2. srpna 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

StB mě často vyslýchala. Ale já jsem se jich nebála a oni to vycítili, říká ‚Wintonovo dítě‘ Zuzana Marešová

Vždy dětem říkám: Poslouchejte své prarodiče, nebo jim řekněte, ať sepíší své... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vždy dětem říkám: Poslouchejte své prarodiče, nebo jim řekněte, ať sepíší své... | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Když jí bylo sedm, rodiče ji v Praze posadili do vlaku: konečná stanice Londýn. Je tomu přesně osmdesát let, co záchranné transporty Nicholase Wintona odvezly z Prahy 699 židovských dětí. 20. července 1939 i Zuzanu Marešovou (87). S následky se potýká dodnes a ztělesňuje příběh, který je reflexí naší doby. „Nasměrovalo to můj život úplně jinam, než měl původně být. Už jsme netvořili rodinu. Podvědomě jsem tak celý život vysněnou rodinu hledala,“ říká.

Když Zuzana Marešová z okna svého pražského bytu slyší dětské hlasy, jako pokaždé rozhrnuje záclony a do dlaně bere připravené bonbony. „Holky, chytejte!“

LN: V pátek proběhne pražská premiéra dokumentu Ruce na skle slovenské režisérky Veroniky Homolové Tóthové. O čem film je?
V Londýně v červnu sklidil velký úspěch, v pátek na FAMU jej budeme s Milenou Grenfellovou-Bainesovou uvádět. Milena byla i na londýnské premiéře a říkala, že film je příliš o nás a naší zpovědi. To se mi nelíbí, měl sledovat myšlenkový vznik památníku Rozloučení na hlavním nádraží v Praze – jako pocta rodičům. Jak vznikl, koho to napadlo. Viděla jsem ale jenom trailer, takže zatím nemůžu soudit. S nápadem na památník kdysi přišel „Brňák“ Hugo Marom z Izraele. Ale chytly jsme se toho my dvě. Neměly jsme však ani představu, co by to mělo být. Oslovily jsme proto studenty UMPRUM. Hodinu jsme jim povídaly o historii a pozadí, aby věděli, o co šlo. Když pak přišly návrhy, rvaly jsme si vlasy. Jedním byla třeba díra v zemi, z níž vychází pára v parku před nádražím. Musely jsme je všechny zavrhnout, i když jsme do toho vložily vlastní peníze.

LN:Co vám vadilo? Návrhy byly příliš odvážně pojaty?
Vůbec to nedávalo smysl. Chtěly jsme znázornit obětavost rodičů a cestu vlakem. Pak jsme si jednou s Milenou sedly na kávu a říkala jsem jí, že se pořád nemůžu zbavit té myšlenky, jak se díváme z vlaku ven a vidíme mávající ruce plačících rodičů. To je společná vzpomínka nás všech. A ona říká: „Jo, okno vlaku“. A už to bylo, takhle jsme si to vymyslely.

Památník Rozloučení, který na pražském hlavním nádraží připomíná rodiče...


LN: I ve svých 87 letech stále jezdíte přednášet do škol o tom, jak jste jako sedmiletá odjela záchranným transportem do Anglie před nacisty. Jaká je současná generace dětí?
Děti jsou fantastické. Někdy na ně nadávám, ale když s nimi hovořím, jsou velmi vnímavé a mají velké pochopení. Ptají se mě hlavně na pocity, bombardování v Anglii, vytržení od rodiny. Tvrdím, že pokud je s dětmi něco špatně, mohou za to rodiče. Sami vyrostli za totality, která byla zhoubou. Ale děti - ty jsou otevřené. Záleží na tom, co jim do hlavy nalijí rodiče. Přednáším pro děti sedmých, osmých, devátých tříd a to už jsou pomalu dospívající mladí lidé. Jednou jsem byla přednášet i mladším dětem a holčička se mě ptala: ‚Ale kdo ten vlak řídil, když tam nebyli žádní rodiče?’ Další, dvanáctiletá, se mě pak ptala: ‚Byl horší nacismus, nebo komunismus?‘ Nedokázala jsem jí odpovědět. Vždy ale dětem říkám: Poslouchejte své prarodiče, nebo jim řekněte, ať sepíší své příběhy. Protože přijde doba, kdy budete mít otázky a nebude nikdo, kdo by vám na ně odpověděl.

‚Wintonovo dítě‘ Zuzana Marešová.


LN: Jaké následky mělo pro váš pozdější dospělý život odtržení od rodiny v sedmi letech?
Nebyla jsem s rodiči dva a půl roku a potom taky už moc ne, jen na prázdniny, protože jsem byla v internátu. Velmi jsme se odcizili. Nikdy už jsem s rodinou neměla takový vztah jako předtím. Nehledě na to, že anglická rodina, u níž jsem bydlela, byla aristokratická a měla odtažitý způsob chování. Chtěli ze mě udělat anglickou dívku, která nepláče, moc hlasitě se nesměje, nesmrká do kapesníku. V sedmi letech je dítě lehce zpracovatelný materiál. Víte, příroda je k nám laskavá. Ošklivé vzpomínky vytěsní. Některá období si vůbec nepamatuji. Ani jestli jsem měla strach. Vím, že se mi stýskalo, ale jsou to spíše chvilky, co si pamatuji. Nikdo o tom ale nechtěl mluvit. Pokud někteří rodiče dětí přežili, také odmítali mluvit. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že to pro ně muselo být něco strašného.

LN: Těsně před odjezdem vlaku 20. července 1939 vás z něj někdo vytáhl, omámil a ukryl, aby místo vás nastoupila jiná holčička se stejným jménem. Vlak se tím zpozdil o dvě hodiny. Nikdy jste o tom moc nechtěla mluvit, proč? 
Je to věc, kterou mi vykládala moje matka. Pamatuji si, že jsem se probrala v tmavé místnosti. Pak nic a pak už sedím vlaku, kde naproti mně seděla holčička se stejným jménem. Na seznamu připraveném daleko dříve ale byla obě jména. Víc o tom nevím, je to další z otázek bez odpovědi. Ptala jsem se na to Nickyho a říkal, že něco takového tam bylo, ale také o tom nechtěl moc mluvit.

LN: Ilustruje to naléhavost, s jakou chtěli rodiče své děti poslat do bezpečí?
Byla to otázka života a smrti. Poslední vlak 1. září, který už do Anglie neodjel, jel s dětmi rovnou do koncentráku. Rodiče věděli, že je to buď, anebo. Zůstala ve mně také divná myšlenka, jak se děti vlastně vybíraly. Žádostí bylo přes 2 700. Podle čeho Nicky vybíral?

LN: Ptala jste se ho na to někdy?
Ne.

Milena Lady Grenffel-Baines (vlevo) a Zuzana Marešová, dvě z Wintonových dětí.

Milena Lady Grenffel-Baines (vlevo) a Zuzana Marešová, dvě z Wintonových dětí.


LN: Uměla byste s odstupem osmdesáti let říci, v čem měla tato zkušenost nejzásadnější vliv?
Nasměrovalo to můj život úplně jinam, než měl původně být. Pak už jsem se téměř neviděla s nejstarší sestrou, ani s tou druhou. Už jsme netvořily rodinu. Podvědomě jsem tak celý život hledala vysněnou rodinu. Je to také důvod, proč jsem se tak brzy vdala – už v 17 letech. Chtěla jsem si vytvořit vlastní rodinu a neměla jsem dost rozumu, abych věděla, že to v tomto věku nejde. Rozvedli jsme se, protože manžel byl o 19 let starší než já a viděla jsem v něm spíše otce než manžela. Byl zvyklý na svůj staromládenecký život. Měli jsme spolu dceru. Pak jsem byla dlouho sama. Lásku jsem poté našla u druhého muže, s nímž mám další dceru, ale také to nedopadlo. Utekl s o dvacet let mladší ženou.

LN: Takže vysněná rodina nakonec...
...nikdy nebyla. To jsou ty následky. Závidím lidem, kteří na stará kolena jdou po ulici a drží se za ruce. Žádná láska nevydrží do starého věku, ale je to přátelství, zvyk a vzájemná tolerance. Pak už to není láska jako taková, ale je to tak hluboké, že si člověk nedovede představit žít jinak. Já jsem to štěstí neměla. Jedním z následků odloučení je i to, že jsem tvrdá. Také se samozřejmě dojmu, ale naučili mě tak držet emoce na uzdě, že je nedávám moc často najevo. Tenkrát ovšem Anglie byla úplně jiná než dnes. A předválečné Československo – to bylo krásné, na to si pamatuji. Mezilidské vztahy byly hezké, mělo to úroveň. Čtyřicet let totality s námi provedlo hrozné věci. Zmizela morálka. Už nejsme národem, kterým jsme bývali. Nacisté také dělali zvěrstva, ale komunisté naučili lidi krást a být hulváty.

LN: Ale říkáte o sobě, že jste velká vlastenka. Ani za totality jste nakonec neemigrovala – litovala jste někdy?
Byly chvíle. Ale já jsem potom hodně cestovala po světě a vždy, když letadlo přistávalo na Ruzyni, měla jsem knedlík v krku. Je to stejné, jako když jdu po mostě a dívám se na panorama Hradčan, vidím vlát vlajku – a teď nemyslím kvůli prezidentovi, který tam sedí – ale svírá mě to u srdce a jsem doma. Neumím si představit, že už bych to nikdy neviděla. Nerada bych byla někde jinde. Měla jsem několikrát příležitost emigrovat, ale neuměla jsem si to představit. Jsem jediná narozená v Česku, sestry se narodily v zahraničí. Doma je pro mě tady.

Poničený památník rozloučení

Památník Rozloučení letos v červnu někdo poničil. Jak vnímáte, že policie případ odložila, protože neměla dost důkazů z bočních kamer na hlavním nádraží? 

To, že policie případ odložila, jsem se dozvěděla od Judity Matyášové, která na policii poškození památníku nahlásila. Očekávala jsem to, protože boční kamery jsou příliš daleko, aby mohly něco zaznamenat. A i když místem, kde je památník umístěn, proudí neustále davy lidí, jen málo z nich si všimne, že tam památník vůbec stojí, natož pak někoho u něj.

SŽDC také uvedla, že již byla nainstalována kamera, aby střežila památník – je to alespoň nějaké zadostiučinění?

To je pro mne novinkou. Ale dobře, že konečně udělali to, o co jsme je už dávno prosily. Nevím, jestli jim pojišťovna uhradí celou opravu památníku. Možná neuhradí právě proto, že na místě nebyla kamera. Nemám z toho zadostiučinění. Cítím jenom úlevu, že opravený památník bude lépe střežen. A i když to zní možná divně – poškození památníku k němu přitáhlo pozornost velkého množství lidí, za což jsem ráda.

Památník byl odhalen před dvěma lety.

LN: I přesto, že jste se kvůli své minulosti a kontaktům se zahraničím dostávala do křížku s StB?
Člověk si nevybere. Když jsem se z Anglie vrátila zpátky, bylo mi 15 let, ale cítila jsem se na třicet díky zkušenostem s válkou. Nejhorší bylo bombardování, zvykli jsme si vídat na ulici mrtvá těla. Člověku otrne. Mnohokrát jsem dostala nabídku vstoupit do KSČ s tlakem skryté hrozby. Jenomže já jsem znala svoji cenu a oni mě potřebovali. V té době moc lidí jazyky neumělo. Měla jsem velmi rozumného šéfa, přestože byl komunista. Tenkrát, když někdo přijímal zahraniční návštěvu, muselo se to nahlásit na ÚV KSČ, do papírů místo mě uváděl jiná jména, když jsem tlumočila.

StB mě často vyslýchala. Ale já jsem se jich nebála a oni to vycítili. Občas jsem byla i drzá a zjistili, že z nich nemám strach. Byli blbí, ale velmi záludní. Působilo to na mého muže, neměl tu mou zkušenost z Anglie. Trpěl až fóbií, protože mi kvůli výslechům neustále volali. Téměř mu harašilo, když jsme šli po ulici, říkal: „Někdo za námi jde! Má khaki ponožky!“

LN: Ani jednou vás to nezlomilo?
Když jsem měla za sebou jako dítě takovou zkušenost – co horšího se mi mohlo stát? Čeho bych se měla bát? Musela jsem se jim postavit. Můj druhý muž to ale za normalizace nevydržel, vstoupil do partaje a začal dělat kariéru. Mělo to ovšem trochu jiné pozadí. Tehdy při okupaci v osmašedesátém jsme byli zrovna na dovolené v Bulharsku, starší dcera odjela na brigádu do Francie. Můj muž měl ve Vídni tetu a u ní jsme pak čekali, jak se vše v Praze vyvine. Odtud mám i jeden hrůzný zážitek. V té době jsem byla čerstvě těhotná. Manžel rozhodl, že emigrujeme, protože jsme nevěděli, jak to v Praze vypadá. Začala jsem díky znalosti cizích jazyků dostávat nádherné pracovní nabídky od velkých firem, s tím, že všechno pro rodinu zařídí. Jenže můj muž jazyky neuměl. Nelíbilo se mu, že já bych byla živitelkou rodiny a on by byl na vedlejší koleji - jako vyučený hromosvodař. Navrhoval tak, abychom odjeli do Ameriky za mou sestrou. Pak jsem najednou dostala přes Červený kříž od jeho maminky telegram z Prahy, že dcera ve Francii zahynula při automobilovém neštěstí. Zhroutila jsem se a potratila.

Zuzana Marešová zažila příkoří nacismu i komunismu.

LN: Vaše dcera ale žije, takže vám záměrně poslali falešnou zprávu?
Byl to revanš za to, jak jsem se komunistům postavila. A protože jsem byla venku, zařídili to tak, abych dopis dostala. Bylo to dokonce i v novinách, později se jen napsalo, že šlo o shodu jmen. Mezitím se už ale dcera z Paříže vydala na cestu do Prahy. Bylo jasné, že tam nemůže, protože jsme nevěděli, co by mohli udělat. Takže jsem ji chtěla vytáhnout z vlaku, zavolala jsem sestře do Ameriky, která byla zaměstnaná u Pan American Airways. Ta zavolala na pobočku do Mnichova – a tamní ředitel zorganizoval skupinu lidí, kteří čekali na průjezd onoho rychlíku a holku mi z vlaku vytáhli. Pak jsme se nakonec do Prahy po dlouhém váhání všichni vrátili. Naše rodina byla výjimečná, pro komunisty jsme byli bonbonek, zgustli si na nás. Ale řekla bych, že obyčejným lidem se tu nežilo tak špatně. Rozhodně byly třeba kvalitnější potraviny než dnes, byť nebylo dostupné zboží.

LN: Najde se něco, za co byste vaší životní zkušenosti z dětství mohla být vděčná?
Abych pravdu řekla, tak ne. Pamatuji si ale na krásné chvíle, to mi zůstalo – vidíte, to je ta příroda, která smaže to špatné a zůstane jen hezké. Pamatuji si třeba, že dědeček z anglické rodiny si mě oblíbil a brával mě na výlety. Jednou mě vzal na ostrov Scilly. Byl to pro mě jeden z nejkrásnějších zážitků, jaký jsem kdy měla. Nebo mám vzpomínky na anglické lesy – jsou něžné, s břízami, na jaře zalité modrými květy. A nejhezčí období bylo na internátu, kde jsme se sešly s ostatními dětmi z Československa. Mnoho jich zůstalo žít v Anglii nebo jinde po světě, 85 až 90 procent dětí ale zůstalo bez rodičů. Táta se chtěl vždy vrátit a já také. Upřímně řečeno jsem ale mnohokrát uvažovala, kam by se můj život ubíral, kdybychom se nevrátili.

LN: Přemýšlela jste někdy o tom, jestli má každý člověk v životě smysl, který by měl naplnit?
Někdy to mám promíchané s náboženstvím. Absolutně v Boha nevěřím. Jsem židovka, ale nikdy jsme doma aktivně rituály nepraktikovali, jednou za rok jsme zašli do chrámu. Mockrát jsem přemýšlela o tom, že kdyby byl Bůh, nemohl by dopustit to, co se stalo. Pro mě bylo náboženství a politika totéž. Moc jsem si ve svém životě nelibovala v tom, jaký byl. Ano – měla jsem krásné zážitky. Ale to byly zážitky, ne život. Na stará kolena jsem došla do stavu klidu a spokojenosti. Občas si udělám nějakou radost. Jen kdyby mě tak neomezovalo zdraví, nerada si říkám o pomoc.

Sir Nicholas Winton.
Obálka knihy Není-li to nemožné s podtitulem Život sira Nicholase Wintona,...

LN: Snažila jste se i vy lidem v životě pomáhat – v duchu toho, že jste zachráněné Wintonovo dítě?
Svou pomoc jsem viděla v tom, že jsem radila mladým lidem, ať pomohou, kde můžou. Dobro Nickyho jsem předávala dál. Děti se mě třeba ptaly, co můžou udělat, tak jsem odpovídala: navštivte domov důchodců, předčítejte babičkám, nechte si vyprávět, choďte do útulků se zvířaty nebo když se někdo bojí přejít přes ulici, pomozte mu. A hlavně: usmívejte se na lidi a buďte na sebe hodnější. Zkoušela jsem to tady v ulici, když jsem se přistěhovala. Máme před domem zastávku autobusu. Každý stává zamračený a já jsem začala tím, že jakmile jsem přišla, pozdravila jsem a usmála se. Dnes mě znají na Cibulkách všichni. Teď je ale ve světě tendence taková, že dobrá zpráva rovná se žádná zpráva.

LN: Žijeme dnes ve šťastnější době?
Každá doba má své požadavky na štěstí. Ty se mění. Myslím, že jsme šíleně konzumní společností a lidé jsou šťastní, že si přání mohou splnit. Třeba jako cestování, které jim dříve bylo upřeno. Všeobecně si ale myslím, že spokojenost a klid byl jednou pro vždy narušen. Lidé se i začínají bát, je to jako před válkou. Geopolitická situace ve světě není moc dobrá. Mír už trvá tak dlouho, že čekáte, kdy to vybouchne. To si myslím, že v lidech je. Přála bych si, aby bylo mezi námi více laskavosti. Ta už zůstává jen pojmem, málokdo ví, co doopravdy znamená. Když je někdo laskavý, je to balzám na duši i na srdci.

Domácí násilí: Soud chce vyšší tresty, pokud k němu dochází před dětmi
Domácí násilí: Soud chce vyšší tresty, pokud k němu dochází před dětmi

Fyzické i psychické násilí v přítomnost dětí může mít ještě větší dopad, než tomu bylo doposud. Násilník se totiž nedopouští trestného činu pouze na partnerovi, ale také na nezletilých. Jaké následky může domácí násilí mezi partnery na dětech zanechat?

Najdete na Lidovky.cz