Předvolební publikace mají samozřejmý účel: nalákat, případně přesvědčit váhajícího voliče. Kandidát do Senátu Vladimír Špidla se vyhnul obvyklé formě řídkého knižního rozhovoru. Raději pohodlně sebral své eurokomisařské blogy a proložil je poznámkami své asistentky. 
Těžko říci, zda udělal dobře. Dlouhý podtitul Bruselské postřehy českého eurokomisaře... a zákulisní historky jeho asistentky svědčí o jistém autorském záměru, avšak fakticky je matoucí. Pan Špidla měl v knize Kávu ne, radši infuzi provozovat možná trochu sucharskou politiku, zatímco úkolem historek spoluautorky Magdalény Frouzové, jeho bruselské asistentky, bylo čtenáře pobavit a odlehčit vážná témata. To se nepovedlo.
Historky, které nejsou historkami a jejichž zábavnost je kulantně řečeno hraniční, znudí daleko víc než Špidlovy přednášky. Ty jsou sice po špidlovsku instruktivní a věcné, přesto nepostrádají jeho specifický, ale velice subtilní humor a nadhled: "Během mistrovství Evropy ve fotbale hráčům opět fandily davy nadšenců. Jejich brilantní hra a krásné góly zkrátka oslňují miliony lidí. Člověk by jim pomalu záviděl." Komu se zdá eurokomisařův citát málo vtipný, tomu posloužíme typickou "veselou" historkou spoluautorčinou, popisující trochu otřepané téma Špidla a oblékání.
"Co to máte za košili?" udivím se nahlas. Snažím se neznít příliš pohoršeně, ale asi se mi to moc nedaří, protože šéf reaguje lehce podrážděně.
"Co je s ní?"
"No..."
"Co?"
"Je... je nějaká zažloutlá!" "
Jak zažloutlá?"
"Vypadá jako stoletá!"
"Cože?"
"Podívejte se schválně proti světlu!"
"Magdaléno, neštvěte mě!" V hlase má rozkazovačnost i zoufalství. "Nebudu se dívat proti světlu! Já jsem si schválně vzal nažloutlou košili, aby se hodila k modrému obleku a modrožluté kravatě!"
"Aha," teď se už nemůžu ubránit smíchu. Tahle logika je přímo odzbrojující. Na to, že tahle pochybná košile je výsledkem jeho pečlivé stylingové přípravy, se pochopitelně nedá nic říct. Šéf se teď už sice taky usmívá, ale zároveň mu tohle komandování vůbec není po chuti. Proto si vyčítavě přisadí: "Pořád mě tady všichni pérujete kvůli košilím a kravatám, už toho mám plný zuby, vždyť jste mě úplně zotročili!"
Teď už se směji na celé kolo.
"Zotročili? Tak my tady děláme, co můžeme, abyste vypadal reprezentativně, a vy si to ještě berete úkorně!" Schválně se teatrálně rozhořčuji.
"No to si tedy beru úkorně, vždyť už se ani nemůžu normálně oblíknout!"
"To právě můžete," řehtám se. "Nic jiného po vás celou tu dobu vůbec nechceme!"
"Já se z vás zblázním," bručí nespokojeně.
Kříženec Lenina s Bolkonským
Domníváte-li se, že spoluautorce křivdím a vybral jsem z "historek" tu nejnudnější, pak se ohrazuji. Tahle je relativně k popukání ve srovnání s ostatními – třeba jak ve Štrasburku pomalu tiskla tiskárna či s nejrůznějšími variacemi na autorčin pozdní příchod a s banálními nehodami v úředním styku. S odkazy na četné eurodokumenty a "privátními" příhodami kontrastuje důsledná anonymizace všech, kteří v knize vystupují. I komisařovi nejbližší spolupracovníci mají v knize bůhvíproč změněná křestní jména.
V kapitole Autistický výraz jako zbraň nás Magdaléna Frouzová chce přesvědčit o specifických, leč účinných vyjednávacích schopnostech pana eurokomisaře. Špidla jedná s velice vlivným poslancem Evropského parlamentu, který chce získat podrobnosti ohledně připravované Zelené knihy o demografii. Poslanec je Špidlovými způsoby jednání natolik zmaten, že ztrácí během setkání sebevědomý výraz. Nicméně odchází od eurokomisaře s příslibem, že dokument získá. Kde je tady Špidlovo vítězství, tuší jen autorka a členové jeho štábu. Vladimír Špidla je popisován jako kříženec Lenina a Andreje Bolkonského – zda se jedná o důkaz propagandistického charakteru knihy, či je to spíš důsledek naivního obdivu asistentky k šéfovi, těžko říct. Rozhodně však autorce veselých příhod nechybí jen smysl pro humor, ale i jakýkoli odstup. Demonstruje to i popisem toho, že Vladimír Špidla se pracovně setkával denně s desítkami lidí, aniž si položila otázku, nakolik je podobná nemyslná kvantita účelná. Autorka historek, sama v hierarchii vysoce postavená byrokratka, jako by si vůbec nebyla vědoma politického rozměru bruselského dění. Pro ni je vše, o co usiluje "Evropa", správné a dobré, pochyby se nepřipouštějí, naopak nedostatek nadšení je něco jako duševní vada.
To sám Špidla je na tom, nejen autorsky, daleko lépe. V knize najdeme jak edukativní pasáže s odkazy na konkrétní dokumenty, ale dozvíme se i to, že eurokomisař vnímá problematičnost a úskalí evropského projektu a ze svých pozic jej hájí. Když pan exkomisař přidá i pár historek, třeba jak byl jako pošťák vycvičen v zacházení s agresivními psy, bude vám připadat vedle paní Frouzové jako muž, který v Bruselu nejen neztratil zbytky kritičnosti, ale může být i za jistých okolností vtipný. Možná to byl záměr a spoluautorka byla vybrána tak, aby politik vynikl.
Některé výsledky práce, kterými se v knize exkomisař opakovaně chlubí, byly v posledních dnech podrobeny kritice. Třeba zrovna takzvaný globalizační fond, o kterém minulý týden britské Financial Times napsaly, že selhal. Kandidát do Senátu zareagoval promptně v tiskovém prohlášení: "Souhrnně a prostě řečeno: zpráva o selhání 'Špidlova fondu‘, jak jej mylně nazývají česká média, je propagandistická polopravda uvedená do vztahu s mým jménem. Není divu, jsme před volbami." Senátní volby v ČR jsou britským novinářům lhostejné, a proto je odbytí kritiky poukazem na její účelovost směšné. Člověku Špidlovy inteligence musí být navíc jasné, že i účelová kritika může být oprávněná. Událost z minulého týdne tak bezděčně zpochybňuje veškerou exkomisařovu sebechválu.
Víc než dvě stě korun za knihu tak řídkou je opravdu moc. Kdo se chce dovědět něco o názorech pana Špidly a četl jeho komisařské blogy, má smůlu, o moc víc tam toho není. Kniha je odbytá i v detailech, například čínština je v české knize prezentována anglickou transkripcí, což je pro běžného čtenáře matoucí. A také trapné, chlubí-li se spoluautorka tím, že studovala sinologii. Nejvíc výtisků v rámci kampaně asi pan Špidla rozdá, se zbytkem nákladu se za čas shledáme v Levných knihách.
