ŠTÍPKOVÁ: Druhý díl z deníku herečky, která nehraje. Odborová organizace ‚dělnická ruka‘ zasahuje

Teď už ovšem sedím u kuchyňského stolu u nás doma a píšu tenhle blog. Na sobě mám seprané triko, ve kterém už jsem napekla něco koláčů (rozuměj „ve kterém už jsem se párkrát zpotila“), pánské rozervané džíny, které jsou mi trochu velké, a proto je drží něco, co kdysi bylo koženým, vojenským opaskem, takzvanou „dohodou“. Teď už je to spíše jen ústní dohoda o dočasném držení kalhot na svém místě. Vlastně všechno oblečení, které mám na sobě, je takový to oblečení „na špinavo“ neboli „na lítačku“, jak se říká u nás. Zkrátka pohodlný oblečení, u kterýho nevadí, že se zašpiní nebo poškodí. V podobným dílenským oblečení trávím až na výjimky skoro celou karanténu. Má pro mě jakousi příchuť léta. Jako když jseš na treku, všechno, co potřebuješ, si neseš v batohu na zádech, takže není čas na hrdinství. 

Oblečení ze sebe prostě nesundáš, dokud tě o to samo slušně nepoprosí. Nebo když ses v dětství vracel z tábora s kufrem plným čistýho, nepoužitýho oblečení. Prostě na to převlíkání nebyl čas! V prvních dnech nouzového stavu, kdy se pořád něco opravovalo a uklízelo v Bullerbynu, jsem se taky téměř nepřevlíkala. Rozhodla jsem se totiž uplatnit metodu „to došpiním“. Proč prát něco, co se může zítra zašpinit ještě víc? Až mě moje holka musela upozornit, že nejsem na táboře ani na treku. Tak už se teda převlíkám. A pořád ještě mám tu holku! Tak abych jí nedělala ostudu před kamarády.

Ale vraťme se k mému historicky prvnímu streamu. Jediné, co mi celou akci nyní připomíná, jsou zbytky líčení na obličeji. Samozřejmě od roušky nahoru. Žijeme totiž v těžké době a není radno plýtvat ničím. Kdo ví, co v následujících dnech bude potřeba vyrobit a jestli se k tomu zrovna make-up nebude náhodou hodit?! Cesty osudu jsou totiž nevyzpytatelné. Zejména, když jsou naše osudy momentálně v rukou vlády. Mimochodem to, že lze ušetřit nějaký ten make-up, je asi tak jediné pozitivum, které rouška pro herce při výkonu má. Mluvit se s tím pořádně nedá, ani kdybys „diktoval jak Radovan“ (rozuměj vládl dikcí jako Radovan Lukavský).

Vůbec mi poslední dobou přijde, že jsem se stala součástí absurdního dramatu, který píší vrchní představitelé naší země. Nebo nějakého experimentu. Prováděného ovšem na lidech.

Jako tuhle nedávno, v době, kdy ještě hobbymarkety nebyly přístupné obyčejným smrtelníkům. Čekám si takhle před Bauhausem. Už poněkolikáté od začátku nouzového stavu. Bauhaus se stal jednoznačně naším nejoblíbenějším a nejnavštěvovanějším obchodem v době pandemie. Ono taky nic moc jinýho není otevřený. A v Bullerbynu je pořád co opravovat, že jo. Čekám před Bauhausem, protože nesmím dovnitř. Nemám totiž živnosťák. Čekám v autě. Normálně bych se asi slunila a pokuřovala venku, ale to teď nesmím. Bez roušky. V autě bez roušky být můžu. Sama. Tedy až do chvíle, než se z Bauhausu vrátí moje děvče (které má živnostenský list, juch!). Pak si ty roušky musíme obě nasadit, v klidu a bezpečí tak společně dojedeme k nám domů a až když se za námi zaklapnou dveře našeho bytu, tak ze sebe serveme roušky a začnem se zuřivě líbat.

Rouška pro mě vůbec začíná být slovem toxickým až nenáviděným. A musím říct, že nejen slovem. I ten předmět samotný se mi dost zprotivil. Známka poslušnosti a ovladatelnosti. Podivný náhubek, který jsem si pod příslibem bezpečí sama ušila a nasadila. A to jsem se tomu slovu nedokázala vyhnout ani při psaní tohohle blogu. Ach jo.

Co se mého dnešního kariérního milníku týče, mé pocity jsou značně rozporuplné. Člověk dělá všechno tak, jako by tam byli lidi. Žádní tam ale nejsou. Nevíš, kolik lidí tě sleduje, zda vůbec někdo. Je samozřejmě skvělý, že tyhle možnosti v dnešní době máme, ale nejsem si jistá, jestli jim přivyknu. V tomhle jsem konzerva. Taky v tomhle karanténním období už opětovně narážím na své technické limity. Neumím se natáčet na telefon, videa pak stříhat a všelijak upravovat a následně je někam pověsit či streamovat, případně někomu poslat, aby to udělal za mě. Není to jen o tom, že jsem prostě prošvihla dobu a nenaučila se to. Jsem perfekcionista se sklonem k přílišné sebekritice a všechno mi strašně trvá. Navíc se při procesu samotném dokážu neuvěřitelně na..at na sebe samu, že to takhle mám. To celému procesu samozřejmě dost pomáhá. Nahrát jedno čtení pro Švanďák mi zabralo téměř dva dny a včera jsme se doma málem pohádaly, když jsem se pokoušela zúčastnit elektronického castingu. Nakonec jsem to vzdala. Zítra mám do divadla odevzdat další díl čtení ze série Liga sirotků, tak jen doufám, že pozítří ještě budu mít holku.

Dost často teď slýchám, že právě teď bych se v tomhle všem mohla zdokonalit. Že je na to ideální doba, protože teď na to mám čas. Jako by snad dny v karanténě měly víc než dvacet čtyři hodin. Já teda nevím, jak vy, ale já se teda zatím v průběhu nouzovýho stavu nenaučila žádnému cizímu jazyku, ani se nezdokonalila v těch, které už ovládám. Ani jednou jsem si nezacvičila jógu, jak jsem původně plánovala. Neovládla jsem hru na žádný nový hudební nástroj, ani neoprášila hru na ten starý. Ten jsem za tu dobu vlastně ani neoprášila. Taky jsem nenapsala asi třicet plánovaných pohledů svý ženě, kterou miluju a ani všem kamarádům, kteří mi chybí. Napsala jsem všehovšudy jeden jediný usmolený pohled svému synovci. Přečetla jen dvě knihy. Navíc komiksový. Zato jsem upekla svý první buchty, těsně před tím, než jsme rum, co byl do povidel, vypily. Taky tvarožník a bábovku jsem upekla. Viděla jsem východ slunce z rozhledny Máminka a Staroměstský náměstí bez lidí. Taky prázdnej Václavák, Karlův most a Hlavní nádraží. Zážitek. Spala jsem letos prvně pod stanem. To bylo poněkud unáhlené, přiznávám. Poprvé v životě jsem byla v Sama doma, nalíčená sice jen od roušky nahoru, ale přece! Teď už jen ten rozhovor do Vlasty a mohu se odebrat do uměleckého důchodu! Taky jsem opravila několik kusů nábytku a přečalounila nějaký křesla. Momentálně jsem se zastavila na číslovce tři. Ovšem tím má čalounická odyssea zdaleka nekončí. Již jsem zakoupila krejčovský metr a dvě sady špendlíků s barevnýma hlavičkama. Taky tužku. Tu bílou, na látku. Začínám se osamostatňovat. Pomalu, ale jistě.

Jejich tempo je vražedné a jejich revírem jsou Nusle.

Mimochodem na seniory teď taky hodně myslím a s babičkou si volám. Pravidelně.

Jinak psychicky jsem naprosto v pořádku. Doma při vaření mnou neovladatelně nezmítají emoce všech mých „odsunutých“ postav, (které byly na takovou dobu zatlačeny do kouta) ani si při venčení psa nekontrolovaně nedrmolím útržky monologů a při běžné komunikaci zatím ještě neodpovídám v replikách. Pravidelně jím, chodím na procházky, dlouho a kvalitně spím…jen se už asi měsíc v průběhu toho kvalitního spánku pravidelně budím bolestí. Ta bolest není z druhu bolestí, které by se nedaly vydržet. Je to jako když si přesedíte nohu, ta se odkrví a pak se vám tam společně s takovým pocitem mravenčení ta krev postupně vrací. Jenže ta ruka přesezená není a ať zvolím jakoukoli polohu, bolest od zápěstí dolů stále přetrvává. 

Jediné, co trochu pomáhá, je lehnout si na břicho a ruku nechat volně viset dolů z postele. Samozřejmě jsem si s pomocí internetu postupně diagnostikovala všelijaké nemoci infarktem počínaje a lehkou formou Parkinsona konče. Po několika probdělých nocích, kdy jsem se smiřovala s blížící se smrtí, jsem se rozhodla ještě zabojovat a objednala jsem se ke svému fyzioterapeutovi. Po návštěvě u něj se mi ulevilo. Jak od bolesti, tak od strachu z neznámé nemoci. Značně neuspokojivé je ovšem vědomí, že má diagnóza se jmenuje „dělnická ruka“, což zní spíše jako název nějaké odborové organizace než nemoc, kterou bych chtěla mít. Jedná se o drobná namožení v důsledku používání jiných svalů při práci rukama, na kterou nejsem zvyklá a při dlouhodobé zátěži může vést až k nevratným fyziognomickým změnám.

Tak doufám, že ta karanténa už brzy skončí, jinak budu mít pracky jak Pepek Námořník po požití špenátu a nevejdu se do žádnýho kostýmu.