Přemítám, jak je možné, že na světě existuje tolik náboženských směrů. Jak je možné, že se monoteistická víra, včetně křesťanské, opakovaně štěpila. Že se od „jediné správné“ víry oddělovaly další a další „jediné správné“ víry a navzájem se mezi sebou škorpily. Že na bitevním poli proti sobě mnohokrát stála dvě vojska, obě hluboce přesvědčená, že Bůh je na jejich straně a pomůže jim v boji zvítězit.
Podobné otázky zřejmě vrtaly hlavou i panu Nicholasi Epleymu, který se zabývá behaviorální vědou na Chicagské univerzitě. Epley se svým týmem vymyslel fikaný způsob, jak to prozkoumat. Studijních subjektů – lidí, kteří o sobě tvrdili, že jsou hluboce věřící křesťané a o existenci Boha nemají nejmenší pochybnost – se vyptával na jejich názory na věci, na které není snadná odpověď. Třeba na to, jestli by mělo být povolené umělé přerušení těhotenství, jestli by měl být povolen trest smrti, jestli by homosexuálové měli mít povoleno uzavírat sňatky.
Co znamená ‚hody, doprovody‘ a šupali i Němci? Etnolog představuje málo známou tvář Velikonoc |
Každá otázka měla tři verze. Pan Epley chtěl vědět, co si myslí oni sami, co si myslí průměrný Američan a co si myslí Bůh. Odpovědi ho nezajímaly. Ale subjekty byly napojené na přístroj měřící fMRI – funkční magnetickou rezonanci. Tahle technologie mu umožnila sledovat, které oblasti mozku subjekty používají, když se snaží odpovídat co nejpřesněji. Oblasti mozku, které se v tom okamžiku nejvíc činily, se na monitoru rozsvítily.
Brzy vyšlo najevo, že když subjekty odpovídají na otázku „co si myslím já“ a „co si myslí Bůh“, rozsvítí se jim stejné oblasti mozku. Když přemýšlely nad tím, co si myslí průměrný Američan, rozsvítily se docela jiné oblasti.
Spisovatelka Iva Pekárková
Žádný ze studijních subjektů se zjevně nepovažoval za průměrného Američana, a tudíž musel zapojit docela jiné oblasti mozku, aby se do názorů průměrného Američana mohl vžít. Zato když přemýšlel o názorech svých a Božích, nemusel se vžívat do nikoho a zapojil stejné oblasti. Pilotní experiment vyšel jednoznačně. Od té doby Epleyho tým své experimenty rozšířil – a pořád dostával stejné výsledky. Co z toho vyplývá?
Rozhodně ne, zdůrazňuje pan Epley, že by se snad jeho studijní subjekty považovaly za Boha. Jen je jim Bůh natolik blízký, že myslí stejně jako oni. Každý hluboce věřící člověk si, jak to vypadá, nosí svého Boha v sobě a vede s ním mravní dialog. Bohužel, upozorňuje Epley, si s Bohem až příliš dobře rozumí a Bůh mu často jen potvrzuje jeho vlastní názory.
