Šakalí léta lepší než originál

Divadelní adaptace úspěšného filmu autorského tria Šabach–Jarchovský–Hřebejk Šakalí léta se poprvé představila pražským divákům. Je to překvapivé, protože v počtu nastudování by mohla zdatně soutěžit s jiným slavným filmem, tentokrát ovšem britské provenience, Donaha!.

Téměř s jistotou se také dá očekávat, že jeden nebo druhý netradiční muzikál zaručí frenetický úspěch u publika. V Divadle ABC se ovšem pouze na sílu titulu nespolehli a připravili opravdu profesionální muzikálovou inscenaci.

Bejby jako "blesk z čistého nebe"
Režisér Miroslav Hanuš si svůj divadelní scénář už vyzkoušel v Městském divadle v Kladně, a tak se do další verze pustil s jistotou zkušeného matadora. K dispozici měl soubor, který se zpíváním nemá problémy, a někteří jeho členové dokonce mohou fungovat jako součást živého orchestru. Přesto se sázka na „hosta zvenčí“, zpěváka a moderátora Romana Říčaře, vyplatila.

Jeho Bejby se skutečně zjevuje jako „blesk z čistého nebe“, má patřičné charisma i jistou tajuplnost a jeho elvisovské taneční kreace jsou snad lepší než originál. Je opravdovým katalyzátorem všeho dění, rebelem s příčinou i symbolem svobodného světa.

Nezaostává za ním ale ani Martin Písařík, šéfovský Eda Drábek, po svém vzdorující možnostem doby, na pohled suverén zakrývající své nejistoty a citové zmatky. Výrazné postavy vytvářejí i další představitelé party okupující plácek před hotelem Internacionál (Michal Zelenka, Tomáš Holý nebo Lukáš Jurek). Zvláště vydaření jsou pak Kšanda a Marína, dva kamarádi benjamínkové, které Kryštof Hádek a Jaromír Nosek obdařili přesnou mírou dětské naivity bez jakéhokoliv pitvoření.

Skvěle jim vycházejí pointy, které usvědčují z absurdity socialistickou společnost, v níž se každý bojí i vlastního stínu a kde vítězí bezostyšná manipulace ve jménu takzvaných vysokých ideálů.

I když by se mohlo zdát, že nejsilnější místa inscenace představují hudební čísla, také díky mimořádně invenční a energické choreografii Jany Hanušové, režisérovi se celkem daří vyvažovat i druhou, tragikomickou polovinu inscenace, kdy pamětníky mrazí v zádech a nové generace si při vší ironii uvědomují hrůznost bývalého režimu.

Přesto, že se zde ocitáme ve druhé polovině padesátých let, do skutečného uvolňování je ještě daleko. Ostatně pijácko-zpěvní číslo Jana Szymika v roli Potentáta je sice směšné, ale zároveň vlastně obludné. Smutek osamělosti a prázdnoty vane z Milady Veroniky Gajerové, která se ubíjí v barových cajdácích.

Nepřekonatelná Květa Fialová
Marně se pokouší vyjít se systémem a neublížit otec Jindřich Prokop, kterého Jaromír Meduna vykreslil jako rozměklého a rezignovaného človíčka, jenž usilovně drží funkci hlavy rodiny až k závěrečnému morálnímu vzepětí. To díky herci nepůsobí jako násilné gesto.

Šakalí léta se neobejdou ani bez stálic nejstarší herecké generace Městských divadel pražských. Lubomír Lipský ve svém vrchním Kalábovi sem přináší závan dřívější elegance a espritu, kdy nad hotely ještě neplály rudé hvězdy. Po delší době se na jevišti objevil také Stanislav Fišer, který němou roli pomocníka VB Peterky naplnil agilností dokumentujícího donašeče.

A tetu Juřičkovou nikdo nemůže zahrát lépe než Květa Fialová, jakási stárnoucí domácí víla, dáma každým coulem, která v pravou chvíli trefně umisťuje své jadrné poznámky. Proto právě ona odchází s Bejbym do jiného světa, možná až do kosmu, kde nekrouží oslavované dávno mrtvé Lajky.