Zoufalá matka to nevzdává. Reálné kauzy uloupených novorozeňat ožívají ve filmu Stehy

Od 70. až minimálně do 90. let minulého století se v srbských porodnicích děly podivné věci. Podezřele často se stávalo, že se rodiče dozvěděli tragickou zprávu: vaše dítě bohužel krátce po porodu zemřelo. Ale nejen to – rodiče své mrtvé dítě ani neviděli, nekonal se pohřeb.

Po čase se začala množit podezření, že se jedná o organizovaný systém získávání novorozenců pro nelegální adopce. Údajně mrtvým dětem byly pravděpodobně zfalšovány doklady a putovaly do nových rodin, které za to samozřejmě dobře zaplatily – aniž přitom musely nutně vědět, jak hrozným způsobem bylo dítě pro adopci získáno. Součástí podvodu totiž mohlo být i zfalšované potvrzení o tom, že se původní rodiče dítěte vzdali.

Rodiče přesvědčení o tom, že jim ukradli děti, se postupně začali sdružovat, vystupovat z anonymity a dožadovat se objasnění případů. Ze strany zdravotnických zařízení i úřadů se však dočkali minimální ochoty, pro policii šlo o promlčené případy. Na základě mezinárodního tlaku (mj. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva) začal srbský stát před několika lety jednotlivým postiženým rodinám vyplácet odškodné ve výši 10 tisíc eur. To však mnozí považují za zcela neodpovídající odbytné, které přichází místo skutečného objasnění toho, co se dělo. Uloupených dětí by podle odhadů mohly být tisíce.

Režisér Miroslav Terzič se s bolestnou kauzou setkal nejen v médiích, ale i přímo ve svém okolí: námět k filmu Stehy poskytl příběh švadleny Drinky Radonjičové, která navzdory aroganci úřadů vytrvale pátrala po svém uloupeném synovi. „Před pár lety jsem potkal Drinku Radonjičovou, byla to švadlena mé tety,“ vysvětluje režisér v doprovodných materiálech ke svému filmu. „Po dvaceti letech hledání byla přesvědčená, že našla své dítě a šla se svým případem k soudu. Byla to pevná, statečná a skromná žena. Drinka svého syna našla, ale on se s ní setkat nechtěl, řekli mu, že ho matka po porodu opustila,“ líčí filmař své setkání s předobrazem hlavní postavy filmu Stehy.

Ve snímku, který měl premiéru v sekci Panorama na letošním Berlinale, se prolíná detektivní pátrání s thrillerem a s tíživým rodinným dramatem, zároveň je ovšem oproštěný od jakékoli senzacechtivosti nebo přehnaného ždímání emocí. Neokázalé, soustředěné provedení zdůrazňuje obdivuhodnou nezdolnost hrdinky, jež se ve filmu jmenuje Ana a s velkou přesvědčivostí ji ztvárnila herečka Snežana Bogdanovičová.

To podstatné často čteme jen z její tváře, snímané v dlouhých záběrech. Zpočátku si přitom ani diváci nemohou být jisti, zda se nejedná o pouhou obsesi matky, které zemřelo dítě: svým nekonečným a marným pátráním už Ana dávno popudila nejen zdravotníky a policii, ale i svého manžela a dceru, kteří by rádi za rodinným neštěstím udělali tlustou čáru. Když však Ana konečně (a trvá to i ve filmu dost dlouho) najde pádný důkaz, připojí se k jejímu úsilí i zbytek rodiny a společně dospějí k překvapivým výsledkům. I kdyby ztraceného syna nakonec nenašli, získává Anina rodina zpátky sebe samu.

Snežana Bogdanovičová je coby Ana přesně taková, jak její reálnou předlohu charakterizoval režisér: pevná, statečná a skromná. Matka vedená svým přesvědčením se s nikým nehádá, na nikoho nekřičí, nechává po sobě trpělivě stékat i špínu, kterou na ni lijí. Zároveň jde s nezdolnou umanutostí za svým a kousek po kousku se blíží ke svému cíli. Ten, kdo se snaží zdánlivě slabé ženě zkřížit cestu, nemá šanci – proti její vnitřní síle neobstojí ani hrubé násilí. Jediný, kdo Anu může uvést do rozpaků, je její syn, kterého touží najít, ale nechce mu ještě víc ublížit.

Z dlouhých, nevlídných obrazů Aniny neutěšené situace se postupně vyloupne napínavý sled událostí, v nichž se Ana stává skutečnou hrdinkou. Přesvědčivý výkon odvedla i představitelka Aniny dcery a sestry zmizelého chlapce Jovana Stojiljkovičová: z nesnesitelného stvoření, které nenávidí svou matku a chová se k ní jako ke služce, se promění v sympatickou bytost, která dokázala svou matku pochopit a v pátrání nakonec sehraje klíčovou roli.

Příběh zasazený do současného Srbska může místy vzbudit i drobná podezření co do věrohodnosti, spíš však v méně podstatných detailech (a nakonec může jít i o nám neznámá balkánská specifika): třeba v tom, jak snadno se lze někomu vloudit do domácnosti pod záminkou prodeje zdravotnických tlakoměrů, nebo se dokonce bez překážek dostat do volně přístupného panelákového bytu. Ve srovnání s tím, jak nepravděpodobná (a přitom přece pravdivá) je celá kauza ukradených novorozenců, to jsou však opravdu maličkosti.