2. března 2011 13:03 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Špinarovo Být či nebýt v Národním divadle je nedorozumění

Být či nebýt v Národním divadle | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Být či nebýt v Národním divadle | foto: Martin Kámen

Daniel Špinar, režisér s pověstí mladého provokatéra, zrežíroval v Národním divadle hru Nicka Whitbyho Být či nebýt o polských hercích, kteří se zapletou do odboje. Hra je přepisem Lubitschova filmu z roku 1942, ale na rozdíl od něj nabízí především vděčnou a nekomplikovanou zábavu.

Před premiérou Daniel Špinar řekl v rozhlase, že se u nás potácíme v zahnědlém kašírovaném divadle, což nesnáší, jelikož on naopak vychází z minimalistických obrazů. Teď však schválně vyrobil kašírované divadlo a hercům nasadil paruky. A zároveň si ze všeho utahuje. Pročež se obává, že se to bude divákům líbit a jeho ironické pojetí nepochopí. A skutečně: premiérovému publiku se jeho inscenace určitě líbila, což vyjádřilo dlouhotrvajícím potleskem, Ten však dnes, jak dobře víme, vůbec nic neznamená. A jestli pochopilo, že si pan režisér z toho realisticky těžkopádného stylu, který záměrně vytvořil, utahuje, bůh suď. Moc jasné to tedy nebylo. Na první scénu je tu i tak dost věcí k přemýšlení, dramaturgií počínaje a režijní vágností konče.

Hlubší téma jedině s lupou
Být či nebýt je divadelní adaptace stejnojmenného filmu německého režiséra Ernsta Lubitsche z roku 1942. Ten mimo jiné působil u Maxe Reinhardta v Deutsches Theater a ve dvacátých letech odjel do Ameriky. V Hollywoodu se dost slušně uchytil, stal se specialistou na komedie, které brilantně zvládal. Děj filmu a nyní hry se odehrává v Polsku okupovaném nacisty a hlavními hrdiny tu jsou herci. Ti jsou vlivem nečekaných okolností donuceni podniknout cosi na způsob odboje, což z nich činí dosti směšné figuranty a dává vzniknout mnoha neuvěřitelným peripetiím. Snímek ale byl na svou dobu poměrně sofistikovanou protinacistickou satirou, v níž se také velice rafinovaně prolíná filmová řeč s divadelní iluzí. Režisér se musel zodpovídat z obvinění, že v tragické chvíli zesměšňuje Polsko, a film se dočkal skutečného ocenění až po skončení války.

Nick Whitby: Být či nebýt

Překlad: Jiří Stach
Režie: Daniel Špinar Scénografie: Henrich Boráros Kostýmy: Katarína Hollá
Národní divadlo, premiéra 24. 2.

Dramatik Nick Whitby ovšem z látky, kterou měl k dispozici, vytvořil před třemi lety standardní komedii. Ta je trochu crazy, trochu černá a největší důraz klade na karikování herecké profese, což je víc než vděčné. V každém případě ale hra nepřináší nic světoborného. Při bližším zkoumání neunikne, že vyznívá vcelku plytce a sotva otevírá hlubší téma o povaze herectví, hrdinství či snad nesmyslnosti totalitních ideologií, cokoliv podobného by se tu muselo hledat s lupou. "Nádherně vykreslené vztahy mezi herci, kostymérkami i dalšími profesemi" asi přece jenom nepostačí k -podstatnější výpovědi. A konečně lze mít i pochybnosti o smyslu divadelního přepisu téměř sedmdesát let starého filmu. K tomu už je třeba mít nějaký ten důvod. Jsou-li jím dobře napsané komediální situace, proč ne, ale že by to zrovna mělo být důvodem pro uvedení na první scénu?

Dan Špinar tvrdí, že i jemu šlo o groteskní pohled na hereckou profesi, jenže zapomněl, že i v tomto případě je třeba dodržet pár pravidel. Třeba vůbec neuznal za vhodné stylově rozlišit, kdy se hraje divadlo na divadle a kdy probíhá vlastní děj. A tak tu není rozdílu mezi tím, když se hraje komedie o Hitlerovi a Hamlet, stejně jako se neliší praví gestapáci od hry na ně. A "civilní" scény se vedou ve stejném duchu. Vše se děje v jedné vytřeštěně parodické rovině a ve jménu toho, že žádný humorný nápad nesmí spadnout pod stůl, takže tempo, které režie nasadí, začne brzo ztrácet dech. V první půlce se ještě napětí drží, je tu pár svěžích vtipů, které jsou herecky vypointované a divák zůstává naladěn v očekávání věcí příštích a je zvědavý, k čemu se dojde. Jenže ono se nikam nedojde a druhá polovina brzo poztrácí náboj a rozpadá se v bláznivé pobíhání, záměny, přehrávání i zbytečné tlačení na pilu a předlouhé rozehrávání scén.

Ceny Alfréda Radoka - Daniel Špinar

Zdá se, že režie má potíže i s obyčejným řemeslným zvládnutím inscenace, potřebuje-li čas na přestavbu scény, pošle před oponu nejapnou baletní sestavu polonahých arijských jinochů v antických řízách, kteří mají jako předtanečníci na plese gestapa budit velké veselí. A když má přece jenom zaznít vážnější tón a starý židovský herec Grünberg musí do transportu, vstoupí sem jeho malý syn v bílém baletní sukýnce, což lze sotva hodnotit jako oslňující režijní nápad.

ČTĚTE TAKÉ:

Poloha permanentní parodie také zdaleka nevyhovuje všem hercům, v tomto terénu se ovšem suverénně pohybuje Miroslav Donutil v roli slavného herce Tury, jenž se posléze převléká za německého konfidenta. Je to uměřený komediální projev: Donutil hraje sebestředného a neurotického hystriona v mnoha barvitých polohách a se smyslem pro sebeironii i komický detail. Ať už žárlí na svou choť Marii, nebo se mazaně pokouší přelstít gestapáka Erhardta (Václav Postránecký), drží styl. Zvláštní jímavost vnášejí tu a tam na jeviště Rudolf Stärz (Grünberg) a Kateřina Burianová (kostymérka Anna). A připomínají tak, že by zde mohlo být i jiné téma než rošťárny ve stylu Velkého flámu či Sedmé roty za úplňku.

Miroslav Donutil  v představení Sluha dvou pánů

Být či nebýt je normální komedie, která by se mnohem lépe hodila třeba na jeviště Městských divadel pražských. Na její režii by klidně stačil zkušený rutinér, protože ten lépe ovládá zákonitosti komediálního žánru. Pro Špinara, který se programově hlásí k avantgardě, tenhle titul vůbec není. Být či nebýt v Národním divadle je ze všeho nejvíc dramaturgicko-inscenační nedorozumění.

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!