním. I když ty velké státní zakázky si samozřejmě pohlídali.

LN: Jak si stálo tehdejší československé umění vůči zahraničnímu?Když jsme se prvně dostali do Ameriky, zjistili jsme, jak jsou naše věci a umění jiné než tam. Asi proto, že jsme řešili úplně jiné osobní problémy než umělci na západě. Informace o soudobém umění se k nám sice porůznu dostávaly díky časopisům, které sem tam někdo propašoval, ale my jsme reagovali po svém. Hodně jsme v té době navazovali na éru surrealismu. Umožňoval nám možná jistou dávku svobody a únik z jednotné šedě komoušského systému. Když jsme potom v roce 1990 začali s Jindrou učit v Michiganu na Ohio University, byli jsme pro studenty, ale i pro nové kolegy za exoty. Přinesli jsme s sebou totiž vazbu na středoevropskou uměleckou tradici, kterou oni neznali. Nebyli jsme ještě ovlivněni počínající globalizací umění, tak jak ji komunikační média šířila po svobodném světě. Mohli jsme ze západního umění brát to, co nás nejvíce oslovilo.

Do rozhovoru vstupuje Jindra Viková: Nikdy bych komunismus nechtěla vrátit, to v žádném případě, ale jednou z tehdejších výhod bylo, že se daly sehnat levné ateliéry. To se nedá s dneškem srovnat. Studenti, kteří dnes vylezou ze škol, nemají kde pracovat.

Baňka: Obecně také platilo, že jsme tehdy měli všichni spousty volného času pro sebe i pro kamarády. Neexistovala kapitalistická soutěž, všichni měli více méně stejně, nikdo se nikam nedral. Neexistoval internet. Chtěli jsme se vyhnout, spíše se vysmát, oficiálním společenským strukturám, a proto jsme založili skupinu Rozbřesk. Hodně jsme se scházeli s přáteli a chodili s dětmi na vlastivědné výlety. Pořádali bleší trhy, jezdili jsme spolu i s dětmi na hory, hráli jsme různé hry, byla tam muzika, zpěv, blbnutí všeho druhu. Já jsem se v duchu doby navrhl a byl jednomyslně zvolen prezidentem Rozbřesku. Musím se přiznat, že jsem jím doposud. Měl jsem tehdy i svého oficiálního donašeče. Naše děti dospěly a samy mají děti, ještě se scházíme, i když jen na Vánoce a při nějakém významném výročí některého zasloužilého člena. Naším největším počinem bylo zřejmě divadlo, které se hrálo v roce 1986 venku na dvoře pod nasvíceným přístřeškem a lidé seděli na improvizovaných lavicích z fošen. Jmenovalo se Úšklebky sexu – přepsali jsme tehdy obskurní stejnojmennou povídku pokleslé literatury někdy z počátku 20. století.

Viková: Divadlo jsme si dělali sami pro sebe, řádově pro čtyřicet lidí. Ale pak najednou na představení přijelo přes dvě stě lidí včetně Rudolfa Hrušínského nebo manželů Preissových a my zbledli, když jsme tohle publikum zahlédli. S lidmi se objevili i policajti s tím, že je to neohlášené sdružování. Jenže jak uviděli Hrušínského a Bartošku, začali couvat. Byl tam i režizér Pavel Juráček, který se krátce před tím vrátil z emigrace v Západním Německu.

Baňka: Měli jsme pocit, že vstupujeme do dějin úplně novým počinem. Pan Hrušínský měl privilegium, že dostal své kafíčko v kuchyni, kam jsme si nemohli dovolit pozvat další hosty při tom šíleném množství. Tehdy pomalu, tónem z Rozmarného léta, pravil: „Takhle se na Národním divadle už nehraje… Ti mladí to neumějí a my starý jsme už unavený.“ A dodal, že „tady se hraje srdcem“. Opakovali jsme si to potom v noci s tou nejužší partou až skoro do rána.

LN: A co Charta 77 a prohlášení Několik vět? Podepsali jste nebo nepodepsali?
Baňka: Řeknu to narovinu – byli jsme v té době absolutně svázáni tím, že jsme věděli, že se naše Markéta bude jednou hlásit na vysokou školu a že by se tam nedostala. Byl jsem srab. I tak Markéta dělala přijímačky nadvakrát, než ji na akademii přijali. Bylo to pro mladé talentované lidi otázka života nebo naopak živoření. Hlavně jsme si tu zodpovědnost nemohli vzít na sebe. Komouši takové věci neodpouštěli. My jsme byli politicky pasivní, nabyli ve straně, nabylo tam žádné plus pro naše dítě. To se vše bralo v potaz. Ale podzim 1989 a s ním vření ve společnosti přineslo naději a my do toho šli naplno. V pražském Mánesu se shromáždilo spousta přátel, výtvarníků, od počátku koordinovali spolupráci se studenty, divadelníky a také se navazovaly kontakty na dělníky, kteří nebyli z počátku tak dobře informováni. Jejich spoluúčast byly zásadně důležitá. Proto se horečně tiskly letáky, vyráběly transparenty a podobně.

LN: Když se ještě vrátíme k Václavu Havlovi, jak ho hodnotíte jako prezidenta? Splnil vaše očekávání?
Baňka: Byl jsem za něj hrozně rád a zároveň ho litoval, protože jsem tušil, jaká je politika past. Havel byl spisovatel, dramatik, kterému pak na umění nezbývalo moc času, navíc mu spousta lidí házela klacky pod nohy kvůli tomu, jak byl vůči ostatním otevřený.

Viková: Mně na něm bylo sympatické, že dokázal pochybovat sám o sobě. To je základ všeho lidského. Zároveň je to však, co lid nesnáší, lid chce vůdce, který všechno ví a je suverén. Havel přiznával své slabosti a pochybnosti, což mu hodně lidí vyčítalo. Politici, kteří přišli po něm, se s ním vůbec nedají srovnat. Navíc nás svět tehdy opravdu bral. Když jsme tenkrát letěli do Ameriky, byla jsem opravdu pyšná na to, že jsem z Československa.

Baňka: Výhoda také byla, že byl Havel spisovatel, divadelník. A myslím, že se ze všech východoevropských zemí právě u nás okolo revoluce točilo nejvíce umělců. Herci, spisovatelé, výtvarníci a studenti těchto uměleckých oborů sehráli zásadní významnou roli, na kterou se rychle zapomíná. Většina z nich totiž od politiky velmi rychle utekla.

LN: Letos uplyne od listopadu 1989 třicet let. Jak hodnotíte vývoj české společnosti?
Baňka: První roky šlo o euforii, pak už začaly problémy jako rozchod se Slováky. To nám bylo líto, protože na Slovensku máme spoustu kamarádů. Ale zjistili jsme, že to ničemu neuškodilo a že se některé věci a hořkosti pročistily. Klaus byl malér už od počátku, protože byl opak Havla v tom, jak byl pyšný a nebyl otevřený diskuzi. Na rozdíl od současného prezidenta však přeci jen respektoval jistá pravidla a upřímně řečeno jsem rád, že jsem svou profesuru dostal od něj, když už jsem to nestihl od Havla. To, jak se prezident Zeman plete do udílení profesur, patří mezi trapnosti, kterým se náš současný politický systém nemůže vůbec chlubit. Celkově také cítím, jak se v politice čím dál více šíří tendence k populismu. Tím, že se lidé mají relativně dobře, už nefunguje mechanismus, který platil dříve. Tedy, že ti chudší a odstrčení začnou znovu revoltovat. Zdá se, že v současné politice, a to nejen u nás, ale i jinde ve světě se snaží vůdčí osobnosti nadbíhat právě těmto vrstvám svých voličů. Trochu to připomíná dobu, kdy se komunisté neustále oháněli termínem „vládnoucí role dělnické třídy“. Ale kdo ví, jak se to vše bude vyvíjet dál. Ostatně – máme demokracii a nemáme válku. Je to vlastně skvělé!

Pavel Baňka (*1941)

Je český fotograf, který žije a pracuje v Praze. Fotografii se profesionálně věnuje od konce sedmdesátých let. Od počátku devadesátých let působí jako pedagog – v letech 1994-2016 vedl ateliér Fotografie na FUD UJEP v Ústí nad Labem, pravidelně přednáší na univerzitách ve Velké Británii a USA. Je zakladatelem mezinárodního časopisu Fotograf. Jeho tvorba je zastoupena v soukromých a veřejných sbírkách, mimo jiné v belgickém Musée de la Photographie, americkém Museum of Modern Arts, Sant Francisco, ICP New York, Art Institute Chicago, německém Museum Ludwig, francouzském Paris Audio Visual a mnoha dalších muzeích ve světě i doma. Visual. Vystavuje v galeriích, muzeích a festivalech po celém světě. 

Premium

Nikdo dodnes neví, kolik těch holek zůstalo zakopaných. Starosta Dubí vzpomíná

Prostitutka láká zákazníky za výlohou vykřičeného domu v Dubí u Teplic (2005) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

„Devadesátky“ a přelom tisíciletí byly v Dubí na Teplicku divoká léta. Řádili tu pasáci prostitutek a mafiáni. Město se...

Premium

Kořeněná jídla ani káva neškodí, vyvrací profesor Tesař letité mýty

Prof. Vladimír Tesař, zakladatel a přednosta Kliniky nefrologie 1. Lékařské... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Kola je pro ledviny hrob. Nejlepší je nesolit a nejíst ostrá exotická jídla. Alkohol dokáže „propít“ ledviny, které je...

Premium

Špičkový výrobek i po letech funguje. Kvůli hloupé chybě je však k ničemu

Vypadá i funguje jako nová. Jen z ní kvůli několika nesmyslům ani nezískám... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Snoubení spotřební elektroniky a počítačů provázely porodní bolesti, které jsou z dnešního pohledu absurdní a...

Advantage Consulting, s.r.o.
OBCHODNÍK V JIHLAVĚ

Advantage Consulting, s.r.o.
Kraj Vysočina
nabízený plat: 31 500 - 101 500 Kč