25. října 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Zlatý podraz. Pocta basketu a lidskému charakteru

Senzační vítězové evropského šampionátu v roce 1946 v Ženevě. Snímek Zlatý... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Senzační vítězové evropského šampionátu v roce 1946 v Ženevě. Snímek Zlatý... | foto: FALCON/BUC-FILM - Patrik Nguyen

PRAHA Snímek Radima Špačka Zlatý podraz se vrací do historie českého basketbalu, kterou nelze oddělit od politického vývoje české společnosti v pohnutém 20. století.

V květnu roku 1946 na turnaji v Ženevě poráží československá basketbalová reprezentace před 4500 diváky Itálii a získává titul mistrů Evropy. O pět let později, to už před 12 000 tisíci diváky v Paříži, hrají českoslovenští basketbalisté další evropské finále. V utkání se Sovětským svazem nakonec těsně prohrávají poté, co jim šanci na zvrat sebere neochota vlastních funkcionářů podat protest kvůli spornému přešlapu.

Sestava Československa, Filip Březina (vpravo) a Zdeněk Piškula (druhý zprava)
Jiří Welsch (uprostřed), Filip Březina (vlevo) a Zdeněk Piškula

Tato utkání, která se vepsala do československé sportovní historie, tvoří vrcholy děje Zlatého podrazu. Snímek je inspirován fakty shromážděnými v knize Nebáli se své odvahy, kterou v roce 2014 napsali Jakub Bažant a Jiří Závozda (oba jsou také spoluscenáristy snímku). Jedinou postavou s přesným historickým předobrazem je nicméně Jaroslav Valenta (Stanislav Majer), předválečný tajemník české YMCA a první trenér národního týmu. Ten za války obětoval život v odboji a právě na památku odbojářů později basketbalisté uchovávali krabičku s prstí z pankrácké věznice.

Rychlé šípy v nevěstinci

Ve filmu Valenta před svým zatčením předává trenérskou úlohu talentovanému hráči Frantovi (Filip Březina). Hrající trenér pak i díky Valentovu odkazu dovede tým k fenomenálnímu úspěchu. Musí přitom ale o svůj sen zabojovat i ve vlastní rodině – jeho otec (Jan Hartl) se po válce stává ministrem, basketbalem opovrhuje a vyvíjí mírný nátlak, aby Franta raději využil své právnické vzdělání.

Cesta na evropský turnaj v roce 1946 se neobejde bez kuriózního překvapení, když mladí basketbalisté, vyzbrojení nadšením Rychlých šípů, zjistí, že jim vedoucí výpravy – nepříliš sympatický funkcionář Hrabal (Ondřej Malý) – zajistil ubytování v hotelu, který zároveň slouží jako nevěstinec. Do objektu sice nechodí žádní klienti, což je snad způsobeno tím, že hotel je v částečné rekonstrukci, přesto tam ale přebývá spousta veselých prostitutek, které s českými mladíky oslavují jejich úspěchy. Franta se zamiluje do křehké Michelle (polská herečka Patrycja Volny), která neposkytuje sexuální služby, ale pouze pomáhá v kuchyni a na baru. Michelle je židovská uprchlice z východní Evropy, která před válkou studovala tanec, ale pak musela utéct nejprve před Stalinem a posléze i z Paříže před Hitlerem.

Trvá ovšem déle než rok, než Michelle může přijet za Frantou do Prahy. Do hry navíc vstoupí „Vítězný únor“, který jejich vztah opět přeruší a hlavně pořádně zamíchá s osudem Frantovy rodiny i basketbalového týmu. Reprezentanti mohou v červenci vyjet na olympiádu do Londýna (a Franta se tam může setkat s Michelle), atmosféra však není dobrá, funkcionář Hrabal je čím dál záludnější a po návratu je Franta vyslýchán StB, protože v Londýně mluvil s dávným známým z Ameriky a zvažoval odchod do exilu.

Na mistrovství Evropy ve Francii v roce 1951 může jet československý tým jedině proto, že se tam odhodlali jet také Sověti. Musí se ovšem vyhovět řadě absurdních požadavků, například přijmout do týmu, jehož základ vznikl kdysi v Akademické YMCA, alespoň dva dělníky. Co je však horší, dojde ke konfliktu s funkcionářem Hrabalem a Franta má vyloučit jednoho z nejlepších hráčů... Soukromé i sportovní plány se hroutí, dojde i na kriminál a potupný ústupek v pařížském finále je symbolickým činem státu, který se neblaze odvděčil svým reprezentantům (a nejen těm basketbalovým a nejen těm sportovním).

Film se stomilionovým rozpočtem nabízí na české poměry nevídanou výpravu a řadu diváckých atrakcí, mezi nimiž vynikají perfektně zpracovaná klíčová utkání československých reprezentantů (jednoho z jejich italských protivníků hraje i hvězdný basketbalista Jiří Welsch). Filip Březina v hlavní roli působí dostatečně přesvědčivě a celý tým má v sobě skutečný kolektivní náboj, který přináší snímku autenticitu.


Relativně slabším prvkem je postava Michelle a s ní spojený milostný motiv, který působí jako dodaný tak trochu z povinnosti. Na rozdíl od českých basketbalistů se musí Michelle o sebe postarat především sama – vymanit se ve Švýcarsku z bídy a nedůstojného zaměstnání, zařídit si výlet do olympijského Londýna či si v relativně pokročilém věku zařídit taneční stipendium – to vše bez asistence filmařů...

Poněkud zjednodušeně působí i pojetí vývoje na poválečné československé politické scéně, které celkem vystihuje věta z tiskových materiálů k filmu: „Všechno se zdá být v pořádku, ale přijde únor 1948.“ Hlavní hrdina je přitom synem ministra vlády, jejímž premiérem je od roku 1946 Klement Gottwald. Všemi slušnými lidmi nenávidění komunisté jako by spadli z nebe – chopí se moci a škodí, ale tak prosté to s jejich nástupem přece jen nebylo. To, že komunistický režim zmrzačil celá odvětví lidské činnosti včetně sportu, je však nepochybné a Zlatý podraz je toho cennou připomínkou.

Zlatý podraz

ČR 2018
Režie: Radim Špaček

Premiéra 25. 10.

Marcel Kabát

Autor

Marcel Kabátmarcel.kabat@lidovky.czČlánky