23. června 2017 6:07 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

České věci s nálepkou muzikál jsou příšerné. Stydím se za ně, říká Janek Ledecký

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 8Diskuse
Janek Ledecký se svou dcerou Ester. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Janek Ledecký se svou dcerou Ester. | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

PRAHA Rovnou od státnic na právnické fakultě se vydal na turné s kytarou a od hudby ho už nikdo neodtrhnul. Jeho dvacet let staré hity pořád hrají česká rádia. Janek Ledecký se však dnes věnuje hlavně muzikálu. A snaží se ho dělat jinak, než je u nás zvykem.

Z jeho vyprávění o nových aranžích a kostýmech sálá nadšení i skutečnost, že se naučil, jak v muzikálové džungli obstát. Z poměrně kvalitní scény devadesátých let podle něj nic moc nezbylo. Sám se proto vypravil na zkušenou do New Yorku a svého Hamleta předělal do podoby, která se kromě Spojených států hraje taky v Jižní Koreji a Japonsku. Shakespearův příběh má v Soulu několik let každý večer vyprodáno. Právě z Koreji, kde teď pracuje nejčastěji, se před několika týdny vrátil. A chystá se na zářijovou premiéru nového muzikálu na Shakespearovy motivy.

LN: Byl jste u úplného začátku byznysu českých muzikálů. Kam se od té doby posunul?
Boom muzikálového průmyslu je nenávratně pryč. Ustálil se v klidnějších vodách. Čísla, která dělal v devadesátých letech Jesus Christ Superstar, Dracula nebo Hamlet, už žádný nový projekt neudělá, a to hlavně z toho důvodu, že se vyměnil systém náboru diváků.

Ester Ledecká se svým otcem Jankem Ledeckým.
Ester Ledecká s otcem Jankem.

LN: Jak?
Většina diváků, kteří se zkraje devadesátek přijeli podívat na Draculu, si lístky nekupovala sama. To byli pohrobci bývalého ROH ve velkých podnicích, kterým vypravili zájezd do Prahy, přes den si koupili nové boty a večer se šli podávat na Lucku Bílou a Dana Hůlku.

LN: Podobné zájezdy ale existují pořád.
Není jich tolik, když si za ně musí platit účastníci.

LN: Sledujete americkou muzikálovou scénu. Proč se u nás nedělají představení jako třeba kultovní Rocky Horror Picture Show?
Uvědomuji si, jaké bude mít následky, když tohle řeknu, ale podle mě u nás nedošlo k absolutně žádnému poučení tvůrců. Většina těch věcí, které se tady hrají pod nálepkou muzikál, jsou příšerné a já se za ně stydím.

LN: Vaše dcera je vrcholová sportovkyně, což pro rodiče obvykle znamená, že zasvětí svůj život cestám na závody a za trenéry. Měl jste na to při tom všem, co mi povídáte, čas?
To bych si nenechal vzít. Jsem doma daleko víc než moji kolegové z Právnické fakulty, kteří běhají mezi soudy a schůzkami. Občas jsem v cizině, odehraji přibližně osmdesát koncertů ročně, ale nemám pracovní dobu. V roce 1998 se mi podařilo koupit domeček ve Špindlu. Vybudoval jsem malé domácí studio a začal jsem psát Hamleta. Udělali jsme to tak, že jsme se tam přestěhovali na Vánoce, a když v dubnu zavřely vleky, vrátili jsme do Prahy. Pracoval jsem, ale celou dobu jsem byl doma s rodinou, ráno jsem si byl zajezdit, večer jsem psal.

„Pochopil jsem totiž, že život je příliš krátký na to, abych ho strávil činností, která mě nebaví. A to se snažím předávat dětem. Podporuji je, aby dělaly, co je těší,“ říká Janek Ledecký.

LN: Jak se srovnáváte s úspěchem obou svých děti? Dáváte jim rady?
Jako právník jsem skončil tak, že jsem rovnou ze státnic odjel se Žentourem na Moravu na turné. Nikdy jsem se pak už ani na vteřinu nevěnoval ničemu jinému než hudbě. Doktorát jsem si dělal jen kvůli rodičům, kteří moje rozhodnutí nesli dost těžce. Pochopil jsem totiž, že život je příliš krátký na to, abych ho strávil činností, která mě nebaví. A to se snažím předávat dětem. Podporuji je, aby dělaly, co je těší.

Celý rozhovor s rockerem a skladatelem Jankem Ledeckým si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 23. června.

V magazínu dále najdete:

  • Jak cestovat s dětmi – o lidech, kteří s malými ratolestmi procestovali celé kontinenty, a rady, jak na to.
  • Exkluzivní fotografie z oprav pražského orloje.
Tereza Willoughby
  • 8Diskuse




Najdete na Lidovky.cz