Později se účastnila ještě demonstrace na Václavském náměstí, kde – jak vzpomíná – hovořil i Václav Havel. Další účast na revolučním dění už jí budoucí manžel nedoporučoval. Dcera Tereza se jim narodila v červenci 1990 „Říkal, že je nebezpečné, abych se tam tlačila,“ přibližuje Iveta radu budoucího manžela, aby už do davu demonstrantů nechodila.
„Byla jsem ráda, že se to děje. Hned jsme začali chodit s trikolórou, i v práci. Dívali se tam na mě divně, když se ukázalo, že s revolucí souhlasíme. Ještě totiž nebylo jasné, jak to dopadne. I do okna jsme si vyvěsili transparent Občanského fóra,“ vzpomíná. Pracovala tehdy jako referentka v podniku Potraviny Praha v Malešicích. S manželem se ale poznali dříve v podniku ČKD Polovodiče. „Neměla jsem v Praze bydlení, proto jsem potřebovala práci i s bydlením na ubytovně,“ vysvětluje okolnosti prvního zaměstnání.
Když Iveta Čechová otěhotněla, bylo jí 22 let. „Na školním srazu měly už všechny spolužačky děti, byla jsem jedna z posledních. Ale neměla jsem z toho obavy. Žili jsme s (budoucím) manželem v jedné místnosti patřící Obvodnímu podniku bytového hospodářství. Bez záchodu a koupelny, to jsme měli přes chodbu. Ale byli jsme rádi. Těšili jsme se na miminko,“ popisuje tehdejší skromné podmínky. Svatbu měli 10. ledna 1990, už za prezidenta Václava Havla.
Uklízením jsme získali byt
Moc toho prý tenkrát nepotřebovali, a finanční stránka jim tak příliš nedělala vrásky. „Díky tomu, že jsme ještě navíc chodili asi rok uklízet domy pro OPBH, získali jsme po narození dcery větší byt. Byl to vedlejšák, uklízeli jsme schody, odhazovali sníh. Podnik to ale podporoval, dalo se od něj takto byt získat,“ vzpomíná.
Po porodu žila půl roku u rodičů na vesnici, zatímco manžel rekonstruoval v Praze nový byt a jezdil za nimi na víkendy. „V jednom pokoji bez koupelny jsem si nedovedla představit, že bych se o malou starala. Navíc jsem tak u sebe měla maminku, která mi pomáhala,“ líčí Iveta. Nějakou dobu pak bydleli i u manželových rodičů v Praze, než rekonstrukci většího bytu dokončili. „Musela se udělat nová koupelna i kuchyň. Manžel tam pracoval po práci a já jsem vždy přijela pomáhat s kočárem, i rodiče přidali ruku k dílu,“ líčí.
Začínali od nuly, ale dostali tehdy, podobně jako každá mladá rodina, novomanželskou půjčku. „Za 30 tisíc korun jsme si vybavili byt. Sedačku a nábytek. Také rodiče pro nás měli spoření, takže i od nich jsme něco dostali.“
Místo do světa do Prahy
Paní Čechová pochází z malé vesnice u Nového Boru, do Prahy přišla po střední škole pracovat „na zkušenou“. Doma říkávali, že je z dělnické rodiny, aby mohla studovat. „Přitom maminka byla úřednice. Ale ,režimem‘ nás rodiče nezatěžovali. Do Prahy jsem šla, protože jsem chtěla do světa, a jinam jsem tenkrát nemohla. Kdyby se Terezka nenarodila, po otevření hranic bych zřejmě odjela do ciziny pracovat jako au pair a naučila se jazyk, což se mi nikdy nepovedlo,“ vypráví o touhách, které pro mnoho mladých zůstávaly za totality nenaplněny.
To, že nemohla vycestovat, si kompenzovala jistou osobní svobodou v nesvobodě. „Cítila jsem se svobodná tím, že jsem se v devatenácti odpoutala od rodičů, žila na ubytovně a mohla si dělat, co jsem chtěla.“
Nehostinná porodnice
Dceru Terezu porodila v červenci 1990, otcové se tehdy k porodům ještě nepouštěli. „Když porod dcery porovnám se svým druhým porodem, nebylo to vůbec příjemné. Pamatuji si, že mě nechali ležet v košili od krve, všechno byl fofr, miminko odnesli,“ popisuje prostředí v porodnici před téměř třiceti lety. „Měla jsem výhrady, ale nestěžovala jsem si a brala to tak, jak to je. Vše dopadlo dobře,“ uzavírá s tím, že tehdy zkrátka nebylo možné si porodnici vybrat.
Omezená nabídka dětské výbavy často vedla k „lidové tvořivosti“. „Terezku jsem hodně obšívala, všichni si mysleli, bůhví odkud to nemá, a já jsem na ni šila a pletla dupačky na všechny způsoby. Kočárek jsme sháněli ve východním Německu, kam se jezdilo pro ty hezké. Měli jsme jej z dovozu z druhé ruky,“ říká.
Mateřství se nebralo tak vážně
Za socialismu jezdívali do východního Německa, Maďarska a Bulharska, tedy členských zemí RVHP. „Ani mi nepřišlo divné, že se jinam nemohlo. Po převratu jsme hned jeli do Rakouska na zájezd a byli jsme tenkrát u vytržení,“ vzpomíná na rok 1990. Koupili si z Německa dovezený ojetý fiat růžové barvy a vyráželi hodně po Čechách.
Seriál Lidovky.czPředstavujeme příběhy matek očekávajících své potomky na pozadí revolučního dění a rozhovory s jejich dětmi. V seriálu již vyšlo: |
„Jezdili jsme i na hory a pod stan, tehdy jsem mateřství nebrala zase tak vážně. Pak, když jsem měla po čtrnácti letech syna, více jsem si ho užívala. Klidně bych s ním byla doma na mateřské i čtyři roky,“ říká s tím, že čas, kdy dítě vyrůstá, už se nevrátí. Změnila se podle ní i výchova, která je značně ovlivněná přítomností mobilů. „Neustálá dostupnost svádí dnes - třeba u syna - k větší kontrole. Když má vybitou baterii, hned se strachuji, co s ním je. To u dcery nebylo,“ srovnává a přidává, že přibylo i mnoho informací o tom, co vše se dětem může přihodit. V souvislosti s dostupností informací zmiňuje, že se před třiceti lety také říkalo, že by batole mělo spát na břiše, kdežto u syna už to bylo naopak.
Je také názoru, že současné matky se díky bohatším možnostem mohou realizovat i na mateřské. „Tenkrát třeba nebylo vůbec myslitelné, aby doma zůstával chlap. Na druhou stranu nebylo tehdy pro ženu tak těžké najít po mateřské práci,“ míní. Dnes pracuje Iveta Čechová ve státní správě, práce pro ni ale byla vždy důležitá a nebála se ji měnit, hlavně proto, že se chtěla stále posouvat a učit se novému.
Rodiče se změny báli
Iveta vyrostla v režimu, na který byla zvyklá. Když ale před třiceti lety železná opona padla, svobodný vzduch radostně vítala: „Spíš rodiče se změny obávali, nevěděli, co mohou čekat a co si o tom myslet. Byli za ta léta s režimem a stabilitou, kterou zajišťoval, sžití.“
Současnost Iveta reflektuje jako uspěchanou dobu. „Měli jsme tehdy víc času a klidu. Jako parta jsme se hodně stýkali a společně jezdili trávit víkendy na chatu, užívali jsme si to. Tam jsme se cítili svobodní. Lidi spolu dnes i méně mluví a posílají si zprávy místo toho, aby se sešli,“ uzavírá.
Mladí se vrací ke kořenům‚Vím, že děti hned nepřijdou, a tak mám pracovní ambice. A když se začínám nudit, přemýšlím o změně. Chci využít svůj potenciál,‘ říká dcera Ivety Čechové Tereza (29), která na Karlově univerzitě vystudovala obor s přírodovědným zaměřením. Nyní pracuje a žije v Praze s přítelem. Je vám 29 let, plánujete zakládat rodinu? Dáváte teď tedy přednost práci? Z čeho vaše plány vychází, hledáte jistoty? Potýkáte se dnes jako mladý člověk s nějakými nejistotami? Co pro vás znamená svoboda? |