13. ledna 2019 12:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Modrá punčocha. Francouzský romantismus se vrací do českých knihoven

Francouzský romantik Charles Nodier. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Francouzský romantik Charles Nodier. | foto: REPRO LN

PRAHA Francouzský romantik Charles Nodier slaví v češtině velký návrat. Nakladatelství Havran právě připomnělo jeho bohaté literární dílo třetím svazkem v řadě: po Úvalu mrtvého muže (2006) a Démonech noci (2016) přibyla před pár týdny Modrá punčocha. Vše v režii a překladu prvotřídního romanisty Jiřího Našince.

Ve francouzském romantismu patří Charles Nodier (1770–1844) mezi osamělé běžce. Česky vycházel už v desátých a dvacátých letech minulého století; není divu, právě tahle doba ho znovu objevila světovému čtenáři. Avantgardisté všeho druhu, od patafyziky po surrealismus, cenili tehdy na jeho povídkách a novelách právě to, čemu sami hluboce věřili, čím se inspirovali – důraz na iracionální rozměr člověka, na jeho snění, fantazie, vize.

Nodier je, soudě podle aktuální „havraní“ řady, která má dohromady přes sedm set stránek, nemohl zklamat. Jeho hrdinové se trápí z nenaplněné lásky a před osobní tragédií se utíkají buď do bdělého snění, šílenství, anebo rovnou do smrti. Staví každopádně cit nad rozum, milostný vztah je pro ně víc než samotný život, láska neexistuje jiná než nadosobní, božská, věčná.

Romantik Nodier se autorsky inspiroval v Německu, v Anglii – a v neposlední řadě i u velkých předchůdců ve své domovině. Z německého romantismu k němu promluvil mocným hlasem především raný Goethe. Jeho Utrpení mladého Werthera (1774) cenil nejen pro vypjatou emocionalitu hlavního hrdiny, který dá ve finále přednost sebezáhubě před neopětovaným citem, ale i pro vztah literární fikce s reálným předobrazem: Goethe napsal Werthera (samozřejmě až na závěrečný akord) podle vlastní zkušenosti. Podobně Nodier: u některých próz prohlašuje, že mají kořen ve skutečnosti, respektive věří, že se reálně udály – stejně jako mnohdy usiluje o racionalizaci fantaskního motivu, na němž je příběh vystavěný (čímž ovšem oslabuje atmosféru vyprávění a dějovou linku poněkud banalizuje).

Ďábel a punčocha

Mezi Angličany zahráli před Nodierem na „jeho“ strunu jednak Lawrence Sterne se svou Sentimentální cestou (1768), jednak John Polidori, autor povídky Vampýr (1816), která ustavila typ upírské prózy platný podnes. Mezi Francouzi pak Nodier našel spřízněnce v prvé řadě v Jacquesu Cazottovi, jehož Zamilovaný ďábel (1772), vydaný dva roky před Wertherem, koketuje nejen s fantaziemi a přeludným sněním, ale předně s titulní opozicí boha, tedy s ďáblem a jeho filozofií svádění. Mimochodem Cazotte padl za oběť francouzské revoluci, v roce 1792 byl popraven – a revoluční pohyb, včetně gilotinování Marie Antoinetty v třiadevadesátém roce, rezonuje v konkrétních obrazech i u Nodiera. Třeba hned v titulní povídce aktuálního souboru, nazvané Jean-François Modrá punčocha.

Modrá punčocha je ironická přezdívka pro hlavního hrdinu, pomatence, člověka vyděděného ze společnosti, zároveň ale výlučný typ, který „se zbláznil z přílišné přemoudřelosti“. Všednodenní próze nerozumí ani slovo, zato chápe zákony nezbádaného kosmu a vidí v reálném čase události, které se dějí stovky kilometrů od něj – mimo jiné právě popravu jmenované francouzské královny. Modrá punčocha často upíná svůj pohled k nebesům: možná proto, že tam dobově dominantní křesťanství situovalo svého boha, možné z důvodu, že vidí skrz, dál, do hlubin nekonečného vesmíru; že je bytostně vidoucím, podobně jako po něm Nerval, Rimbaud nebo básníci Vysoké hry. Nodierovými slovy má „hlubší citlivost“, „dokonalejší ustrojení“, „schopnost vnímat neznámé“.

Předjímavé, trefné!

V dalších povídkách sbírky jsou pak rozehrávány opět typické romantické motivy z kategorie „já proti světu“. Vyšinutec, žijící v rozvalinách starého kláštera, fatálně chřadnoucí z nenaplněného vztahu (Jedna hodina anebo Vidění); zoufalý otec, jemuž se ze zdánlivě vrátí ztracený, mrtvý syn – ve skutečnosti pouhý dvojník (Paul aneb Podobnost). A pak těžiště přítomného svazku, stosedmdesátistránková novela Slečna de Marsan. Je dobře, že došlo v řadě i na položky tohoto typu z Nodierovy bibliografie. Aby bylo zřejmé, že jeho síla je úplně jinde: v krátkých a kratších textech, koncentrovaných na dynamickou dějovou linku, neváznoucích v podružných popisech, zděděných z předcházející éry klasicismu. Nodier totiž někdy nepohrdl brutálně rozvláčným rétorickým žvaněním, ať moralistním, ať swedenborgiánsky „mystickým“.

Charles Nodier některé své texty špikoval teoretizujícími úvahami, a nejen na téma oblíbeného snění. V jedné povídce, možná bokem, utrousí, že „věk by jednoho dne mohl dát mým slovům větší váhu“. Jak předjímavé, jak trefné! Minimálně půlstoletí si ale musel pospat, realismus a naturalismus věcem, co jdou mimo rozum, nedržely příliš palce. Pak ale vstoupily do hry psychoanalýza, surrealismus, všestranné a hlubinné obrození člověka – a Charles Nodier vyplul jako staronový podnět na hladinu světové literatury. Pluje po ní jako jedna z výrazných bójek podnes. U nás zásluhou třísvazkové řady z pražského nakladatelství Havran.

Charles Nodier: Modrá punčocha

Vybral a přeložil Jiří Našinec, Praha, Havran 2018, 272 s.

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik

Najdete na Lidovky.cz