LN: Nepřekvapuje vás, že i po tolika letech jsou u nás filmy o četnících tak populární?
Příliš ne, protože celá léta jsem z Československa dostával dopisy, v nichž mi lidé psali, že tento humor milují. Jednou jsem měl čest zahajovat fotbalové utkání mezi Slavií a Bayernem Mnichov, a když jsem si potřásal rukou s českými fotbalisty, hned mě poznali a volali: „My vás známe - vy jste přece hrál velitele v Četnících.“ Asi se té postavy nikdy nezbavím, ve Francii malé děti ledva odrostou, už se jim strkají do rukou videokazety s těmito filmy.
Zemřel herec Michel Galabru, rotmistr Gerber z filmů o četnících ze Saint-Tropez |
LN: A nerozčiluje vás to trochu, vždyť jste přece natočil významnější filmy.
Je to zvláštnost svého druhu, společenský fenomén, prostě se to tak přihodilo. Kromě toho ve Francii se už předtím točily komedie o hloupých četnících, ale žádné nedosáhly takové popularity.
LN: Někteří francouzští herci se o vašem kolegovi Louisi de Funesovi nevyjadřovali zrovna lichotivě, například Jean Marais. Jak na něj vzpomínáte vy?
Mám ty nejlepší zkušenosti, byl to velmi příjemný člověk. Svým způsobem křehký a citlivý, málo si důvěřoval. Několikrát jsem se také o jeho nesmělosti přesvědčil. Jednou při natáčení v Saint-Tropez, když jsme měli volný den, mě poprosil, zda bych si neoblékl četnickou uniformu a nejel s ním do Paříže. Pozvali ho do televize, kde měl dělat rozhovor. Potřeboval mít s sebou přítele, aby se zbavil trémy. Pak jsem viděl, že to pro něj opravdu nebylo jednoduché, měl hrůzu ze všech otázek, byl úplně zablokovaný.
LN: Přátelili jste se?
Ovšem. Lidé se často divili, že s ním není žádná zábava, on byl v soukromí velmi rezervovaný. Při práci ožíval, to byl gejzír nápadů, ale musel být obklopen přáteli, lidmi, které dobře znal. Když se při natáčení ocitl mezi cizími, několikrát mi volal, abych přišel. A já jsem mu dlouze vysvětloval, že to nejde, že přece angažovali jeho, a ne mě. Měl jsem ho moc rád.
LN: Sedm let jste byl v angažmá v Comédie Francise. Proč jste odešel?
Bylo tam velmi tvrdé konkurenční prostředí. Herec, o kterého se nezajímala média, byl anonym, jeden z řady, a na programu byl uváděn těmi nejmenšími písmeny. Bez této uměle vyrobené „komerční hodnoty“ jsem byl pro publikum nezajímavý, mohl jsem hrát sebelíp. Říkal jsem si, vydrž to, všimnou si tě a bude líp. Nic takového se nestalo. To bych spíš uspěl, kdybych běhal nahý po ulicích. A já nechtěl slávu za každou cenu. Je to ponižující systém, kde všechno závisí na štěstí a okolnostech. Jakmile kolem vás média udělají ten správný humbuk, všechno jde úplně jinak. Znám spoustu výborných herců, kolegů, s nimiž jsem hrál v divadle, ale většina publika je nezná, protože se jim nepodařilo tento kruh prolomit.
Michel Galabru zemřel v pondělí ve věku 93 let.
LN: Bavilo vás hrát klasický repertoár?
Velmi, mám moc rád Moliéra, ale i jiné klasické autory - od Shakespeara až po Corneille. Tenkrát se ale klasikové uváděli jinak, příliš nedůvěřuji dnešním tzv. provokativním pojetím, i když existují výjimky. Zdá se mi, že nyní většina mladých režisérů chce vyvolat skandál, aby si udělali jméno. A totéž je ve filmu. Chybějí nám osobnosti. Měli jsme úžasné herce a režiséry, scenáristy, dramatiky, a dnes - neschopní herci se stávají režiséry. Raději se dívám na staré filmy, které mají příběh a napětí. Dnes se vymýšlejí samé podivnosti, překombinované hříčky originální za každou cenu. A pak ten nesnesitelný vliv televize, když jsem ji tady otevřel, bylo to jako ve Francii. Celý svět kouká na stejné hloupé americké seriály. To je smutné.
LN: Proč jste se po odchodu z Comédie Francaise rozhodl právě pro bulvární divadlo?
Říkal jsem si, že když zůstanu do důchodu, skončím tam jako vrátný. Rozhodl jsem se, že to zkusím po svém. Intelektuálové bulvárními divadly opovrhují, zvlášť dnes. Publikum je ale miluje, chce se bavit, a dělat dobrá zábavná představení je pořádná fuška.
Náročný a svérázný. Louis de Funes si potrpěl na luxus |
LN: Jak se vám podařilo přejít od komických rolí k psychologickým?
Když jsem natočil Četníky, byl jsem sice považován za populárního komika, ale vnímali mě spíš jako legračního strejce a jako charakternímu herci mi nikdo příliš nedůvěřoval. Lidé, kteří ve Francii chodí do kina a sledují televizi, nechodí do divadla, takže odtamtud mě také nikdo neznal. Když mě pak Tavernier obsadil do filmu Soudce a vrah, má herecká inteligence se podle filmových kritiků neuvěřitelně zvýšila. Psali, že Tavernierova genialita spočívala v tom, že v přezíraném četníkovi našel svého vraha. Najednou jsem byl jiný člověk. Ale já přitom zůstal stejný, jen mě zařadili do jiné kategorie, hned jsem točil s Luigim Comencinim a Romy Schneiderovou.
LN: Co jste si tenkrát myslel?
Říkal jsem si, že je to ovčí syndrom: když někdo ukáže stádu, jak se má chovat, stádo poslechne a nepřemýšlí. Najednou mě předvedli jako skvělého charakterního herce a nikdo už nepochyboval, všichni se předháněli v superlativech. Když hrajete v druhořadém filmu, jste automaticky druhořadým hercem a obráceně. Nikdo nebere v potaz, že ve filmu se může velmi dobře předvést i neherec. Když se vyrobí potřebná publicita, zrodí se hvězda. A s hereckými schopnostmi to vůbec nesouvisí.
LN: Čemu dáváte přednost - filmu, nebo divadlu?
Vždycky divadlu, je to kontakt se živým publikem. Před natáčením bývám nervózní z toho, co mě zase čeká. Na place mě pak kormidluje režisér, klapka, kameraman... A pak v jednom okamžiku musím na povel předvést, co umím. Ještě víc znejistím, začnu breptat, musí se to opakovat. Nikdo nedá nic najevo, všichni jen koukají nebo zvedají oči v sloup. Je to umělé prostředí, v divadle je to jiné, hra běží, živě se vyvíjí, a když dojde na nejhorší, je tam nápověda. Máte to ve svých rukou, u filmu všechno řídí výlučně režisér.
LN: Vy jste také zakoupil v Paříži divadlo. Co vás k tomu vedlo?
Koupil jsem dvě, první bylo malé divadélko se sto padesáti sedadly v zajímavé pařížské lokalitě, a to za velmi dobrou cenu, méně než za byt. Udělal jsem to pro své děti, abych mohl v klidu zemřít a něco jim odkázat. Vlastně jsem koupil jen zdi, to ostatní si musely zařídit.
LN: Narodil jste se v Maroku. Jak se tam vaše rodina dostala?
Otec byl stavební inženýr a projektoval tam rozsáhlé stavby. Po deseti letech jsme se vrátili do Francie, takže v Maroku jsem prožil dětství a mám na ně nejkrásnější vzpomínky.
LN: Jak otec přijal vaše rozhodnutí stát se hercem?
Nelíbilo se mu to, měl úplně jiné představy o mé budoucnosti. Pak ho smířilo, že jsem se stal členem Comédie Fran(aise, to totiž ve Francii znamenalo, že jsem se přece jenom vyšvihl do vyšší vrstvy.
LN: Jak vás tedy napadlo jít k divadlu?
Obdivoval jsem Sachu Guitryho. On byl všestrannou osobností, hrál, režíroval, psal divadelní hry a knihy. Když mně bylo patnáct a mizerně jsem se učil, dostaly se mi do rukou jeho paměti. Úplně mě okouzlil, začal jsem ho napodobovat, oblékat se jako on, dělat stejná gesta. A rozhodl jsem se, že budu jako on hrát a psát hry. Ale nějak to nešlo, a tak jsem se začal připravovat na konzervatoř. Absolvoval jsem ji jako nejlepší žák, což mi otevřelo cestu do Comédie Fran(aise.
LN: Jste stejný ročník jako Gérard Philipe. Znal jste ho?
Jistě, měl v sobě zvláštní grácii, to nebyla jenom krása, bylo to něco tragicky nadpozemského. Jednou jsem ho viděl hrát v Comédie Fran(aise Musseta, bylo to úchvatné, ta elegance a něha. S ním se nešlo poměřovat. Každý ale musí vědět, kde je jeho místo, podívejte se na mě - copak já mohl hrát milovníky? Jak říká Cyrano: „Můj pohár není velký, ale piju z něj hlubokými doušky.“
