Alison Andersonová - Letní host.
Píše se rok 1888 a mladý Anton Pavlovič Čechov se setkává s nevidomou lékařkou Zinaidou. Mají si co říct a mezi oběma záhy vnikne vřelé pouto. Zinaida si o svém vztahu k dramatikovi píše deník. Ten v roce 2015 najde Káťa Kendallová, majitelka nakladatelství, které se potýká s finančními problémy. Vydání deníku může být jediným zůsobem, jak ho zachránit před krachem. V deníku se také píše, že Čechov psal jistý román, ale jeho rukopis se nikdy nenašel. Jaká tajemství ještě skrývá?
Alison Andersonová |
Ukázka:
PRVNÍ LÉTO
Luka, Sumy, Charkovská gubernie Duben 1888
Deník! Potřebuji deník, jen tak mohu vyplnit tyhle dlouhé, prázdné hodiny. Dříve jsem je trávila prací, pomocí druhým a zapomínáním na sebe samu. Zdá se, že teď si budu muset vzpomenout. Práce na deníku mě zaměstná, i když třeba nebude mnoho co psát.
Nebo snad bude? Kdyby byl můj život stejný jako dřív, předtím, než se mé vlastní tělo proti mně tak úskočně vzbouřilo, nemohla bych vyprávět mnoho zajímavého. Mé zápisky by připomínaly katalog strastí, jaké dopadají na prostý lid: Grigorij Petrovič si opět stěžuje na bolesti v břiše. Aňušu trápí ischias a brzy bude rodit. Kosťovi přejel vůz nohu a rozdrtil mu prsty. A můj venkovský život: návštěvy sousedních panství, rozhovory ve chvílích, kdy se nám všem podaří sejít se u jednoho stolu, Paškovy věčné problémy se státní mocí. Jeho politické aktivity, které dokázaly vzbudit zájem carských úředníků i v naší zapadlé gubernii. O sobě bych asi nenapsala téměř nic. Jenže ten poblázněný kousek tkáně v mém mozku mě nutí stáhnout se ze života, jaký znám, a stát se sama sobě předmětem žití. Připadá mi to nesprávné a cítím zahanbení, ale mamuška s Lenou mě podporují. Teď mi donesly čaj, inkoust a vázaný zápisník a sedí tiše po mém boku, zatímco já se snažím škrábat, jak nejčitelněji dokážu. Jsem si jistá, že objevíš nové obzory duše, ujišťuje mě maminka, snad až příliš moudře. Směji se a odpovídám: To chceš, abych se rozpitvala?
S trochou nadsázky nás můžeš rozpitvat všechny, tvrdí maminka. Musíš udělat všechno, co bude ve tvých silách, musíš se pustit do čehokoli, co ti pomůže žít se svou diagnózou.
Jsem lékařka. Proto vím přesně, co mě čeká. Profesor Chudnovskij mi všechno vylíčil jasnými slovy. Žiji, jak říkají Angličané, ve vypůjčeném čase. Komu ten čas splatím, a kdy?
Jsem ještě mladá, je mi sotva třicet a náš rod je požehnán dlouhověkostí. Netrpíme na souchotě, nepijeme alkohol, jíme dobře a chodíváme na dlouhé vycházky, ať je léto, nebo zima. Čím jsem si zasloužila takový konec? Není to nemoc, jakou bych dostala při práci, vždyť nejde o tyfus ani o záškrt; prostě jsem se stala náhodnou obětí osudu. A přitom jsem žila dobrý život: kdybych bývala věřila v Boha, ztratila bych teď i poslední zbytky víry. Proč se rozhodl odvolat mě z tohoto světa, když jsem Mu byla užitečná? Anebo jsem užitečná až příliš a křížím Jeho plány?
Vzpomínám na naše kyjevské přátele, rodinu Zemlinských. Jejich nejmladšího syna postihlo totéž. Nejprve za mnou přišli kvůli bolestem hlavy, jež ho trápily. Jenže tuhle bolest my uzdravit neumíme. Předepsala jsem mu opium a potom i morfin. Teď postihly bolesti hlavy mě, zatím jsou ale snesitelné. Až nadejde chvíle, opatří mi Jelena vše, co budu potřebovat... Snažím se přijmout svůj osud, pokud se tedy dá hovořit o osudu.
Stále ale nemohu vnitřně pochopit, co mě to postihlo, pokud je chápání vzhledem k mysli tímtéž, čím je víra srdci. Mé city a pocity se bouří, vždyť byly vycvičeny k smysluplnému životu venkovské lékařky i s jeho každodenním zadostiučiněním a zklamáním. Neměla jsem být tak brzy vytržena z kruhu rodiny a zbavena životního úkolu, jehož naplňování mi přinášelo čest, úspěch, a také potěšení.
Jelena mi slíbila, že budu moci i nadále občas pracovat po jejím boku. Ona bude mýma očima; mně zůstávají mé ruce, má mysl a zkušenosti.
Paška je skvělý bratr. Vyrobil pro mě zvláštní zařízení, stojánek na zápisník, s pravítkem, jímž mohu sjíždět po řádcích, širokých na dva prsty – po stranách jsou jemné zářezy jako vodítka. Tak dokážeš psát rovně, pravidelným písmem a my po tobě všechno bez problémů přečteme, vyložil mi.
Pro koho však píši? Já už tu přece nebudu, nikdy se nestanu stařenkou, která u krbu vzpomíná na své mládí. Nezbývá, než psát pro rodinu. Až odejdu, bude můj deník odkazem mým nejbližším. Nic víc tu po mně nezůstane.
Velký knižní čtvrtek - vizuál.
