3. září 2018 10:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Zpěvačka Shemekia Copelandová rozprostřela paví ocas

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Shemekia Copelandová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Shemekia Copelandová | foto: Alligator

Americká zpěvačka Shemekia Copelandová natočila nejspíš nejlepší album své kariéry. Možná i proto, že se na něm hodně vymanila ze žánrových kolejí elektrického blues, po kterých se doposud pohybovala. Přitom, a to je zajímavé, nepřestala být bluesovou zpěvačkou.

Shemekia Copelandová směřovala na hudební špičku cílevědomě už od dětství. Jejím otcem byl kytarový veterán texaského blues Johnny Copeland, takže mezi muzikanty vyrůstala. Debutovala v devatenácti letech albem Turn the Heat Up (1998) na prestižní chicagské značce Alligator. Už toto album bylo v bluesovém světě událostí s velkým U, na desce debutantky hostovaly velké hvězdy stylu, kytarová esa Joe Louis Walker a Monster Mike Welch.

O další alba Copelandové se zase podělili slovutní muzikanti v rolích producentů: mág neworleanského funku Dr. John, soulbluesový kytarista Steve Cropper (mj. Blues Brothers Band) nebo Oliver Wood (The Wood Brothers). Prakticky na každé desce nahlížela Copelandová bluesový idiom z trochu jiné strany, proto se jen tak neoposlouchala a každé album bylo ve fanouškovských kruzích napjatě očekáváno.

Když v roce 2011 po smrti „královny chicagského blues“ Koko Taylorové byla symbolicky dekorována coby její následovnice, nikdo se tomu nedivil. Široko daleko nebylo hlavy, jíž by tato koruna slušela víc.

Dobrý producent

Pověst ženy, která neustále hledá něco nového, byť by si mohla užívat své pověsti v žánru, jemuž „kraluje“, a sekat jedno podobné album za druhým, aniž by se nad tím kdo pozastavil (takových zpěvaček má bluesová scéna, i v té nejvyšší kvalitě, samozřejmě spousty), stvrdila Copelandová právě teď, kdy přišla s novým, už devátým řadovým albem – America’s Child. A řekněme rovnou, že barvotiskový obal s černou holčičkou zahalenou do „vlajky hvězdnaté“, choulící se před slunéčkem vycházejícím zpoza obzoru, je tím jediným, co lze z celého alba s úspěchem zpochybnit.

Zdá se, že zásadní pro úspěch alba byla – opět – dobrá volba producenta. Tentokrát jím byl Will Kimbrough, kytarista, který sice nemá nic společného se známým bluesmanským rodem Kimbroughů ze severního Mississippi (už proto, že je bílý), zato patří ke smetánce nashvillských profíků a jeho doménou je americana. Tedy žánr, který jaksi sumarizuje prvky veškeré americké „kořenné“ hudby. Vedle blues se do něj vejde i country, bluegrass nebo folk.

Album America’s Child je tak díky Kimbroughovi stylově mnohem variabilnější, než tomu v produkci Copelandové bylo doposud. To ale neznamená, že by se nějak podstatně odchýlilo od složek, které mají na Copelandové její fanoušci rádi. V žádném případě si zpěvačka nenarazila na hlavu stetson a nerozšířila svůj oficiální životopis o léta strávená coby honačka krav na prériích. Zůstala bluesovou zpěvačkou. Jen s poněkud barvitějším repertoárem.

Co to bude příště?

Tím hlavním k ocenění je na celém albu jako vždy samotný vokál Shemekie Copelandové. Je z rodu těch zpěvaček, které už na první poslech dosud neobeznámeného člověka doslova „praští do ucha“: barvou hlasu, jeho rozsahem i jeho výrazem.

Copelandová se na America’s Child představuje v dosud největším spektru výrazů, vždy ale zůstává poznatelná na první dobrou. Umí být něžná, jako v závěrečné ukolébavce Go To Sleepy Little Baby, ale umí to i rozpálit a třeba za de facto minimalistického doprovodu, jako v nejlepším kusu alba Promised Myself (upravené bluesové písničce svého otce), rozprostřít všechny své výrazové polohy jako páv ocas.

Ani v okamžicích největší forsáže ovšem Copelandová „neřve“, z čehož by si měly vzít příklad skoro všechny zpěvačky takzvaných velkých hlasů, a to v jakémkoli žánru a kterékoli geografické příslušnosti.

Instrumentační umírněnost je vůbec základním kladem alba. Copelandové hlas žádnou umělou podporu nepotřebuje a nejvíce vyzní v dialozích s vlastně vcelku jednoduchými, ale „přesně mířenými“ instrumentálními linkami, jako je elektrická a pedálová steel kytara v Such A Pretty Flame anebo resofonická kytara a africké banjo (na které hraje slavná Rhiannon Giddensová) ve vysloveně „lidovkově“ laděné Smoked Ham And Peaches.

Samozřejmě že ctitelé „typické“ Copelandové si také přijdou na své, třeba v hned úvodní Ain’t Got Time for Hate, v rock’n’rollu The Wrong Idea anebo husté a odpichové bluesovce One I Love.

Kromě samotné kvality je na albu America’s Child dobré i to, že Shemekia Copelandová dosáhla svého zjevného vrcholu jen prozatímně. Ve svých devětatřiceti letech má ještě spoustu času na to, i toto výborné album překonat. Co to bude příště? Akustická nahrávka? Jazz? Nebo tam bude tikat elektronika?

  • 0Diskuse
Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky

Najdete na Lidovky.cz