3. září 2018 16:30 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Rudolf Němec nerozumí ani Nietzschemu. Chce na to jít z jiné strany

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Ulice, 1976. Olej, sítotiskové barvy, plátno, 94,5 × 74,5 cm. Ze sbírky... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ulice, 1976. Olej, sítotiskové barvy, plátno, 94,5 × 74,5 cm. Ze sbírky... | foto: REPRO LN

PRAHA Dílo Rudolfa Němce (1936–2015), jednoho z našich nejoriginálnějších představitelů nové figurace, se uzavřelo před třemi lety. Museum Kampa současnou výstavou jeho přínos nejen připomnělo, ale do jisté míry i zhodnotilo.

Rudolf Němec patří k malířům, kteří mají v českém umění druhé poloviny minulého století své nezpochybnitelné místo. Kurátorka Ilona Víchová připravila pro pražské Museum Kampa jeho poměrně rozsáhlou retrospektivní výstavu, která zahrnuje nejrůznější polohy jeho tvorby od obrazů až k objektům či dokumentárním fotografiím.

Němec brilantně ovládal klasické technické prostředky, malbu, kresbu či grafiku, ale to mu nestačilo. Sám píše: „Štětcem už se nedá pořádně malovat. Chci na to jít z jiné strany. Nevzdávám se figury, ale chci to stočit někam k tiskařině, k filmu, hře...“

Otisknut na plátně

Projev Rudolfa Němce byl v rámci českého umění značně progresivní, připojil se k mezinárodním uměleckým proudům, jejichž představitelé pracovali s figurou zcela odlišně, než to bylo v minulosti zvykem. V této souvislosti je nutné uvést především Yvese Kleina, který užíval barvou potřená ženská těla jako „živé štětce“, nechával je obtisknout na plátna. Šlo o vyjádření pohybu či akce. Přístup Rudolfa Němce byl však odlišný, jeho tvorba se stala výpovědí umělce o nejvnitřnějších pocitech, o vztahu ke světu a společnosti. Do barvy na plátně se otiskoval sám nebo o to žádal přátele. Svými působivými, znepokojivými a přitom esteticky přitažlivými obrazy se stal vedle (ze starší generace) Jiřího Balcara a (z vrstevníků) Jiřího Načeradského, Otakara Slavíka, Jiřího Sopka nebo Kurta Gebauera jedním z našich nejoriginálnějších představitelů nové figurace. Ta reagovala na (v evropském umění) předchozí převahu abstrakce různého zaměření (informel, gestická malba, geometrická abstrakce).

Rudolf Němec uměl vyjádřit napětí různých příběhů, které se odehrávaly kolem něj, ať už v ulicích města, interiérech, či neurčitém imaginárním prostoru. Po obrazech vzniklých především otiskováním těla na plátno začal užívat rastry, které přestříkal barvou, nejdřív fixírkou, pak pistolí a sprejem. Použité umělohmotné mřížky pak dokonce včleňoval do svých obrazů. Objevoval tak nové metody malby a neobvyklé technické postupy, které různě kombinoval.

Někdy připomínal ve svém projevu vzdálená období dějin umění, reagoval na slavné obrazy, například na Leonardovu Monu Lisu nebo na Manetovu Snídani v trávě. Tyto známé motivy pak přetvářel myšlením a cítěním současného umělce, jehož výrazové prostředky plně odpovídají dnešku. Jde o zjednodušování a zvýrazňování nejdůležitějších rysů, o reakci na převládající životní styl, na stále výraznější reklamu, na její zářivé barvy, které se snaží přehlušit všechny ostatní dojmy, až už se v záplavě informací všechno slije v jeden nepřehledný celek.

Němcovy obrazy se někdy figuraci vzdalovaly a blížily se čisté abstrakci, v níž malíř rytmicky opakoval jednoduché geometrické prvky. O významu rytmu pro svou tvorbu se vyjádřil v dopise Miloslavu Topinkovi: „Prostor není krychle či čtverec, ale kruh příjmu nového rytmu. Snad je v tom i trochu matematiky.“

Humor bez vtipu a umělec v igelitu

Kromě obrazů vytvářel také objekty, mnohdy složené z předmětů každodenní potřeby, které vypovídají o době svého vzniku (pouzdro na vajíčka, špunty, cedníky...). Hledal náměty ve všedním životě, který – když se pozorně díváme – přináší tak silnou inspiraci. Důležité pro něj bylo společenství Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, v níž se setkávali takoví umělci jako Karel Nepraš, Jan Steklík či Naděžda Plíšková.

Pro dokreslení jeho osobnosti je třeba připomenout i performance, které mnohdy připravoval s Eugenem Brikciem. Za jiné chci připomenout Kuklení, které proběhlo v roce 1970 v Roztokách u Prahy – umělec v něm balil do igelitu sebe i některé z členů Křižovnické školy –, nebo Pronikání, při kterém účastníci vtlačovali obličej a ruce do pružné látky. Výstava tedy podává celkový pohled na dílo, které by si však zasloužilo také obsáhlejší monografii.

Rudolf Němec – Nerozumím už Nietzschemu

Kurátorka Ilona Víchová

Museum Kampa, do 9. září

Jiří Machalický, historik umění
  • 0Diskuse




Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz