Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

RECENZE: Něha, láska, fontána a lucerna. Inkoustová skvrna Karibiku je ideální četba do dnešní doby

Kultura

  12:00
PRAHA - Literární salon, Památník národního písemnictví, poezie. To jsou hlavičky, pod kterými hledat Terezu Riedlbauchovou, ročník 1977. Literární salon je nakladatelství, které provozuje a v němž vydává původní i překladovou literaturu, například Rilka nebo hispanoamerické modernisty.

Tereza Riedlbauchová. foto: LS

Ve strahovském Památníku písemnictví dlouhé roky pracovala, přičemž její odborný zájem rotoval kolem literárních osobností přelomu minulého a předminulého století, jako Zeyera nebo Lauermannové-Mikschové. A poezii píše. Před dvaceti lety vydala ceněnou prvotinu Modrá jablka. Teď připojila novinku, svou šestou sbírku v řadě. Dala jí košatý a barevný titul: Inkoustová skvrna Karibiku.

Je to funkčně zvolená zkratka. Inkoust, skvrna, Karibik – to je přece psaní, dálka, moře. Lyrický subjekt v knížce brázdí glóbus, putuje z Česka přes Francii, Srbsko nebo Řecko po Kubu, Egypt a Spojené státy americké. Moře, respektive voda a její symbolické významy, spojované nejčastěji s ženským elementem, s tělesností, vznícenou emocí a sexualitou, je pak motivem, který jednotlivé texty propojuje.

Ty texty se navenek tváří různě: knížka má čtyři části, vznikala v rozmezí osmi let – a místy pluje pod hladinou obrazného snění, místy se napájí vydatně z pramene lidové písně, z její naivistické noty. Jenže tahle vnějšková všetečnost má společného jmenovatele. Vlastně celá dosavadní tvorba Terezy Riedlbauchové má společného jmenovatele.

Mízy je hojnost

Autorčin hlas je v české poezii po roce 2000 nezaměnitelný. Žádné tragické rozvraty hlavní postavy, žádné existenciální chmury, afektované ploužení marným životem ke smrti. Naopak: verše Terezy Riedlbauchové přímo přetékají vitalitou, srší energií a silou, sázejí jasně na lásku, slast, libido.

Jsou živené tělem, které hýčká, hladí, objímá, harmonizuje. Tělem, které může dát život. Přítomným tělem, skrze něž promlouvá řada těl minulých, od Sapfó po Marinu Cvetajevovou.

A pokud ta minulá těla trpěla, jejich aktuální mluvčí té bolesti ulevuje pohledy na „třpytivou fontánu“ a „oslnivou plodivou lucernu“, vzýváním trojčlenky „něha, láska, útěcha“, případně „potěšení / rozkoš / slast“ – anebo přímo ujištěním, že „mízy je stále hojnost a sílí“.

Riedlbauchová je ve svém básnění od počátku napojena na jaksi „širší“ poznání, rozsáhlejší pole existence: na mýty a legendy, na archetypy, na stovky a tisíce let vrstvenou a ritualizovanou životní zkušenost, samozřejmě hlavně tu ženskou. Taky v její knížce občas křísne verš o temné dno a na hladinu vypluje torzo milostného vztahu, požár katedrály Notre-Dame, smrt děťátka-jarňátka nebo „nemoc mozku“, ale tuhle černou vždycky rychle a bezpečně přelije bílá. Smrt tu nemá šanci. U kormidla je život. Táhlý a důkladný. Výživný a sytě barevný. Pokud za sebou básnířka „spálí všechny oceány“, pak jen proto, aby „moje cesta k tobě byla kratší“. Tahle poezie míří k budoucímu a je otevřená světu. Ideální četba do dnešní doby.

TEREZA RIEDLBAUCHOVÁ: INKOUSTOVÁ SKVRNA KARIBIKU

Literární salon, Praha 2020, 84 strany

Autor: