Tak třeba před pěti lety jsem se vracel z dovolené v Řecku a udělal jsem fatální chybu. Před odletem jsem se podíval na předpověď počasí. Díky ní jsem zjistil, že ve středních Čechách v tu dobu mají řádit silné bouřky, a to znamená co? Turbulence. „Je to pravda?“ zeptal jsem se letušky hned po vstupu na palubu. „Ano,“ usmála se klidně a hned mi začala nalévat sekt. Nad Prahou jsem byl už pod parou, ale tím se to všechno jen zhoršilo.
Josef KubáníkV roce 1999 absolvoval Zlínskou školu umění a po dvou letech ve zlínském divadle nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde je dodnes. Začínal zcela nenápadnými rolemi, jako byl pes v komedii Poprask na laguně, který se ještě ke všemu jmenoval Pako, nebo němou postavou černocha. Ten měl za úkol během představení stěhovat stůl. Později se vypracoval k zásadnějším rolím, ať to byl Smerďakov v Pitínského dramatizaci Bratrů Karamazových, Saturnin, Andrew v Sexu noci svatojanské Woody Allena, Trigorin v Rackovi, či Štastlivec v Ostrovského Lese. Po boku Květy Fialové vytvořil hlavní roli v tragikomedii Harold a Maude, spolu si zahráli i titulní postavy v příběhu Oskar a růžová paní. Diváci jej znají i z televizních seriálů (Gympl s (r)učením omezeným, Temný kraj, Modrý kód a další), ale věnuje se i marketingu, a to nejenom pro Slovácké divadlo, ale i pro pražské Divadlo Ungelt nebo pro vznikající dokument o posledních třech letech Václava Havla s názvem Tady Havel, slyšíte mě?. Je moderátorem uherskohradišťské Letní filmové školy a v roce 2019 napsal knihu Poslední deník Květy Fialové. |
Letadlo s námi házelo, slabší povahy křičely, některé dokonce zvracely. Po půlhodině hrůzy, kdy jsme se stále znovu a znovu pokoušeli o přistání, jsme se konečně začali snášet nad město, což mě uklidnilo, ale vzápětí zase rozrušilo, protože se ozvalo: „Dámy a pánové, dochází nám palivo, musíme je doplnit na letišti v Drážďanech.“ Modlil jsem se, aby to vyšlo aspoň do těch Drážďan, ale nakonec jsme všechno zvládli na výbornou. A když jsme po další hodině přistávali na Letišti Václava Havla, celá paluba cestujících hlasitě tleskala, což prý posádka nesnáší.
Ještě horší to ale bylo loni, když jsem se vracel z Milána. Radar hlásil slunné počasí, tak jsem byl v klidu, ovšem jen do chvíle, kdy se uprostřed letu ozval z amplionů nad hlavami tón, který signalizoval promluvu někoho z posádky, a taky že ano. „Dámy a pánové, hoří,“ uslyšel jsem a v tu chvíli upadl do polobezvědomí. „Proboha, to se nemůže stát, vždyť máme kapitána, ten nás v tom nenechá,“ uklidňoval jsem se. Hlas ovšem pokračoval: „Dámy a pánové, hoří vám kapitán.“ To už jsem byl úplně v koncích a vybavoval jsem si školení bezpečnosti práce, které máme každý rok v divadle, a přemýšlel jsem v panice, kde je v letadle tak asi hasicí přístroj a jestli bude dobré použít na kapitána ten pěnový, nebo pískový. Pak se ale stalo něco, co mě z té hrůzy vysvobodilo, a to vzpomínka na učitele jevištní mluvy Pavla Leicmana, který nám kladl na srdce: „Mluvte za každých okolností sro-zu-mi-tel-ně.“ A došlo mi, že pán z kokpitu na hodinách jistě nebyl, že úplně obyčejně, jak říkáme my herci, šumluje, a že nám říká: „Dámy a pánové, hovoří k vám kapitán.“
Přeji všem tedy srozumitelné a bezpečné zážitky a jak říkala moje babička, dušu v péří.
