"Jsme rádi, že nám pan režisér svěřil celý svůj život," řekl Juraj Heger, jednatel nakladatelství Slovart, které knihu vydává. Menzel na jejích stránkách prozrazuje i to, že rukopis novely Bohumila Hrabala se mu v 60. letech dostal do ruky náhodou. Teprve později se dozvěděl, že k adaptaci neměli tehdy odvahu tři renomovaní čeští režiséři. "Občas se taková nerozvážnost vyplatí. Já měl štěstí v tom, že jsem opravdu byl mladý a blbý," napsal filmař.
ČTĚTE TAKÉ |
Roli výpravčího Hubičky chtěl nejdříve nabídnout Rudolfu Hrušínskému, který v jakékoliv postavě působil autenticky. Protože se však herec připravoval na jiný film, obrátil se na svého kolegu z Činoherního klubu Josefa Somra. Pro vlastizrádce Zednicka zvolil Vlastimila Brodského, jednu z nejsympatičtějších tváří českého filmu, který i jako záporná postava budil lítost a soucit. Náhoda zapracovala v obsazení hlavní role, kdy původně zamýšleného, ale zaneprázdněného Vladimíra Pucholta vystřídal Václav Neckář.
V době, kdy ještě byla nahota ve filmu tabu, projevila Jitka Zelenohorská při choulostivé scéně razítkování svého odhaleného zadečku absolutní klid. "Tehdy se kameramanu Jaromíru Šofrovi klepaly ruce, já se červenal a jenom Jitka ležela na bříšku, četla si, a bylo jí jedno, co s její prdelkou děláme," napsal Menzel v memoárech. Dostával prý později často spoustu dotazů, jestli chtěli s tímto prvním filmem prorazit.
Za honorář z "Vlaků" si Menzel koupil zeleného trabanta
"To nás ani nenapadlo. Naším jediným cílem bylo natočit ten film tak, aby na něj chodili lidi. Velká ctižádost způsobuje často křeč, velké ambice jsou koule na noze," vysvětlil režisér. A protože Ostře sledované vlaky měly úspěch, mohl si za honorář 27.000 korun pořídit auto. Bylo na poukaz a šlo o zeleného trabanta, jiná barva v omezeném výběru nebyla. Kolega Jan Němec ho za to chtěl exkomunikovat z řad českých filmařů, neboť nejezdí cortinou či alespoň fiatem.
Dnes je Menzel rád, že tento jeho oscarový snímek bude digitalizován a v obnovené světové premiéře se objeví v červenci 2014 na karlovarském festivalu. Své paměti, které uzavřel rokem 1988, hodlá dopsat do současnosti a prozradit, co ho potkalo v posledním čtvrtstoletí. Mělo by se v nich objevit třeba to, jak jsme všichni cinkali klíči a co z toho pošlo. Nebo to, jak ho prý v předvečer listopadu tři ředitelé postupně přemlouvali, aby odvolal podpis Několika vět - a jak to ani jeden nemyslel vážně. I to, jak po "sametce" z ješitnosti přijal mnoho funkcí, ale na žádnou nestačil.
