Moderní pohádkové variace, aktualizace či parodie se dlouho mohly spolehnout na to, že dospělé i dětské publikum důvěrně zná původní příběhy. Dnes je situace patrně složitější, děti nejspíš mnohdy znají ony klasické motivy právě už jen z odvozených verzí. Dokonce není vyloučené ani to, že lépe než děj pohádky Dlouhý, široký a bystrozraký by dnes mnoho Čechů dokázalo citovat zdařilou cimrmanovskou variaci s hrdinou, jenž si zkazil oči.
Snad i proto Zdeněk Svěrák pocítil povinnost oplatit, co si z pokladu pohádkářství vypůjčil, a vybavit současná dítka základním povědomím v této oblasti. Po zhlédnutí Tří bratrů budou diváci opravdu (znovu) znát tradiční příběhy o Šípkové Růžence, Červené karkulce a Dvanácti měsíčkách.
Pohádka Tři bratři - Tomáš Klus v jedné z hlavních rolí
Že se otec a syn Svěrákové důsledně vyhýbají parodii nebo aktualizacím, ještě neznamená, že by zpracování jednotlivých příběhů postrádalo vtip a invenci. Jiří Lábus se opět dokonale převtělil – tentokrát do zlé sudičky sídlící v působivě vybavené chýši v bažinách – a jednoznačným vrcholem filmu je Karkulčina debata s vlkem, obrovskou loutkou doplněnou digitálními efekty. Vlkova malebná obludnost uprostřed pohádkově realisticky ztvárněného lesa upomíná na atmosféru filmu Jana Svěráka Kuky se vrací, i když jako celek se Tři bratři originalitě předchozího režisérova kusu rovnat nemohou. S gustem (někdy možná až příliš okázalým) se v jednotlivých pohádkách veršuje a zpívá: příznivci tvorby z dílny Uhlíř-Svěrák si přijdou na své, rýmů typu "všimla – šimla" si vyposlechnou nepočítaně.
Bába z mokřin alias Jiří Lábus
Jedním (tím lepším) z pojítek tří klasických příběhů je postava vypravěče-písmáka dokončujícího ilustrace v pohádkové knize. Toho pochopitelně ztvárnil Zdeněk Svěrák: vlastně tu opakuje svůj výkon z již vzpomínaného cimrmanovského představení, jen se tentokrát může k dětskému publiku obracet "doopravdy". Astejně "doopravdy" tu díky vtipně začleněné stínohře probíhá interakce s dětmi v hledišti.
Frustrační kompozice
Asi nejproblematičtějším prvkem Tří bratrů jsou právě oni tři bratři, totiž rámcový příběh, kterým se tvůrci rozhodli pohádky těsněji provázat. Na jedné straně rozehrávají tři typově odlišné pohádkové příběhy (romantická záchrana zakleté princezny, hororové utkání dítěte se zákeřným zlem, překonání útrap v rodině za pomoci slitovných vyšších bytostí), na druhé straně se je všechny rozhodli napěchovat do stejné formičky "a byla svatba".
Rámec filmu divákům představuje ultraidylickou venkovskou rodinu (žádná roztrhaná chalupa, ale pořádná a vypulírovaná selská usedlost) se třemi syny, z nichž se každý nakonec stane partnerem jedné z hrdinek. Funguje to však pořádně jen v prvním příběhu o Šípkové Růžence, kterou ze zakletí vysvobodí nejstarší syn Jan. U nezletilé Karkulky působí řeči o budoucí svatbě s myslivcem Matějem ("Až trochu vyrosteš a budeš v rozpuku, já bych tě, jestli chceš, požádal o ruku") dost divně a hlavně jsou pro příběh úplně zbytečné. V pohádce O dvanácti měsíčkách jsou pak zásluhy popleteného Pepy omezeny na to, že dost vytrvale chodí do Maruščina stavení, kde se tluče do hlavy o futro. Poučení, které tu plyne, je možná dost realistické (schopná a životem zocelená mladá žena padne z nedostatku jiných příležitostí do náruče vytrvalému nekňubovi), spadá však spíše do sféry pohádek o tom, jak chudák do ještě větší nouze přišel.
Tři bratřiČR, Dánsko 2014 |
Tři bratři poskytují rovněž sérii dokladů toho, jak tenká je hranice mezi působivým či vtipným obrazem a přeplácaným kýčem. Tu hranici každému z diváků individuálně ohlásí mráz přeběhnuvší po zádech. Může se to stát, když je dosaženo limitního množství roztomilých divokých prasátek v jednom záběru, když je holoubek snaživě vrkající hlasem Pavla Lišky už příliš neodolatelný nebo když jímavé záběry prosluněné krajiny doprovázené burácením Českého národního symfonického orchestru nejvíc ze všeho připomínají reklamu na jogurt.
Z filmu Tři bratři
Magnetická jména v titulcích – zpívající herci Tomáš Klus a Vojtěch Dyk – svědčí o tom, že Jan Svěrák opravdu chce dosáhnout diváckého úspěchu. Jiný důvod zejména u Tomáše Kluse patrně neexistuje – při všem respektu vůči jeho herecké průpravě a medaili z moderního pětiboje je jeho výkon v roli hrdinného Jana zcela nevýrazný. Vojtěchu Dykovi se v operetně pojaté roli "hloupého Honzy" Pepy daří přece jen lépe.
Na Tři bratry určitě stojí za to s dětmi zajít, jen je dobré být připraven na to, že mohutnou kampaní slibují o něco víc, než nakonec nabídnou.
