Nebyla to jen éterická víla, byla vojákem života s přísným režimem, vzpomíná na Květu Fialovou blízký přítel

Lidovky.cz: Jak dlouho jste se s paní Kvetou Fialovou znal? 
S paní Květou Fialovou jsme znali devět let. Seznámili jsem se, když jsem paní Květu pozval k nám do Slováckého divadla na představení Adéla ještě nevečeřela i s Naďou Konvalinkovou. Paní Fialové jsem padl do oka, ani nevím, jak se to stalo. Já bych se samozřejmě neodvážil ji jakkoli nadbíhat. Ale ona měla ještě jedno přání. Chtěla si zahrát ve hře Harolda a Maude. Protože ji bylo tehdy 80 let a Maude je v té hře také osmdesát. A ona si to chtěla splnit. Chtěla si tedy splnit ještě jednu věc. Maude v té hře v den svých 80. narozenin umírá, paní Květa to chtěla hrát také na své narozeniny a na konci zemřít. To se jí naštěstí nepodařilo. Ale tímto druhem humoru nás častoval neustále, už jsme z toho někdy byli nešťastní a zoufalí, ale k ní to patřilo.

Lidovky.cz: Nebylo to ani trochu osvěžující, ten její nadhled?
Řeknu vám, že když máte v náručí postavu, se kterou máte mnoho společného a ona vám umírá a vy víte, že se to jednoho dne reálně stane, tak to taková legrace není. Hodně jsem se u té hry nabrečel, Květu malinko podezírám z toho, že ji to dělalo dobře, ne to, že se tak trápím, ale to, že tu postavu beru tak vážně a to že viděla na vlastní oči, co pro mě znamená.

Josef Kubáník Vystudoval Gymnázium J.Á. Komenského v Uherském Brodě a Zlínskou soukromnou vyšší odbornou školu umění. Působí jako herec Slováckého divadla. Zahrál si i v televizních seriálech Četnické humoresky (1998),Podle práva (2008), Ulice (2011), Ordinace v růžové zahradě II (2011). (Zdroj: ČSFD) Josef Kubánik

Lidovky.cz: Čím pro vás byla výjimečná?
To je těžká otázka, my jsme spolu těch devět let strávili opravdu intenzivně, protože jsme si uvědomovali, že nám toho společného času moc nezbývá, tak jsme to využívali jak jen to šlo. Byli jsme pořád spolu. Když jsem byl v Hradišti, tak jsme si hodiny a hodiny telefonovali. Jezdili jsme spolu na dovolené. pro mě je ale asi paní Fialová nejvýjimečnější v tom, že dokázala vždycky vstát a jít, i když měla sebe vetší bolesti či trápení, tak si nikdy nestěžovala a pokorně přijímala to, co ji život přinesl. A to je to nejcennější, pořád v sobě měla naději a optimismus a pořád šla dopředu, i když ji nebylo dobře. Při jednom z posledních setkání, před okolo jejích narozenin, které měla 1. září, jsem jí říkal, že je to neuvěřitelné, že jí bude 88 let a ona mi odpověděla: „Protože se držím života.“

Role noblesní dámy. Květa Fialová tančila na Divokém západě nebo panovala na zámku

Lidovky.cz: Vím, že teď se vám vybavuje mnoho vzpomínek, ale je nějaká, která všechny ostatní přebije? Taková ta nejdůležitější? 

To úplně nemám, ale pocit, který mám, když se řekne Květa Fialová, je úsměv. On to byl trochu lišácký úsměv. Ona měla někdy kousavý humor a byla velmi ironická. Ale ji to bavilo, užívala si to. byla velmi hravá. Pamatuji si, jak jednou jsme byli jednou u ní na chalupě v Nízkých Tatrách, malý domeček v horách, ve kterém byly samozřejmě myši. A já jsem vyšel ven na terasu a říkám jí, že v pokoji, ve kterém mám spát jsou myši a ona se zeptala jestli mi to vadí. Na což jsem ji odpověděl, že ano, že mi to vadí. a ona opáčila: „A že tady byli čtyřicet let komunisti ti nevadilo?“ A tohle byla ona. Když nám jednou do pokoje vlétl netopýr, a já vůbec nevěděl, co mám dělat, paní Květa slyšela šramocení a přišla za mnou, vzala utěrku a velmi něžně toho netopýra vypustila zase ven. A pak mi na odchodu do postele říká: „A kdyby ti sem vběhl vlk, tak mi také řekni, ty mám také ráda!“ Ona si prostě pořád hrála s tím svým lišáckým úsměvem. Tenhle humor používala v těch nejméně uvěřitelných situacích.

Lidovky.cz: Vzpomenete si na nějakou?
Když jsme jednou letěli na dovolenou, tak jsme se dostali do turbulencí, což bylo velmi nepříjemné. Paní Květa pila kávu a když jsem se ji zeptal, zda se nebojí, odpověděla mi, že se bojí, že se polije tou kávou a bude vypadat, jak prase. Pozor ale, ona vůbec nebyla trhlá víla, jak si o ní mnozí myslí. Byla velmi racionální. Měla přísný řád v životě. Každý večer se podívala, co musí druhý den dělat, kdy vstát. Měla takový deníček a vždy si to kontrolovala. Neexistovalo, že by na ní čekala produkce, nebo něco takové. Kromě toho si psala od 16 let deníky, každý den, nevynechala, až tak poslední dva roky, kdy jí to zdraví nedovolovalo. Ale byly to spíše racionální úvahy, což by do ní nikdo neřekl. V životě měla řád, který pravděpodobně zdělila po otci, kterého se bála.

Lidovky.cz: Naučil jste se od ní něco pro vás důležitého?
To jsou takové detaily. Třeba k nim patří komentování některých situací a životní moudra, která sice pořád opakovala dokola. Často říkala: „Věci jsou tak, jak jsou. S tím nic nenaděláš, je nesmysl říkat, co by bylo kdyby....Ne, věci jsou tak, jak jsou. Musíš je přijmout, poděkovat a zvládnout. Pokorně.“ Byla vojákem života, měla velký těžký život a zvládla ho s velkou grácií. A také mě inspirovala v profesi, nikdy nikoho neodmítala, s lidmi se fotila i na dovolené, diváky milovala. Nikdy je neošidila.

Lidovky.cz: Jak se s ní mohou její fanoušci rozloučit, o paní Fialové se vědělo, že nemá ráda pohřby...
Ano, to bylo pro ni velké trápení – pohřby. Jít někomu na pohřeb, bylo pro ni utrpení. Bylo to i z toho důvodu, že ona šla pořád dál. Když jí zemřel manžel, pan Háša, se kterým byla půl století, tak na tom pohřbu nebyla, protože byla v nemocnici a byla vlastně ráda. Paní Květa nechtěla ani svůj vlastní pohřeb. Říkala hlavně žádné smutnění. Takže nejlépe se s ní rozloučíte tak, že zapálíte svíčku a připijete na ni šampaňským, tak by to totiž chtěla.