Lidovky: Nahrála jste tři části Smetanovy mé vlasti úplně poprvé na harfu, jak Vás to napadlo?
Hledala jsem unikátní skladby pro harfu, které by nebyly běžně hrané. Nejdřív jsem si upravovala Dvořáka a Suka, skladby, které jsou původně pro klavír a se kterými jsem se setkala v roce 2014, chtěla jsem, aby byly vlastenecké i originální. A protože jsem měla dlouhodobě v repertoáru Smetanovu Vltavu a věděla jsem, že existuje i úprava Vyšehradu pro harfu od stejného autora, Hanuše Trnečka, tak jsem si noty ze zahraničí objednala.
Ale noty přišly po hodně dlouhé době a já zjistila, že tahle úprava je nepoužitelná, že je to taková fantazie, která se původnímu Vyšehradu jen podobá. Začala jsem chápat, že Vyšehrad musím upravit, protože už jsem to měla na programu koncertů. A v té době jsem začala uvažovat i o Šárce, říkala jsem si, ať je to polovina Mé vlasti. Napadlo mě to spontánně v autě, jela jsem z koncertu, v rádiu Šárku hráli a já úplně viděla jak se ta Šárka hraje na harfu, okamžitě jsem to v autě „hrála“.
Lidovky: A kdy přijde druhá půlka Mé vlasti?
Každopádně bylo by to zajímavé (smích), třeba Tábor na harfu. Myslím, že na harfu lze zahrát všechno, musím brát s rezervou, jestli by to bylo reálné. Ale asi bych potřebovala, aby korona trvala dalších deset let, abych na to vůbec měla čas. Díky koroně jsem dokázala skladby doupravit. Čtyři roky jsem to připravovala a výsledná podoba vznikala až v posledním roce.
Lidovky: Vycházíte z klavírních úprav některých skladeb a prý i podle klavíristů znějí některé z nich na harfu lépe než na klavír.
To mě hrozně těší. Když si člověk bere skladbu a upravuje ji pro nějaký nástroj, tak by neměla rozhodně znít hůř než na nástroj původní. Takhle je třeba známé Prokofjevovo Preludium, hraje se víc na harfu než na klavír a přitom je to původně klavírní skladba. Zní podle mě na harfu mnohem lépe. Když jsem jednou uváděla na koncertě Dvořákovu americkou svitu a byl přítomný i klavírista, řekl mi: „Na ten klavír to není takový pěkný, jako na harfu.“ To mě potěšilo a dojalo, že jsem neudělala špatný krok.
Chtěla bych touhle deskou posluchačům sdělit, že harfa má neskutečné možnosti, které nejsou objevené, nebo nejsou tak známé. A je mi líto, že je harfa braná jako postranní nástroj, který se nemůže rovnat sólovým. Hrozně se mě to dotýká, protože vím, že možnosti jsou jiné, ale lidé to stále neznají.
Lidovky: Je harfa „malý“ nástroj, protože historicky pro ni neexistuje široký repertoár?
Hlavní problém našeho nástroje je v tom, že nemáme tak široký repertoár od známých skladatelů. Ti dnes nejznámější skladatelé žili v době, kdy harfa ještě nebyla v takovém rozkvětu, či se teprve vyvíjela do dnešní podoby. Třeba si netroufli pro harfu psát, neměli žádnou inspiraci, interpreta, který by je s ní seznámil. Nebo nevěřili nástroji, protože v té době harfy také nezněly tak dobře, protože byly mnohem menší, korpus byl menší i struny nebyly tak kvalitní, možná tohle všechno hrálo roli.
Lidovky: Znamená to, že je stálé složité skládat pro harfu?
Je to tak, při úpravách jsem si to uvědomila, musela jsem vše mnohokrát měnit, aby to bylo na harfu hratelné. Skláním se před každým skladatelem, který nehraje na harfu a přitom pro ni něco napíše, je to nesmírně náročné. Musejí se vyrovnat s pedály, které máme v mechanice. Možná si skladatelé řekli, raději napíšeme pro klavír než pro harfu, abychom se s tím nemuseli mořit. Harfa je dvě stě let stará, pro skladatele to byla nepoznaná novinka, ti první psali malinké skladbičky. Třeba Mozart psal pro nástroj, který se s dnešním nedá srovnat. Mnozí skladatelé nástroji nechtěli věnovat velkou pozornost, bylo to pro ně příliš nové.
Lidovky: Chtěla byste se hned pustit do něčeho dalšího?
To mi ani neříkejte, kdyby byl čas, aby mohl člověk stále pracovat, stále upravovat nové skladby. Mám tolik projektů a nápadů. Pokud by byl čas, tak určitě budu pokračovat, protože jsem v tak rozjetém vlaku, že mě to opravdu těší.
