Ti nejlepší z Litně a dvojí zahájení Národního divadla. Operní panorama Heleny Havlíkové

Pěvecké kurzy jsou jednou z mnoha aktivit neziskové organizace Zámek Liteň, která se svou zakladatelkou a ředitelkou Ivanou Leidlovou v čele pečuje o odkaz pěvkyně a mnohaleté sólistky Metropolitní opery Jarmily Novotné a českého mecenášského šlechtického rodu Daubků, do kterého se Jarmila Novotná provdala, obnovuje daubkovský zámek v Litni nedaleko Karlštejna a snaží o oživení tamního hudebního a kulturního života. I když se Jarmila Novotná pedagogické činnosti nevěnovala, jsou interpretační kurzy určitě vhodným způsobem, jak zvolené cíle naplňovat. A podpora mladých talentů v tak náročném oboru, jakým je sólový zpěv, a příležitost pro jejich prezentaci zaslouží ocenění.

Alžběta Vomáčková.

Eva Kolková.

Netřeba však takové, pouze pětidenní kurzy hned označovat jako mistrovské. Při uznání schopností a umění Adama Plachetky a Kateřiny Kněžíkové jde o lektory, kteří sami svou uměleckou kariéru teprve budují a Markéta Cukrová tu svoji vymezuje interpretací staré hudby. Z koncertu těžko posoudit, jaký byl jejich vklad do interpretace uváděných árií. Nicméně i ze záznamu, který byl z koncertu pořízený, je zřejmé, že v generaci mladých - a půvabných - sopranistek a mezzosopranistek u nás vyrůstají velmi nadějné talenty. Prezentovaly se náročnými často uváděnými áriemi, ve kterých se vystavovaly srovnání s pojetím velkých pěveckých hvězd. Všechny sólistky osvědčily zvládnutou pěveckou techniku, na které mohou stavět. Zejména Alžběta Vomáčková zúročila své četné jevištní zkušenosti, když byla jako Preziosilla v libereckém nastudování Verdiho Síly osudu už před třemi lety v širší nominaci cen Thálie. Jako Čajkovského Johanka z Arku ve výstupu Da, čas nastal - Prastitě vy, který si zvolila pro koncertní vystoupení, uplatnila své plné hloubky a podařilo se jí t dramatickou árii velmi dobře vystavět. Také Kristýna Vylíčilová, která se letos skvěle uvedla na Smetanově Litomyšli v inscenaci opery Františka Adama Míči, svým jasným sopránem zvládla v Kapuletech a Montecích belliniovské belcanto, když se jako zamilovaná Julie trýznila představou vnucované svatby. A sopranistka Eva Kolková se blýskla smyslem pro humor, když svým zvučným sopránem ve výškách i hloubkách jako hraběnka Adéla zaháněla svou trudomyslnost myšlenkami na milostný vztah k mladičkému pážeti. Pavla Mlčáková, Eva Kývalová a Jarmila Balážová srozumitelnější deklamaci a větší výrazový náboj, kterým by vdechly ve zvolených áriích svým postavám emoce, teprve hledaly.

Večer završily samy lektorky ve slavném květinovém duetu z Lakmé Léo Delibese. I když Markétě Cukrové nevyšel závěrečný tón, byl koncert za citlivého klavírního doprovodu Zdeňka Klaudy pro absolventky liteňských kurzů velkým příslibem do budoucna. Jen škoda, že nebyla větší péče věnovaná programové brožuře, ve které kromě špatně uvedené árie Mozartova Sesta byly z neznámého důvodu použity anglické transkripce jmen a rolí, případně názvů árií.

Estráda prskavek v Národním

Podobně jako loni i letos zařadila Opera Národního divadla na začátek sezóny koncert s příznačným názvem Co Národní divadlo dlouho neslyšelo a asi už nikdy neuslyší. Umělecký ředitel Petr Kofroň pro něj vybral a pošetile ironizujícím průvodním slovem uváděl ukázky z operních novinek, které sice dřívější šéfové zařadili do repertoáru Národního divadla, ale pak upadly do zapomenutí.

Bývaly zavrženy někdy i po několika málo reprízách, když jejich další uvádění hrozilo nezájmem publika a tedy propadem tržeb ze vstupného, což si tehdejší vedení divadla (na rozdíl od toho dnešního) nemohlo vůči správcům dovolit.

Z úctyhodných šestnácti čísel programu koncertu převažovaly vokální i instrumentální části z oper generace skladatelů narozených v 60. a 70. letech 19. století, kteří na počátku 20. století spíše rozmělňovali smetanovskou a dvořákovskou tradici, než aby hledali východiska z dožívajícího romantického stylu. Svatební noc Rudolfa Zamrzly, Vij Karla Moora, Lesův pán Václava Suka, Malíř Rainer Františka Picka, Ughlu Adolfa Piskáčka, Královna Fiammetta Xaviera Lerouxe nebo Babička Antonína Vojtěch Horáka spadaly do dvacetileté éry šéfování Karla Kovařovice v letech 1900 -1920, který sice na rozdíl od svého předchůdce Františka Adolfa Šuberta dokázal nabízené novinky odmítat (včetně dvanáctiletého vzdorování Janáčkově Její pastorkyni), ale nadále skýtal českým skladatelům v Národním divadle značný prostor. A Kovařovic se stále ještě vracel k operám Karla Goldmarka, které se do Národního divadla dostávaly až po úspěšných premiérách ve Vídeňské dvorní opeře, ale byly na počátku 20. století už pociťovány jako přežité. I když imitace zvuku cvrčka s podkresem tklivé melodie houslí v Domácím cvrčkovi působila roztomile.

Koncert se vyznačoval i tím, že na něm vystoupil mimořádně vysoký počet prvooborových sólistů – šestnáct. A i když se všichni včetně orchestru upřímně snažili vyjádřit alespoň nějakou emoci v obsahu kratičkých, většinou několika minutových čísel, vkrádala se čím dál tím víc pochybnost, nakolik má taková hudební prskavka, která pohasne sotva byla zapálena nebo alespoň doutnala, smysl. Na vytvoření relevantnější představy o zvolené opeře to zdaleka nestačilo.

Ministr kultury Daniel Herman v souvislosti s dalším navyšováním financí pro Národní divadlo mluvil při slavnostním zahájení 134. sezóny o úloze naší první scény při kultivaci české společnosti a zprostředkování vysoké umělecké kvality, ale také hodnot. Možná by místo estrády se záblesky rarit bez dalšího kontextu přece jen bylo skutečným naplněním poslání ND uvádění kompletních českých oper, které v repertoáru naší první scény chronicky chybějí, ty Smetanovy především.

Státní opera poprvé v Hudebním divadle v Karlíně

I když generální rekonstrukce budovy Státní opery za nově vystoupanou miliardu korun ještě nezačala, má už při zahájení, původně plánovaném od 1. července, skluz. Nicméně soubor už musel zkraje července své domovské prostory opustit a od začátku sezóny začal hrát v náhradních prostorách. Azyl pro část představení poskytlo Hudební divadlo Karlín. Z prvního představení Verdiho Nabucca, kterým Státní opera své avizované 27 měsíční působení mimo své sídlo v Karlíně zahájila, lze soudit, že toto řešení nároky na operní produkce po akustické stránce splňuje. Orchestr zněl pod taktovkou Richarda Heina tlumeněji, než jsme byli ve Státní opeře zvyklí. Taková zvuková proporce ovšem skýtala sólistům i sboru prostor zejména pro větší plasticitu dynamiky, což sbor využil zejména ve slavném apelu podle žalmu Leť, myšlenko, na zlatých křídlech.

Giuseppe Verdi. Nabucco. Národní divadlo, 395. představení, poprvé v Hudebním divadle Karlín 13. září 2016.

Giuseppe Verdi. Nabucco. Národní divadlo, 395. představení, poprvé v Hudebním divadle Karlín 13. září 2016.

Miguelangelo Cavalcanti se po opakovaných propadech v loňské sezóně vzepjal k výkonu, který bylo možné pro titulní roli Nabucca v základních parametrech akceptovat. V rámci provozního obsazení naplnil svůj standard basista Peter Mikuláš v roli Zachariáše a Jolana Fogašová jako dramatická Abigail. Inscenace jako celek při svém 395. představení od premiéry v roce 1993 v režii Karla Němce však už rozhodně v repertoáru Státní opery k těm reprezentativním nepatří.

Inspirace na dny příští

Dvořákova Praha - Tallis Scholars, Peter Phillips - dirigent, Martinů Voices, Lukáš Vasilek - sbormistr, Kvarteto Martinů, Marie Fajtová - soprán, Lukáš Moťka - pozoun, Břetislav Kotrba – pozoun, Karel Kučera – pozoun. Josquin des Prez: Qui habitat, John Tavener: As one who has slept; Funeral Ikos; The Lamb, Thomas Tallis: If ye love me, William Byrd: Ye sacred muses; Laetentur Caeli, John Tavener: Requiem Fragments. Katedrála sv. Víta, úterý 20. září 2016 20:00 h.

Wolfgang Amadeus Mozart: Zaide. Koncertní uvedení. Dirigent Václav Dlask. Zaide: Soňa Godarská, Gomatz: Jakub Turek, Allazim: Jan Líkař, Sultan Soliman: Jakub Dolejš, Osmin: Josef Kovačič, Otroci: Jan Hájek, Vladimír John, David Ullrich, Zaram: David Bláha. Orchestr studentů a absolventů Pražské konzervatoře. Premiéra koncertní sál Pražské konzervatoře, středa 21. září 2016 19:00 h.

Dvořákova Praha – Antonín Dvořák: Žalm 149, V přírodě, Othello, Karneval, Bohuslav Martinů: Polní mše. Česká filharmonie, dirigent Jiří Bělohlávek, Pražský filharmonický sbor, sbormistr Lukáš Vasilek, Svatopluk Sem – baryton. Rudolfinum, Dvořákova síň pátek 23. září 2016 20.00 h.

Hector Berlioz: Faustovo prokletí. Osoby a obsazení: Markétka (Sophie Koch), Faust (Jonas Kaufmann), Mefistofeles (Bryn Terfel), Brander (Edwin Crossley-Mercer), Hlas z nebe (Sophie Claisse). Zpívají Sbor Pařížské opery a dětský sbor Pařížské opery. Hraje Orchestr Pařížské opery, řídí Philippe Jordan. Záznam představení z Opéra Bastille z 19. 12. 2015. Připravil a uvádí Jindřich Bálek. Český rozhlas Vltava, sobota 24. září 2016 20:00 h.