RECENZE: Bezruči v Praze ve skvělé formě. Divadlo zažilo nával temných stavů

Janka Ryšánek Schmiedtová se hodně profilovala jako režisérka současných ženských témat, která umí vydestilovat i z klasické látky a najít pro ně obecnější podobu (Maryša). Její nastudování Hedy Gablerové s podtitulem Teorie dospělosti se opírá o spolupráci s dramatičkou Annou Saavedrou, která má také na kontě úspěšné tituly jako třeba Olga (Horrory z Hrádečku). Obě se už na společné práci sešly, například na Kuřačkách parafrázujících Tři sestry nebo na Gazdině robě.

Všichni musíme do Ikey

Text Ibsenova dramatu byl pro novou inscenaci důsledně převedený do současnosti. Je výrazně osekaný na základní dějovou kostru, ale konflikt a peripetie ve zjednodušené formě zůstávají. Vše tak získává až nepříjemně drsnou otevřenost a postavy se méně skrývají za společenské konvence a konverzační kudrlinky. Zjevují se přímo ve své nebetyčné sobeckosti a bezcílnosti. Převod je důsledný jak v reáliích, tak v jazyku, který se dobře odrazil z výtečného Fröhlichova překladu, atmosféra letargie a životní neschopnosti se rozlézá jako mor.

Hrdinové jsou vybaveni atributy současné konzumní společnosti od mobilů až po směšné igelitky z Lidlu, hrají golf, kouří marihuanu, všichni nosí módní kárované hadry a hovoří dnešním newspeakem, pro vulgarity nejdou daleko. Eilert (Vojtěch Johaník) ve svém posměšném výroku nad vlastní knihou hovoří o marxitech, kteří studují za prachy svých rodičů a „házejí na instáč fotky svého foodporna“.

Tvůrci z postav škrtli jen služku Beátu a z Tesmanovy tety Julie udělali jeho sestru (Markéta Haroková), což nevraživost Hedy ještě vyostřuje. Heda je v podání Magdaleny Tkačíkové hluboce nešťastné zpovykané děcko tlukoucí kolem sebe jako motýl chycený do pasti. Její výpady a zlá ironie se zabodávají do ostatních jako přesně mířené střely, asi nejvíce se vyřádí na nebohé Elvstedové (Markéta Matulová) a nemá problém odrazit ani doktora Bracka (Dušan Urban), který zde má podobu lehce trapného sexuálního loudila. Tesman (Lukáš Melnik) je zase neschopný žvanivý trouba, který jóguje, kdykoli je v úzkých.

Inscenace má dva přesně divadelně vygradované okamžiky, krátký fantasmagorický výjev, jakýsi průhled do Hediny mysli, kdy hrdinka řezavým hlasem útočí na všechny kolem sebe a chce je postřílet, vzápětí se vrátí do reálu a opakuje své repliky v příslušné konvenci.

Režisérka inklinuje k existenciálním tématům

A pak její dialog s Eilertem, stylizovaný jako nenávistný erotický zápas, který končí efektním proražením vysoké papírové nerozbalené bedny trčící v obýváku Tesmanových, z níž se vysypou molitanové kuličky, jakoby se provalila pomyslná stavidla. A odhalí se kostra podivného svítidla...

Režisérce se přesvědčivě podařilo stvořit obraz společnosti, která si zvykla vše brát jako samozřejmost, ale odmítá zodpovědnost. Tak jako je Heda rozmazlená, jsou všichni kolem ní utkvěle monotematičtí, různě neschopní života a soustředění jen na své ego. Heda není odsouzena k sebevraždě, ale k dalšímu prázdnému životu, předvánoční návštěva Ikey je evidentně horší než se zastřelit...

Dramatizaci Demlova Zapomenutého světla, kterou rovněž režírovala Ryšánek Schmiedtová, pořídil Jakub Nvota. Inscenace je důkazem, že režisérka zdaleka není soustředěná jen na feministickou látku, že obecně inklinuje k existenciálním tématům. Její Zapomenuté světlo je bolestné, plné smutku, osobních traumat a vnitřních běsů. Je to inscenace o smrti, ale také o víře, morálce, naději, o životních rozporech přinášejících trýzeň. Je soustředěná a diváka nekompromisně vtahuje do úvah o smyslu i marnosti života. Je to syrové, razantní, nesentimentálně důrazné, skoro by se chtělo napsat mužské režijní gesto.

Démoni pátera Jakuba

Emotivní sdělnost pojetí se opírá o výtečný výkon Norberta Lichého, ale v malém obsazení jsou všichni přesvědčiví, niterně ztišení. Základem emočně působivých mizanscén je scénografie – jde o pokoj, jehož perspektiva ubíhá k zadní části jeviště a snižuje se. Vzniká pocit stísněného postoru a postavy, které do něj vstupují, působí, jakoby se zjevovaly v nadživotní velikosti. Vzadu visí krucifix a stěny pokoje jsou z poloprůhledného materiálu, nasvícením vznikají další významy. V tomto magicky rozostřeném prostoru vznikají zajímavé metafory, které ale režie uměřeně dávkuje – třeba nechá jednoho z Demlových útočných kritiků „rozprostřít“ na zadní stěně jako Spasitele v roušce přes bedra. Dráždivě temný styl inscenace určují právě takové symbolické polohy a obrazivé náznaky, ať už jsou to mluvící psi, nebo expresivní zjevování se démonů – masek.

Pokoj slouží jako simultánní dějiště – na jedné straně Demlovo křeslo a na druhé postel s umírající Marií, jeho láskou, kterou hraje Magdalena Tkačíková. Její úkol je o to těžší, že po celou dobu neopouští lůžko, přesto postavu modeluje v kontrastu jímavé pokory i zoufalého vzdoru proti blížící se smrti. Básník a farář Deml je v podání Norberta Lichého překvapivě nepoddajný, útočný a plný sarkasmu. Je rozpolcený. Jde o nevšední polohu, Demlovy postřehy a glosy jsou štiplavě ironické, skoro zábavné a přitom skrývají bolest duše. Jeho nesnesitelnost je však hluboce lidská.

Transgender z první republiky Transky, body, vteřiny je původní hra Tomáše Dianišky, která se vrací k osudu atletky Zdeny Koubkové. Ta se narodila v Paskově u Ostravy s vadou genitálií, její pohlaví nebylo úplně jasné, ale rodiče jí určili ženskou roli. Byla mužem a do svých 22 let žila v nesprávném těle. Dospívala ve třicátých letech, kdy téma transsesuxality bylo tabu, ovšem tělesné dispozice jí umožnily zahájit atletickou kariéru, stala se světovu rekordmankou. Pochybnosti o jejím pohlaví sílily, stejně jako požadavky na důkladnou lékařskou prohlídku. Koubková nakonec z atletického prostředí odešla, její rekordy byly anulované a v roce 1936 podstoupila operaci a od té doby žila jako Zdeněk Koubek.

Dianiškovi, který text také režíruje, nejde o reálnou rekonstrukci životních osudů, jeho hra je zvláštní kabaret politicky i společensky zasazený do předválečného Československa. Jeho groteskní vidění světa, schopnost kumulovat bizarní detaily a originální nápady inscenaci posouvají do polohy temné zprávy o intoleranci a fyzickém a psychickém násilí, které špatná doba dokáže z lidí vytáhnout. Ale je tu i humor, někdy až cimrmanovský; pro autora typické pohrávání si s různými klišé také dobře funguje, třeba když se Zdenou běhá malý Emil Zátopek, kterému nikdo nestačí. Výhrou inscenace je i Jakub Burýšek v roli Zdeny – Zdeňka, který autenticky obsáhne androgynní křehkost, zranitelnost i labilitu postavy.