13. ledna 2019 8:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Sezóny srdce – Collage in adagio. Lastura, která se sama otevřela

Jedna generace. Josef Topol, Václav Havel, Jan Tříska, Karla Chadimová, Jiřina... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jedna generace. Josef Topol, Václav Havel, Jan Tříska, Karla Chadimová, Jiřina... | foto: REPRO LN

PRAHA Rozhovor Karla Hvížďaly s Josefem Topolem má výstižný název Sezóny srdce – Collage in adagio. A skutečně, rozhovor se nese v tlumeném tempu, zvolna se větví a opět sbíhá. A je to bezpochyby nejotevřenější básníkova zpověď. I když se jí bál, je stejně jemná jako pravdivá.

Hvížďala se s Josefem Topolem scházel v letech 2003 až 2005, tedy uplynulo minimálně třináct let od vzniku jejich dialogu. Topol v něm někdy reaguje na jevy, které byly tehdy aktuální, ale to není na závadu, naopak, pokud pánové zabrousili do politických vod, dramatik projevil až vizionářské názory. Třeba jeho hodnocení války v Iráku nebo George Bushe a obavy, které cítil do budoucna, jsou velice přesné.

Autor v předmluvě cituje výrok Mikuláše Medka, který o Topolovi řekl, že je to lastura, která se nedá otevřít násilím. „Musí se trpělivě čekat, až se otevře sama.“ Hvížďala si tedy Medkovu charakteristiku vzal k srdci a naslouchal. Přiznává, že vzpomínky neřadil chronologicky, protože ty jsou v každém člověku uloženy podle jiného než časového klíče. Skládal tedy mozaiku a respektoval básníkovu řeč. Tolik na vysvětlenou k lehce roztříštěné struktuře knihy.

Hvížďala se správně nedal odehnat

Josef Topol byl skutečně velký introvert. Citlivý, lyrický a až starosvětsky stydlivý, byla mu protivná sebepropagace a předvádění se. Rozhovory dával minimálně, do svého světa cizí lidi nepouštěl. A zvlášť v posledních letech svého života se hodně uzavíral, psát už nechtěl a nijak zvlášť nestál o to, rozebírat, proč tomu tak je. Hvížďalovi patří velká zásluha, že se nenechal odehnat a znovu a znovu se pouštěl do dalších hovorů. To, že se Topol vzpínal, je sice v knize znát, co nechtěl, to neřekl, na některá nadhozená témata reagoval hodně lakonicky, ale i tak Hvížďalova buldočí zarputilost přinesla ovoce. Je tu spousta zajímavých a nečekaných názorů, charakteristik, líčení dávno minulých událostí, která bychom nikdy od Topola neuslyšeli, kdyby se nenašel zpovědník, jenž se nevzdal.

Hvížďala se rozhovor snažil rozvrhnout do tematických celků a snaží se je udržet, ale tok básníkova vědomí se příliš spoutat nedá, v tom je i jeho kouzlo. Snad ale přece jen mohla redakce text víc uspořádat, eliminovat „vracenky“ (nejvíc je to patrné v Topolových vzpomínkách na Divadlo za branou a Otomara Krejču) a také víc dbát na časovou osu, stálé přeskakování, vracení se a prolínání není úplně čtenářsky komfortní.

V každém případě ale Hvížďala svou schopností naslouchat a klást inspirativní otázky Topola přiměl, aby prozradil hodně osobních věcí. A ten zde snad poprvé mluví o svých pocitech osamění, o vnitřních krizích: „I této práce s vámi se děsím. Moc se zviditelním. Zvláštní je už to slovo zviditelnění, které se dříve moc nepoužívalo. Teď se chce každý zviditelnit. Já ne. Mám strach, že si každý bude moci přečíst, co si myslím a co jsem zažil. Opravdu mě to svazuje nebo ochromuje, i když mí synové si přejí, abych o sobě vyprávěl.“ Pro Josefa Topola byla nejkrásnější šedesátá léta, psaní pro Divadlo za branou a vůbec život s divadlem. Za normalizace byl tvrdě odstaven a pracoval v dělnické profesi, ale byla to také doba spřízněných duší, které společně vzdorovaly. To se svobodou zmizelo, i když pro Josefa samota začala už mnohem dřív, těžce nesl odchod kamarádů do exilu – Jana Koblasy, Jana Třísky. „... Medek zemřel, Havel vstoupil do politiky, zbyl jsem si sám.“

Velký prostor je věnován rodině, rodičům, prarodičům, venkovským kořenům, zážitkům z dětství, které mladého literáta formovaly. Jsou to leckdy děje bizarní, zemité i plné poezie. Topol měl jako pozorovatel a posluchač úžasnou citlivost, miloval dialog, ten ho prý také přivedl k divadlu, nikdy nechtěl psát prózu: „Při psaní mě nejvíc vzrušoval dialog, když si dva lidé povídají, natož když je jich víc“. Podle Topola je jazyk stav duše a z „ostrouhaného jazyka“ , který jde po základní funkci, mrazí. Líčení, jak tímto jazykem mluvili dva estébáci, kteří ho odvezli z Krakovce na výslech do Rakovníka, je tak sugestivní! K rodině se básník opakovaně vrací av závěru také krásně mluví o svých dvou synech, charakterizuje je s velkou něhou.

Cenné jsou samozřejmě vzpomínky na herce, režiséry, literáty. S velkým uznáním a pochopením mluví o Emilu Františku Burianovi, který uvedl jeho prvotinu – Půlnoční vítr. Také o Alfrédu Radokovi, Janu Grossmanovi, Mikuláši Medkovi, Karlu Krausovi, Josefu Šafaříkovi. A samozřejmě o Otomaru Krejčovi, kterého měl velmi rád. „Krejča byl v tom nejlepším období osvícený, inspirovaný a dovedl úžasně o každém představení povídat, vzrušit herce a uchvátit všechny lidi okolo...“ Trefná je Topolova replika na Hvížďalovo konstatování, že divadelníci mají na Krejču často negativní vzpomínky. „Jako na každého,“ zní odpověď. Topol rovněž perfektně analyzuje českou dramatiku, přesně rozeznává kvalitu, ctí Preissovou a její dramata, nerad přiznává, že Čapka dramatika příliš v lásce nemá, Matku považuje za agitku. Má rád hry Václava Havla a Thomase Bernharda.

Knihou se také vine Topolova přetrvávající nechuť k psaní. V době, kdy rozhovor vznikal, měl údajně rozepsané tři hry, „bloudil“ od jedné ke druhé a trochu na nich pracoval. Nebavilo ho to a nebavilo ho ani chodit do divadla. Přesto jej po roce 1990 režiséři stále oslovovali, aby pro ně psal. Nikdy z těchto námluv nic nevzešlo. V knize Topol odhaluje jednu z příčin – neúspěch inscenace jeho hry Sbohem, Sokrate z roku 1976, která měla československou premiéru v roce 1991 a znovuotevírala Stavovské divadlo. „Já z toho měl hrůzu, protože jsem tušil, že při znovuotevření se od inscenace bude čekat bůhvíco.“ Je fakt, že inscenace to od kritiky slízla možná až neprávem hodně tvrdě, ale ani Topol s ní nebyl spokojený, zdála se mu odfláknutá. „I tahle zkušenost přispěla k tomu, že jsem si řekl, že s divadlem končím. Kvůli tomuto zážitku jsem neměl dlouho chuť něco dál dělat.“

Zbývá dodat, že knihu bohatě doprovázejí fotografie, často privátní a neznámé, a ty celou výpověď skvěle umocňují.

Sezóny srdce – Collage in adagio. Rozhovor Karla Hvížďaly s Josefem Topolem

Praha, Torst 2018, 265 stran

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky

Najdete na Lidovky.cz