Divadelní přehlídka v Plzni už léta nabízí ověřený model, který ukazuje tvorbu divadel našich blízkých sousedů – čili ze zemí Visegrádu i Ruska. Z domácího divadla pak připravuje kolekci toho nejlepšího z předchozího období. Letos to byly třeba dvě výborné inscenace Michala Dočekala Andělé v Americe a Sternenhoch nebo Nebeského Soukromé rozhovory. Dramaturgie se poctivě snaží najít pro festivalovou nabídku spojující aktuální téma, tím letošním svorníkem určitě byl stále sílící extrémní nacionalismus a jakési odosobnění člověka ve zběsilém světě, v němž se smazává hranice mezi skutečností a virtuální realitou.
  |
Antisemitismus v Polsku
Zdrcující svědectví o polském antisemitismu přineslo monodrama Zápisky z vyhnanství z varšavského divadla Polonia. Inscenace vznikla podle knihy Sabiny Baral, která líčí svou nucenou emigraci z Polska v roce 1968. Tehdejší šéf komunistické strany Władysław Gomulka totiž vyhlásil, že Židé jsou pátou kolonou a že „není možná loajalita zároveň k socialistickému Polsku a k imperialistickému Izraeli“. Režim vyvolal atmosféru strachu a vypudil část obyvatel židovského původu, z nichž mnozí přežili holocaust. Do exilu odcházela především elita, která po válce Polsku chyběla. Inscenace je typem dokumentárního divadla se silným emočním nábojem. Je strukturovaná hudebními předěly, které dodávají další dramatickou dimenzi. A uprostřed všeho skvělá herečka – Krystyna Janda, která hodinu a tři čtvrtě líčí drásavou absurditu celé protižidovské kampaně a nuceného vystěhování. Snaží se o věcnost, skoro urputnost, ale jak odkrývá své trauma vrstvu po vrstvě, prosakuje do jejího projevu rozechvělost, rezignace a smutek. Stojí jako by ztracená za průsvitnou oponkou, na ni se pak promítá detail jejího obličeje i dobové dokumenty. To, jak herečka jen hlasem, gestem a silnou emocí ovládne celý prostor, je až neuvěřitelné.
Další polský příspěvek na téma nacionalismus už tak strhující nebyl – Hymnus na lásku režisérky Marty Gornické je sborové divadlo, které kombinuje rytmickou recitaci s pohybovou stylizací. Třiadvacet performerů, které diriguje režisérka v hledišti, se přelévá do různých uskupení, rytmicky podupává a vyřvává politická hesla, xenofobní výroky a vyprázdněná slova, jež se zahnízdila ve veřejném prostoru. A také polské vlastenecké písně či ozvuky songů doby minulé. Je to voiceband, který působí jako valící se masa, výhružná a nezvladatelná. Tento způsob interpretace sice tu a tam přináší překvapivé konotace, ale bez špetky nadhledu. Režisérka neředěný patos stupňuje a jednolitý proud nemá šanci dobrat se dál než k plakátu.
Festival pak v neděli uzavřeli také polští hosté – režisér Grzegorz Jarzyna se svým autorským projektem podle hiphopové básnické skladby Doroty Maslowské Jiní lidé. Inscenace jako by byla kvintesencí dnešního zběsilého žití, k čemuž jistě přispělo i promyšlené výtvarné pojetí. To, jak Jarzyna propojil herecké akce s videem, je úžasné – rychlým střídáním výjevů a odrazem živých akcí na plátně vznikla divoká a proměnlivá jízda jako na horské dráze. Styl, který se stal odpovídajícím vizuálním vyjádřením textu. Ten vynalézavě a vtipně využívá novotvary, hlášky, zároveň je ironický až sarkastický. Příběhy několika odcizených hrdinů se různě proplétají, ale zákonitě se nespojí, jako by všichni zůstali viset ve vzduchoprázdnu. Je to inscenace, která ukazuje život ve jménu zkratkovitosti a honu za mizivými hodnotami, sny a přeludy, sex jako vyprazdňování, těkání od jednoho nesmyslu ke druhému, neláska, rozpad vztahů. Jarzyna do své jízdy na obludě moderní doby šikovně zapojuje odkazy na reklamy, sociální sítě a jiné mediální výdobytky – to, co se děje na zmíněných třech velkých plátnech, je výtvarné dílo samo o sobě. Ale přes veškerou zábavnou klipovitost by inscenaci prospěla kratší metráž.
Na závěr festivalu se představil i známý maďarský provokatér Kornél Mundruczó. Jeho rovněž autorský projekt (podílel se na textu) Je těžké být bohem působí však jako výprodej prostředků, které jsou pro něj typické – syrové scény násilí, nahota, naturalismy všeho druhu a silná exprese. Svou formu dodržel, ale inscenace působí zmatečně a vyprázdněně, scény krvavého násilí a úchylných sexuálních praktik spíše nudí a jsou směšné, než aby děsily. Natož aby něco vypovídaly. A to i přesto, že se živě v detailu snímají na obrazovkách. Mundruczó titul převzal ze sci-fi románu bratrů Strugackých, ale s žádnými jejich motivy nepracuje, pouze jedna postava se bez upozornění promění v pozorovatele hrůz.
Nebohé maďarské prostitutky
Z příběhu o třech maďarských prostitutkách, které mučí banda zvrhlíků za účelem natočení filmu, jímž má být vydírán nemravný europoslanec, divák těžko odhaduje, proti čemu se režie vymezuje. Snad by se nebohý recenzent mohl chytit věty, který po masakru pronesou ti, kdož přežili: vracíme se do šťastného Maďarska. Je to skutečně iritující celek, jak se píše v jedné reflexi. Když srovnám tento opus s výtečnou inscenací Sorokinova Ledu, který Mundruczó v Plzni uvedl před osmi lety, jde skoro o parodii vlastního stylu. Hrůzostrašná směšnost vykloubené reality fungovala výtečně a nahota byla jedním z prostředků, jak ukázat přebývání v dnešní společnosti jako thriller s komickými prvky.
Zajímavé bylo setkání s ruským režisérem Dmitrijem Krymovem a jeho Laboratoří. Festivalu se tak podařilo přivést režiséra, jehož inscenace už řadu let jezdí po evropských festivalech. Krymov je původně scénograf a na jeho stylu je to znát. Ostrovského hru Bez věna výrazně upravil a posloužila mu k depresivnímu obrazu současného Ruska. Zobrazuje prázdnotu a bezútěšnost, které znehybňují. Je to obraz nelítostné až cynické reality, v níž jde jen o peníze a moc. V této realitě hyne hlavní hrdinka Larisa, o kterou se tvrdě handluje. Krymov děj přesunul do rozbořené ratejny, provizóriu s řadou visících kabátů, kde zbyla jedna řada sedadel a kde stále jede velká plazmová obrazovka. Na ní probíhá zápas Ruska a Nizozemí, jenž se střídá s obrazy břehu Volhy. Zde holub s rackem klovou zrní nebo se tu plíží figury dramatu, aby pak z plátna vstoupily na jeviště. Krymovovo dílem výsměšné, dílem surreálné zacházení s ruskou klasikou proměnilo staré drama ve výmluvný odraz dnešního Ruska, v němž hrdiny socialistické práce nahradili parvenuové a zbohatlíci, ale chandra zůstala. Krymovovo pojetí v Plzni také otevřelo formu, která vlastně dominovala velké části inscenací, a to sice spojení herecké akce na jevišti s metodou live cinema a videoartem. Je to zřejmě trend, kterým se tvůrci snaží dynamizovat, tradiční mizanscéna jim asi připadá statická.
Nikoliv však slovenskému režiséru Michalu Vajdičkovi a jeho inscenaci Před západem slunce, ke které se ještě vrátíme.
