Úterý 1. prosince 2020svátek má Iva -4 °C sněhové přeháňky Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Když slíbíte obětovat syna. V Redutě nabízí slušný exkurz k německé dramatice

Šílená oběť. Úzkost je hlavním tématem inscenace. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Šílená oběť. Úzkost je hlavním tématem inscenace. | foto: NDB

BRNO Nejinscenovanějšího a také nejplodnějšího německého dramatika současnosti Rolanda Schimmelpfenniga stihla před přerušením provozu divadel připomenout brněnská Reduta. Činohra Národního divadla Brno tady v české premiéře uvedla jeho hru Idomeneus. V režii Štěpána Pácla vznikla osmdesátiminutová obrazivá inscenace vyprávěná mnohohlasně desetičlenným hereckým sborem.

Příběh o mytickém králi Kréty, který se vrací po desetiletí v Trojské válce domů, dramatik napsal už před tuctem let v roce 2008. Schimmelpfennig (*1967) je hvězdou nejen současné německé divadelní scény, ale zdomácněl také v tuzemsku. Napsal na čtyři desítky her, v Brně dosud inscenovali čtyři tituly. Není bez zajímavostí, že Idomeneus se hraje na stejném jevišti jako před časem autorova nezvyklá variace na Shakespeara, krkolomně nazvaná Kdyby, tak a co pak. Nu a nepříliš zpracovávané téma bylo také námětem první opery Idomeneo od samotného Mozarta, který v brněnské Redutě jako dvanáctiletý koncertoval.

Autorská verze nepříliš známého antického mýtu o hrdinovi, který ze strachu před utopením slíbí při návratu na rodnou Krétu obětovat první živou bytost a potká vlastního syna Idamanta, nese všechny znaky Schimmelpfennigova jedinečného dramatického vidění. Nešťastný fatální slib se tady stává prostředkem k nadčasovému zkoumání našeho lpění na životě, balancování mezi ním a smrtí, i nehrdinské zbabělosti, pudového strachu a děsivé sobeckosti čili atributů moderního člověka žijícího v době, která dokáže relativizovat úplně všechno.

Čtyři možné verze

Schimmelpfenig to dělá svéráznou formou. Po vzoru antického chóru pouští do hry skupinu deseti lidí, kteří si přebírají promluvy a často také popisované dramatické figury. Protože už ve starověku kolovaly různé a často i protichůdné verze tradovaných mýtů, také tady uslyšíme čtyři možné verze Idomeneovy osobní tragédie. Je na divákovi dnešní doby „fakeové“, aby si sám ujasnil, čemu (a také proč) chce věřit.

V režii Štěpána Pácla vznikla umná inscenace, která zdůrazňuje všechny naznačené kvality textu, na komorním jevišti vytvořil jakousi bezmála scénickou, hymnickou báseň, v níž desítka herců polyfonně provede diváka nejen nezvykle vystavěným textem, ale zřetelně publiku postoupí ústřední téma večera. Tím je tady úzkost, která vyvře v sobecké touze žít za jakoukoli cenu – třeba smrt vlastního syna. A Idomeneus až ve svém nově nabytém žití zjišťuje, jak je ta cena veliká. Rotují tady také otázky, zda šílená oběť vůbec stála za to. Čtyři varianty příběhu o oběti a obětování relativizují jedna druhou.

Absolutní souhra

Režisér ve svojí přesně tikající inscenaci (absolutní souhra naráz mluvících účinkujících bez sebemenšího škobrtnutí je tady základní podmínkou úspěchu a sdělnosti) však nestaví nějakou efektní sborovou recitaci. Nejde tady o typický voiceband se synkopickou technikou, která v rytmu a intonaci jevištní řeči napodobuje běžné hudební vyjadřování. Tady všichni mluví spolu, ale často jedinci taky sami za sebe.

Vzniká jakási mocná elegie a prolínání hlasů útočí na divákovu imaginaci: nejen jistou zvukomalebností tento postup prostě nutí diváka soustředit se, přemýšlet o znějícím slovu a následně si vytvářet obrazy. To vše podtrhují tělesná gesta a zvuky, ať již se tady napodobuje létaní a křičení mořských racků, nebo příboj mořských vln. Absolutní herecké souznění je základem všeho a divák ocení opravdu náročnou práci s hlasem, pamětí i vlastním tělem. A dlužno všem hercům vzdát hold, že v tomto formálně nezvyklém divadelním stroječku fungují přesně.

Nejde tady ale jenom o zážitek ze sborového vyprávění s přesným timingem a intonací, které z těchto promluv vyzvedávají často překvapivé obrazy. Vedle herců jako základní matérie (divadla odjakživa) tady jistou funkční a tragickou podívanou zpečeťuje výprava, světla, zvuky a prostor sám. Civilní kostýmy Lindy Holubové odkazují k dnešku, její scénu zase tvoři jenom tři velké plechové panely se stříkanci krve, které řazeny za sebou se po čase kácí a posunují dění v divácké optice blíže k němu či od něj. Je to efektní, účinné a přesné podobně jako rázné světelné střihy a důmyslný světelný design inscenace, v níž se účinně používá třeba i kouřostroj.

V Redutě tak nabídli záslužný exkurz k současné německé dramatice, který tady umně a dynamicky proměňuje možnosti Idomeneova příběhu a ukazuje možnosti i krásu moderního divadla.

ROLAND SCHIMMELPFENNIG: IDOMENEUS

Překlad: Tomáš Dimter

Režie: Štěpán Pácl

Dramaturgie: Jaroslav Jurečka

Výprava: Linda Holubová

Národní divadlo Brno, premiéra 2. 10. v divadle Reduta

Proč je Eva Burešová tak hubená? Promluvit ji donutila Prachařová s anorexií

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Herečka Eva Burešová (27) se zastala Mariany Prachařové (26), která přiznala anorexii. Hvězda Slunečné je ale sama kost...

Měli lepší stroje Sověti, nebo Američané? O jednom neobyčejném souboji

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Když autu dojde palivo těsně před čerpací stanicí, můžete ho k ní dotlačit. Ale co dělat, když se totéž stane letadlu...

Manažer postavil srub uprostřed chráněné oblasti. Tvrdí, že to je posed

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Nejprve tvrdil lidem, že je to seník. Když se o jeho stavbu začaly zajímat úřady, prezentoval ji jako posed. Ve...