RECENZE: Loď s důkladnou covidovou náloží. Nový dokument přináší podnět k zamyšlení

Film to není dlouhý, ale má nepopiratelnou sílu. Těží z autenticity záběrů, které během plavby a následné dlouhé karantény v jokohamském přístavu natočili pasažéři i členové posádky. Z tohoto základu a dalšího materiálu sestavila režisérka Hannah Olsonová výpověď o krušných týdnech, které lidé na lodi zažívali: ovšemže na tom ale nebyli všichni stejně, a to je také významné téma snímku.

Prostředí lodního kolosu je osvědčenou přirozenou metaforou společenského ustrojení dané doby a na některých věcech se od dob Titaniku možná zase tolik nezměnilo. A tak může Poslední plavba začít radostnými záběry pasažérů plných cestovatelského optimismu, ukázkami zábavních programů a profesionálně vstřícné a veselé posádky. Zpráva o prvním nakaženém, který se vylodil v Hongkongu, ještě na této sdílené iluzi mnoho nemění.

Nové případy, zpřísňující se opatření a nakonec dlouhá izolace lodi, kde se nakonec nakazilo více než 700 z 3711 lidí na palubě, však rozleptávají idylický obrázek a dobrou náladu střídá hořkost, někdy i strach a zoufalství. Zatímco ovšem zhýčkaní američtí turisté ve svých kajutách někdy jen pofňukávají nad tím, jak poklesla úroveň obsluhy a zhoršila se kvalita jídla, posádka tvořená z velké části Indy, Filipínci, Indonésany či Malajci musí stále plnit své pracovní povinnosti, pohybovat se ve velkém počtu v těsných prostorách a jen doufat, že i na ně si nakonec vzpomene jejich vláda a bude je evakuovat.

Dokument tu činí důraznou výtku vůči uspořádání světa obecně i vůči přístupu k řešení stále aktuální pandemické krize. Na lodi Diamond Princess vzala za své naivita ve vztahu k novému koronaviru – a bohužel se to stalo způsobem v různých směrech nedůstojným a nebezpečným. A stejně nebezpečné bylo (dovozuje dokument), že si svět ze situace na Diamond Princess nevzal včas dostatečné poučení, pokud jde o přístup k hrozbě a k ohroženým lidem.

Snímek má ovšem i své problematické aspekty – třeba že jsou do rolí privilegovaných turistů obsazeni právě jen běloši ze Západu, i když některé záběry prozrazují mnohem pestřejší složení klientely plavební společnosti. Dalo by se také namítat, že ačkoliv film líčí posádku jako výrazně znevýhodněnou skupinu, mezi nakaženými nakonec bylo o něco méně členů posádky, než by odpovídalo jejich celkovému zastoupení na lodi.

Čtrnáct lidí, kteří nakonec zemřeli, byli pasažéři. Ti byli podstatně ohroženější, protože jejich mediánový věk byl 69 let (zatímco u posádky 36). Režisérka tudíž pracuje se skutečností zčásti selektivně, aby mohla sdělit, co považuje za důležité. I tak ale to, co říká, patrně stojí za zamyšlení.