Původně měl být nový titul rozsáhlé Mertovy diskografie představen v den jeho narozenin na velkém koncertě v pražském Divadle Archa. Ze známých důvodů muselo být toto opulentní pódiové setkání písničkáře s jeho kolegy přesunuto na podzimní termín 9. září. Z oslav tedy alespoň máme v ruce to trvalejší a „zdraví neškodnější“.
Historie Vykopávek z Korintu je zajímavá a pro Mertu typická. Písničkář je majitelem rozsáhlého archivu svých nahrávek. Vydavatelství Galén z nich načerpalo v minulých letech materiál už pro řadu titulů, mezi nimiž jsou nejen studiové snímky z různých období, ale například také koncertní záznamy, třeba s rockovou kapelou Dobrá úroda, s houslistou Janem Hrubým nebo pianistou Emilem Viklickým.
Vladimír Merta si na začátku 90. let točil ve svém domácím studiu svoje starší písně, které nikdy nezveřejnil a původní nahrávací médium se ztratilo. V nedávné době ale objevil dvě audiokazety, na něž byly tyto nahrávky ve vysoké kvalitě zkopírovány a zvukař Petr Mayer je dokázal natolik dobře zrekonstruovat, smíchat a zmasterovat, že až na některá drobná místa s mírně zkresleným zvukem kytary převyšují úroveň dobové demonahrávky, použitelné dnes jen jako dokument.
Lze je vnímat jako součást řadové diskografie. Zejména proto, že obsahově se s žádným z dosud vydaným albem nekryjí, přinášejí písně z poměrně širokého období od sedmdesátých let až po dobu vzniku, a v sestavě najdeme i několik vyslovených rarit, které ocení ti, kteří domácí hudební, tedy zejména rockovou scénu sledují kontinuálně několik dekád.
Folk, rock i reggae
To se týká písní, jejichž texty Merta dodal jiným interpretům. Písně Černá Maud a Blues z ráje, jež zhudebnil jazzman Martin Kratochvíl pro svoje projekty, známé nejsou, zapomenutá je i MDM, jak ji se svou kapelou Dobrohošť hrál Václav Veselý. Naopak ohlasu se ve své době dostalo písničce Z očí do očí, kterou na svém debutovém albu v roce 1991 uvedla skupina České srdce.
Nejznámější na rockové scéně jsou ovšem dva texty pro Vladimíra Mišíka, které na Vykopávkách z Korintu znějí s Mertovou odlišnou hudbou. Na okraji, na Mišíkově albu ETC...2 (1980) s razantní hudbou Jiřího Jelínka, si i v sólovém autorově podání zachovává svoji rockovou podstatu. Lady Vamp, již Mišíkova kapela na singlu v roce 1978 pojala hardrockově, je v Mertově verzi bluesová a vysloveně jí to takto sluší.
Ostatní písně na trojalbu představují absolutně široké, vlastně bezhraniční spektrum Mertova záběru. Je možná s podivem, že na začátku devadesátých let, kdy už nahrávací technika byla slušná, Merta nevyužil třeba možnosti zdvojení nástrojových partů nebo použití širšího instrumentáře, který ovládá.
Ale jeho kytarové mistrovství a schopnost přivlastnit si a po svém přetvořit rozličné žánry, od „čistokrevného“ folku přes různé bluesové styly, country, akustický rock, reggae až po parodii popu, dokazují, že nic takového vlastně nepotřebuje. I dlouhý instrumentální úvod a závěr desetiminutové písně Pomalé jedy přináší hudební zážitek, na jaké na folkových albech rozhodně nejsme zvyklí.
Merta navíc již od podstaty nejednoduché písně prokládá improvizací a dává jim nepravidelnou strukturu a gradaci (viz třeba další rozměrný song Velká umělkyně), což činí z poslechu stejné dobrodružství, jakým jistě bylo i samotné nahrávání.
I tohle je vlastně jeden z důvodů, proč lze Mertu považovat za „pobratima“ Boba Dylana, který nakládá s hudebními formami a improvizací podobně volně. A platí to samozřejmě i pro texty, Mertovu absolutní doménu, v nichž (chce se říci „dylanovštěji než Dylan“) propojuje vysoce intimní uvažování s příběhy i společenskými tématy, často na ploše jedné písně.
Tři hodiny Mertových písní na Vykopávkách z Korintu jsou, samozřejmě nepřekvapivě, vším, jen ne odlehčeným kulisovým poslechem k odpolední kávičce. Do dnešní povrchní doby se zdánlivě vůbec nehodí. Ale o to víc je a jim podobné potřebujeme.
