RECENZE: Akutní nedostatek happy endů. Po covidu zůstane drsná a poučná pravda

Čtyřiadvacátého prosince jsme byli v práci, pětadvacátého v pátek jsme vyhořeli, sobota, neděle jsme měli volno a v pondělí dál do práce... Tak vypadá věcné vylíčení vánočních svátků v podání jedné ze zdravotnic, které vystupují v dokumentu Šárky Maixnerové Na konci sil. Zmiňované vyhoření domácnosti zdravotnického páru je zcela doslovné, nicméně souvisí s masivním vyhořením v přeneseném slova smyslu, o němž tento snímek přesvědčivě vypovídá.

Dokument zachytil situaci ve třech nemocnicích na odděleních rizikové péče o těžce nemocné pacienty: v Kolíně, ve Fakultní nemocnici v Motole a v Hranicích na Moravě. Přináší několik příběhů s dobrým koncem, těch je ale akutní nedostatek. A působí dojmem malého zázraku – jako vyprávění hovorného pacienta s příznačným jménem Milan Vítěz, který se uzdravil poté, co o sobě více než měsíc nevěděl a zdálo se mu, že létá letadlem po světě.

Jinak ale obsah snímku vystihuje jeho název: představuje zdravotnické pracovníky – sestry, lékaře, sanitáře, záchranáře – často na samé hraně toho, co snesou. Někteří z nich se na covidová oddělení dobrovolně přihlásili, jiní zase tolik na výběr neměli, všichni ale dělají, co mohou. Přestože jde třeba o sálové sestry, kterým za dvacet let praxe žádný pacient nezemřel a nyní je taková situace na denním pořádku.

Už jenom pokrčíte rameny

„Asi jsem ztratila iluze. Takové to, že se dá zachránit, že se dá pomoct, že to umíme, dokážeme – ne. Stačí takováhle malá mrcha a vy jste úplně bezmocní,“ líčí ve snímku své pocity jedna ze zdravotnic. Jiná se svěřuje, že už nedokáže prožívat každou jednotlivou tragédii: „Až se dostanete do takového stádia, že vám kolegyně řeknou, že ta a ta paní zemřela a už je to třeba třetí člověk ten den, vy už jenom pokrčíte rameny a musíte jít dál, protože by se z toho člověk zbláznil.“ Mrazivou scénu pak dokresluje transport zahaleného těla zemřelého pacienta na patologii.

Silným momentem je rozhovor se sanitářem, kterému ve stejné nemocnici na covid právě zemřela teta, on si nicméně nechává zármutek až na pozdější setkání s rodinou a do té doby je odhodlaný profesionálně plnit své povinnosti.

Působivý je rovněž záběr, v němž zdravotníci po dlouhé směně odhalují své tváře s otlaky po nasazených respirátorech.

„Možná jediné pozitivum je, že jsme zjistili, že se na sebe můžeme spolehnout,“ zazní také alespoň trochu nadějný motiv. Jiným je představená schopnost vyčerpaných zdravotníků dodat si (a někdy i pacentům) sil a lepší nálady tancem či zpěvem.

Až odplynou vzpomínky na to nejhorší z pandemie (a děje se tak možná rychleji, než by bylo zdrávo), zůstane drsná a poučná pravda právě v dokumentech, jako je tento. I proto je důležitý.