2. listopadu 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Lajka se ve vegetariánském ráji potkává s úchylným mimozemšťanem

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 4Diskuse
Ruský kosmonaut Jurij Levobočkin. Snímek Lajka (2017). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ruský kosmonaut Jurij Levobočkin. Snímek Lajka (2017). | foto: Lajka.eu

Tento pátek tomu bude šedesát let, kdy sovětští vědci vyslali do vesmíru fenku Lajku. Žádný z nich se asi nejmenoval Kokotov a také v jiných drobnostech se skutečnost nejspíš od loutkového filmu Aurela Klimta liší. Doba studené války a vesmírných závodů se ale do snímku otiskla dost přesvědčivě.

Smutnou skutečností je, že s návratem Lajky na Zemi se nikdy nepočítalo a na oběžné dráze přežila jen chvilku. Klimtův film se přiklonil k jinému vyústění příběhu, který ale stejně jako ten skutečný začíná nelítostným odchytem toulavého psa a jeho výcvikem na kosmonauta.

„Pravdivá“ úvodní část Klimtova filmu je nejsyrovější a také nejsilnější v tom, co sděluje. Lajka je zde starostlivá matka tří potomků, která na periferii ruského velkoměsta obtížně shání obživu – pro kost s kouskem masa se musí vypravit na teritorium ovládané brutálními psisky, kde riskuje holý život. Při dobrodružném návratu za štěňaty ji ke vší smůle chytnou rasi, kteří ji předají vědcům – a těžko říci, z koho jde větší hrůza. Aurel Klimt svěřil podobu všech záporných postav Martinu Velíškovi, a získal tak skutečně děsivé panoptikum. Naopak kladné postavy (Lajku a její pozdější spojence) vytvořil sám, jejich svět je tudíž mnohem radostnější a laskavější.

Lajka je chytrý pes a o své misi si nedělá iluze. Dokonce je tak chytrá, že lidské „pány tvorstva“ převeze a s raketou uletí do lepšího světa – na planetu Qem, obývanou přátelskými, byť leckdy hodně podivnými zvířaty. A vezme s sebou i všechna další zvířata, která padla za oběť lidské honbě za vesmírnými úspěchy, v čele s americkým šimpanzem Hamem. Na planetě Qem žijí zvířata v dokonalém souladu, dokud ovšem mezi nimi nepřistane člověk – sovětský kosmonaut Jurij. A brzy po něm také jeho americký konkurent Neil. Oba představitelé znepřátelených politických táborů se na cizí planetě brzy spojí v zavilé touze podrobit si zvířata a učinit z nich svou potravu. Láskyplná fauna v čele s Lajkou se musí spojit a lidskému teroru se postavit.

Dělejte lásku, nejezte maso

Klimtův snímek je obdivuhodný svou výpravností, výtvarnou i technickou kvalitou, nápaditostí i vtipem. Základem díla je divadelní představení pro druhý stupeň základních škol, které Aurel Klimt vytvořil v roce 2003 spolu s hudebníkem Miroslavem Wankem a herci Divadla v Dlouhé. Zaměření na dospívající publikum se přeneslo i do filmu, který následně vznikal neuvěřitelných deset let.

Částečně je tu ovšem znát i „puberta“ samotného Aurela Klimta (* 1972), který vyrůstal v době normalizace, kdy byly sovětské výdobytky vděčným a nekončícím zdrojem zábavy. V roce 2017 už část tohoto humoru působí poněkud zastydle, ale například kosmonautova oprava vesmírné lodi, v níž nefunguje vůbec nic (ale zároveň jde vše podle plánu) je naprosto vynikající scéna.

Lajka trénuje na vesmírný let. Snímek Lajka (2017).
Na planetě Qem je zvířatům blaze. Snímek Lajka (2017).

Teenageři a dospělí diváci bez dětí patrně ocení propracované muzikálové číslo sexuálně náruživého mimozemského nezmara, naopak pro dospělý doprovod ratolestí může být tato scéna poněkud za trest – což jí samozřejmě neubírá na zábavnosti. Nekorektnost si Klimt dovolil i v ožehavější oblasti. Jsme zvědavi, jaký ohlas bude mít zejména na zahraničních projekcích scéna, v níž sovětský kosmonaut v plamenném projevu o rovnosti oslovuje šimpanze jakožto Afroameričana.

Aurel Klimt točil Lajku z produkčních důvodů postupně po jednotlivých třetinách. Nejspíš i proto je mezi těmito částmi dost markantní rozdíl. A nedá se bohužel říci, že by jejich kvalita gradovala. Závěrečný boj zvířat s lidmi je zbytečně rozvleklý a hlavně (i v rámci animované báchorky) nelogický. Snaha dovést Lajku k vítězství nad trpkým osudem, který jí lidé připravili, dostala režiséra do paradoxní pasti. Lajka, jež v úvodu tak usilovně sháněla maso pro svá štěňata, na planetě Qem zásadově prohlásí: „Kamarády nejíme a my jsme všichni kamarádi,“ a vyhraní se tím vůči odporně masožravým lidem.


Film, který se v předchozích pasážích trefně vysmívá ideologiím z dob studené války, se tak v závěru promění v nositele aktuální ideologie, která západní civilizaci přikazuje sebeobviňování, vypjatou útlocitnost a adorování těch, kterým kdy skutečně či pomyslně ublížila. Že taková ideologie stvoří psa, který z přesvědčení nejí maso, je vlastně další důležité sdělení Lajky, i když to tak její autor nejspíš nezamýšlel.

Lajka

ČR 2017

Scénář a režie: Aurel Klimt

Výtvarno: František Lipták, Martin Velíšek, Aurel Klimt

Premiéra 1. 11.

  • 4Diskuse


Marcel Kabát

Autor

Marcel Kabátmarcel.kabat@lidovky.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz