Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Lidé

Režim už nás nemohl vydírat přes děti. Dnes se cítím součástí pražské kavárny, říká matka těhotná během revoluce

Doris Matysová (vlevo) s dcerou Karolinou. foto:  Petr Topič, MAFRA

Seriál
Praha - „Je to subjektivní, ale současnost začíná připomínat, co mi vyprávěla maminka nebo co jsem sama zažila za svých mladých let,“ říká třiapadesátiletá Doris Matysová v listopadovém seriálu Lidovky.cz. Podle její dcery se dnes člověk musí hlavně snažit sám.
  5:00

Doris Matysovou vždycky lákalo ‚papírování‘, přesto v roce 1988 promovala na Vysoké škole chemicko technologické v Praze a jak se smíchem podotýká: „Státnice mám ještě i z marxismu leninismu.“ Než na jaře 1989 otěhotněla, pracovala na své alma mater coby ,vědecký aspirant‘ v Laboratoři syntetických paliv. „Na fakultě se v tom roce o všem dost diskutovalo; akademická půda byla přece jen svobodomyslnější,“ vzpomíná na přelomový rok.

Seriál lidovky.cz

Představujeme příběhy matek očekávajících své potomky na pozadí revolučního dění a rozhovory s jejich dětmi.

V seriálu již vyšlo: 

I s manželovou babičkou tehdy žili v obecním bytě 3+1 v pražských Stodůlkách. „Tenkrát to tak fungovalo, dědily se dekrety. A sehnat v Praze byt nebylo nijak jednoduché. Ne tak kvůli financím jako spíš kvůli nedostatku bytů,“ líčí. Díky babiččinu bytu tak na tehdejší poměry nijak zvlášť nestrádali. 

„Muž byl projektant, měl poměrně slušný příjem. Když jsem nastupovala do práce já, měla jsem asi 1900 korun, což tehdy byl docela fajn plat,“ vzpomíná. Jako mladá rodina dostali i novomanželskou půjčku, kterou však nutně nepotřebovali. „Byla takový nadstandard.“

Práce, dítě, auto, chata, důchod

Když Doris Matysová charakterizuje život za komunismu, mluví zejména o smíření se s zažitým statem quo. „Je to jako ve filmových Básnících. Dovolená, první dítě, první auto. Najít si dobře placenou práci, zůstat pěkně v teple. Žádná velká zodpovědnost, hlavně se moc nepředřít. Člověk věděl, že založí rodinu, bude se starat o děti, a když to půjde dobře, pořídí si auto, později třeba chatu. A takto až do důchodu. S tím jsme do života šli,“ krčí rameny. Nemuseli řešit dnešní životní problém: jak skloubit dítě a kariéru? „Neměli jsme sice dnešní stres, ale chyběla nám svoboda, totalitní systém v lidech potlačoval ambice. Ti, kdo se o něco snažili, byli hned systému trnem v oku.“

Doris Matysová.
Doris Matysová (vlevo) s dcerou Karolinou.

Po svatbě se v červenci 1989 rozhodli s manželem vyrazit na dovolenou do Jugoslávie. Bez výjezdní doložky a devizového příslibu to však nešlo. „Vyřízení bylo hodně náročné. Jakmile jsem přišla na stanici veřejné bezpečnosti, hned mě postavil do latě jistý objemný esenbák, to si pamatuji do dneška. Podíval se do občanky a říká: ,Ženská, co to máte za rodné číslo? To je špatné rodné číslo!‘ Nechápala jsem, vždyť jsem ho měla v občance, udělala jsem s ním řidičák, vysokou školu, vdala se, a nikdo s ním nikdy žádný problém neměl,“ vypráví. Jenže úřady původně do jejího rodného čísla zanesly špatné datum narození. A tak si tehdy společně s dramatickým zážitkem pořídila i nové rodné číslo.

Souzněla jsem se studenty

Když v listopadu 1989 propuklo revoluční dění, byla Doris už doma na neschopence kvůli rizikovému těhotenství – aby se vyhnula chemickým výparům v laboratoři. Vzpomíná, že se v sedmém měsíci těhotenství odvážila jít sama na Václavské náměstí. Nasát revoluční atmosféru. „V horní části Václaváku byl průjezd, zamřížovaná vrata. Davy lidí se valily a tlačily mě na tu mříž. Bála jsem se, zda se mi podaří dostat se ven. Ale nemohla jsem si to nechat ujít. Byla to obrovská euforie,“ líčí, co tehdy prožívala.

Studenti vysokých škol tou dobou vyhlásili stávku, zabarikádovali univerzity a ostražitě je hlídali. „Když jsem šla na fakultu odevzdat neschopenku, hlídkovali u obřích vstupních dveří. ,Kdo jste?! Co tady chcete?!‘ spustili na mě. Lustrovali mě, a přišlo mi to úžasné. Byla jsem jen o málo starší než oni, pociťovala jsem souznění,“ vzpomíná. V prosinci už však měla starosti spíše s blížícím se termínem porodu.

Přebytek rodiček a SANOPZ

Dceru Karolinu přivedla na svět v lednu 1990 v motolské nemocnici. „Část s porodnicí snad stavěl ještě Hitler. Na pokoji nás bylo moc, pamatuji si, že po porodu jsem ležela nějakou dobu na chodbě, protože mě neměli kam dát,“ směje se. Tehdy jí jako prvorodičce bylo 23 let. „Byla jsem jedna z nejstarších na pokoji,“ podotýká.

Doris Matysová s dcerou Karolinou v roce 1990.

Když bylo dceři Karolině půl roku, začala mít problém se zrakem a doktorka ji poslala na vyšetření do ,SANOPZu‘ (Státní ústav národního zdraví, léčily se zde špičky komunistického režimu, pozn. red.). „Před revolucí pro nás byl zapovězený. Vědělo se, že existuje, ale že není pro běžnou populaci. Zažila jsem tam kulturní šok. Byla jsem mladá ,vyjukaná‘ matka a sestry tam byly nečekaně přívětivé. Tenkrát se totiž takové chování zdravotnického personálu moc nepěstovalo. Pamatuji si nádherné prostředí. Dodnes mám ten pocit překvapení v sobě uložený. Bylo to jako jiný svět,“ vybavuje si.

Předrevoluční omezený výběr a nedostupnost zboží zároveň znamenaly jednodušší život. Nedostatek se kromě toaletního papíru či banánů týkal i kvalitní literatury – vzpomíná knižní čtvrtky, kdy každé čtvrteční ráno stáli frontu na novinky. „Četla jsem vše, co tenkrát vycházelo. Četla jsem hodně, i v těhotenství. Feuchtwangera, Párala. A poslouchala jsem Abbu, to byla tehdy naše oblíbená kapela.“

„Nabídka koncertů zahrnovala jen Zagorovou, Vondráčkovou a Gotta a na ně jsme nechodili. Kultury moc nebylo, občas se zašlo do divadla,“ charakterizuje svůj život v socialistické Praze. Byli i tak trochu ,lufťáky‘ – na víkend jezdili k rodičům na venkov. „V pátek jsme naložili auto, tehdy jsme měli fiat, a vyrazili z Prahy. Nic moc jiného se dělat nedalo.“ Vzpomíná, že o revoluci v Praze jezdili informovat příbuzné na venkov, kde byli lidé odkázáni na tehdejší média a neměli představu, co se odehrává.

Převrat byl větší změnou pro rodiče

S tím, jak se Československo po revoluci otevíralo Západu, bylo cestování snadnější a s tím i možnost pracovat v zahraničí. Hned zkraje roku 1990 jel muž paní Matysové pracovat do západního Německa, odkud dovezl ,Disneyovky‘ a papírové pleny. „Vyvářela jsem tehdy látkové pleny v hrnci na sporáku,“ kroutí hlavou.

Pád železné opony byl podle ní velkou změnou spíše pro generaci jejích rodičů. „Dospěli jsme těsně předtím, než komunismus padl, takže jsme se nedostali do fáze, kdy nás mohl režim přes děti vydírat. Spousta lidí včetně mých rodičů ale za totality musela dělat něco, co vnitřně nechtěli, jen aby jejich děti neměly problémy. Myslím, že pro ně byl listopad 89 velká úleva,“ přibližuje.

Příští díl seriálu Lidovky.cz přinese příběh herečky Ivety Duškové, jež vzpomíná, jak rok 1989 prožívala na divadelních prknech či jak v osmém měsíci těhotenství jela za otcem do západního Německa.

„Po převratu,“ vzpomíná Doris, „byli mladí lidé jako houby. Nasávali jsme nové věci, neustále se chtěli učit a čelit výzvám. Dnes už to mladí podle mě takhle nemají. Jako rodič se občas dnes bojím, aby dcera obstála. To mí rodiče asi řešit nemuseli, všichni se měli stejně,“ míní.

Po tříleté mateřské věděla, že se zpátky do laboratoře na vysoké škole nevrátí. Od chemie odběhla k vysněnému účetnictví a ocitla se na začátku nové kariéry. „Udělala jsem si rekvalifikační kurz,“ říká. „Tenkrát byla výhoda, že spousta lidí začínala od píky. Od roku 1993 jsem hned začala dělat to, co mě baví a co dělám dodnes.“

Rétorika se vrací

Jistou deziluzi z vývoje dnes vnímá, zejména v tom, že se vrací rétorika tehdejší doby. „Je to subjektivní, ale současnost začíná připomínat, co mi vyprávěla maminka nebo co jsem sama zažila za svých mladých let. Heslo bylo: studuješ za dělnické peníze, tak se snaž a hlavně mlč!“

Namísto dřívější nálepky ‚studuješ za dělnické peníze‘ se dnes podle ní používá ,pražská kavárna‘. „Mentálně se cítím jako její součást. Nestydím se za to. Pro mě je to postoj k establishmentu, současnému dění. Vadí mi způsob komunikace, diskuse končící nadávkami. Tak jsme si to nepředstavovali,“ hodnotí českou společnost třicet let po listopadu.

Dnes se musí člověk snažit sám, říká Karolina Matysová

"Má generace nemá ty jistoty, které měli naši rodiče," míní dcera Doris Matysové Karolina, jež vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově a bydlí ve společné domácnosti spolu s maminkou v Praze. Živí se psaním, překládá a na „vedlejšák“ dělá ještě komerční ilustraci. "To je něco, s čím bych před revolucí neuspěla," líčí Karolina. 

Karolina Matysová.

Co jste díky demokratickému režimu a svobodě mohla rozvinout?
Když to srovnávám, tak si nedovedu představit, že bych před třiceti lety žila jako dnes. Patřím mezi lidi, jejichž výdělek je závislý na propojení světa. Mí zaměstnavatelé jsou ze zahraničí. Těžko bych tehdy mohla pracovat na volné noze a mít šéfa v Portugalsku, dostávat zakázky z Anglie, Německa, z USA.

Vnímáte nějaké nejistoty? 
Člověk se musí starat sám o sebe. Naší generaci je vyčítáno, že jsme generací lenochů, nechceme pracovat a nic neumíme. Že v 26 letech ještě nemáme práci. Často posloucháme, že naši rodiče tou dobou už měli děti, byli zajištění, měli dobře placené místo. A my se teprve rozmýšlíme, co budeme dělat. Ale my nemáme tu jistotu, kterou měli oni. Nemáme před sebou tak nalinkovanou budoucnost. V tomto ohledu je slabinou výrazně větší svobody fakt, že se člověk musí hodně snažit sám. A je to i hodně o štěstí.

Pociťujete tlak konkurenčního prostředí? 
Dříve člověk místo buď dostal, nebo ne – protože zkrátka neměl kádrový profil, vhodné rodinné poměry, kvalifikaci. Dnes člověku nic nebrání se o místo ucházet, ale konkurence je obrovská. Řada mladých řeší i přemíru možností a neví, co si se sebou počít. Doba není nastavená tomu, že v 18 letech nastoupíme do práce a zůstaneme v ní do šedesáti. Je potřeba být připravenější.

Je pro vás teď přednější pracovní život před rodinným? 
Asi nejsem objektivní parametr, protože děti mít nechci. Je nás na světě sedm miliard, což mi přijde docela dost. Nemyslím si, že jsem rodičovský materiál, necítím se na to. Nikdy mě to nelákalo. Maminka se s tím naštěstí vyrovnala rychle. 

Komunismus si rodiny pěstoval, nemít děti v mladém věku by asi bylo dost nestandardní.
Dříve by mě asi na dovolenou do Jugoslávie nepustili. Báli by se, že tam zůstanu, když nemám rodinné zázemí.

Je něco, na čem se jako dcera a matka neshodnete? 
Bývalý režim zanechal v mamince zábavnou pasivní agresivitu vůči komukoliv, kdo mluví rusky. Zatímco já zastávám názor, že pokud k nám lidé přišli, protože tu chtějí žít, a chovají se dle hodnot, na jaké jsme tady zvyklí, je to v pořádku. Jsem v tom větší liberál. Mamka měla povinnou ruštinu, já si ji na škole vzala dobrovolně.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...