30. října 2018 6:49 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

ŠTÍPKOVÁ: Královna prokrastinace

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Marie Štípková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Marie Štípková | foto: Iva Haj

Když jsem se v sobotu večer přistihla, jak fénuju pohorky, napadlo mě, že jsem se opět dostala do spárů asociativního úklidu. Asociativní úklid je fenomén, který je už pár let součástí mého života. Tedy on je nejspíš součástí mého života odjakživa, ale teprve před pár lety jsem tento jev začala zkoumat, popsala jeho parametry a pojmenovala si ho, čímž nabyl konkrétního charakteru.

Od té doby se občas přihlásí o slovo a já se pak ocitám v těch nejroztodivnějších pozicích na různých nečekaných místech svého bytu, zpravidla s nepředpokládanými předměty v rukou. Ale o tom, jak vysávám zeď si povíme jindy.

Mladí a neklidní

Jsou mladí, talentovaní a mají kuráž. Navíc mají nadhled a chuť podělit se o střípky svých životů s ostatními. To vše spojuje herce Tomáše Dianišku, Ondřeje Brett a jejich kolegyně Terezu Dočkalovou a Petru Nevačilovou. V novém seriálu serveru Lidovky.cz můžete sledovat jejich kariéru a zážitky. Jak žijí mladí čeští herci?

V sobotu večer totiž něco bylo jinak. Měla jsem umytý nádobí, týdenní hora oblečení gigantických rozměrů, na kterou poctivě den co den přihazuju již použité a někdy i nepoužité kusy (to když se náhodou ráno stanu obětí rozhodovací paralýzy), zmizela, v kuchyni byla hotová avokádovo-tuňáková pomazánka (je mi jasný, že tahle kombinace zní dost nevábně, ale je to fakt dobrý), pan pes si spokojeně hověl v pelíšku, sytý a vyvenčený…zkrátka celým bytem se rozprostíral takový klid a mír, že už by stačila jen tiše a ochotně, purpura na plotně…a pak mi to došlo! Vždyť já mám zítra odevzdat svůj první příspěvek na blog…takže PROKRASTINUJU! 

Je fakt, že v mém případě má prokrastinace velmi důmyslný charakter. Zpravidla se totiž zaměstnám samými užitečnými věcmi a je tudíž nesnadné odhalit, že jde pouze o prokrastinaci a podstata je jinde. Kupříkladu ty pohorky tam na vyfénování čekaly více než měsíc, vlastně od chvíle, co jsem se vrátila z Gruzie a nedokončila jejich očistu, což bylo na konci prázdnin.

Pozorný čtenář už má o mě pár důležitých informací:

1) mám psa

2) mám pohorky, které občas fénuju

3) byla jsem o prázdninách v Gruzii

4) mívám prázdniny, takže jsem buď učitelka nebo herečka…a to já jsem tak trochu obojí

…a nyní již máte dostatek indicií, abyste odhalili, kdo je pachatelem, zopakujeme si tedy desatero pátera Knoxe…

5) baví mě narušovat strukturu a odvádět pozornost od podstaty problému…a sice, že mám napsat ten blog…a mám tak trochu blok…tak dám si ruce v bok a ehm…

6) občas používám humor

7) občas se tomu nikdo nesměje

8) kromě mě…hele, všimli jste si, jak hezky to vypadá, když se za sebou napíšou slova „kromě“ a „mě“? Taky to docela srandovně zní, když se to řekne několikrát rychle za sebou…

9) čeština mě nikdy nepřestane překvapovat, mám ten jazyk fakt ráda, ráda si s ním hraju, ráda jím vládnu a ráda se jím nechám (s)vést… jsem hrdá, že mluvíme jazykem, který se jen tak někdo nenaučí

10) mám ráda Hříchy pro pátera Knoxu… A úplně nejvíc to, jak Zlata Adamovská vždycky o pauze zpívá Queen Elizabeth, houpá se na vlnách Atlantiku…

11) občas funguju jako náhodný generátor slov či myšlenek… je dobrý se tomu proudu nebránit, třeba to něco hodí a ve všem není nutný hledat logiku

Marie Štípková
Fotografie ze hry Úklady a láska.

Nicméně tímto samospádem slov a myšlenek jsem, zdá se, úspěšně odbourala svůj blok z psaní blogu, poněvadž hranice jedné stránky byla překročena. Použila jsem sice spoustu mezer, čísel a takových těch „tříteček“, ale to nevadí, ono se tam pár vět s podmětem a přísudkem taky asi najde.

Nyní bych se ráda pozastavila u bodu číslo dvě. Mám pohorky a mám fén. A nebojím se je použít. Tedy…vlastním jedny jediný boty, který stály víc než šest tisíc a nejsou to lodičky od Louboutina ani žádný podobný hodobóžový nádhery na dělání parády na červeným koberci, jsou to pohorky. Pořídila jsem si je v roce 2013 před svou první cestou na Island. Tehdy jsem moc nevěděla, do čeho jdu, jela jsem sama, s baťohem na zádech, stanem, vařičem a plánem objet stopem za tři týdny celý ostrov. Ty boty mě tehdy zachránily, ostatně jako na každý další cestě, na který mě provázely. Dobrý boty jsou základ. A tyhle jsou dobrý a jsou na celý život. To jako vážně.  

Marie Štípková

První herecké zkušenosti získala už při studiu na osmiletém gymnáziu, kdy dlouhodobě externě spolupracovala s Těšínským divadlem. Poté vystudovala činoherní herectví na DAMU (2006-2010), kde absolvovala rolí Arkadiny v Čechovově Rackovi. Mezi její pedagogy patřila mimo jiné Jaroslava Adamová. Už při studiu na DAMU se objevila na několika pražských scénách a hrála v absolventských inscenacích vyšších ročníků (J. Havelka a kol.: Velmi společenské tance;T. Stoppard: Na flámu).  Za studijní úspěchy získala Cenu Jiřího Adamíry a Cenu Valtra Tauba. Po absolutoriu byla dva roky na volné noze a spolupracovala jak s kamennými scénami (Švandovo divadlo, Divadlo Minor, Nová scéna Národního divadla), tak s nezávislými soubory (Divadlo Letí, Meetfactory, BocaLocaLab, Geisslers Hofcomoedianten). V letech 2013-2016 byla v angažmá v Městském divadle Kladno, kde ztvárnila mnoho rolí. Mezi nejvýraznější patřila titulní role Jentl ve stejnojmenné inscenaci podle novely I. B. Singera v režii Jakuba Nvoty a Géša Gottfriedová v Brémské svobodě (R. W. Fassbinder) v režii Martina Františáka, za kterou získala Cenu divadelní kritiky 2015 v kategorii ženský herecký výkon. Je součástí nezávislého souboru BodyVoiceBand (inscenace Vojna, Bubny v noci a Milovnice, vše v režii J. Šiktancové) a asistuje při výuce herectví na DAMU.

Od roku 2014 hraje na Shakespearovských slavnostech v inscenaci Mnoho povyku pro nic.

Členkou hereckého souboru Švandova divadla je od roku 2017.

Vím, že tvrdit v době, kdy jsme si zvykli měnit spotřebiče, auta a vůbec všechno, co nás v životě obklopuje a co používáme, hned jak se to pokazí nebo jak to vyjde z módy, že je něco na celý život, je troufalost či možná zpátečnictví. V tom případě budu ráda zpátečnická…ostatně minulost bychom nikdy neměli popírat jako něco, co bylo jen špatně, měli bychom ji přijmout jako naši součást, poučit se z ní a v mnoha případech si z ní vzít příklad. Konkrétně z doby, kdy se předměty opravovaly (a kdy bylo možné je opravit, protože se vyráběly tak, že bylo možné je opravit!) a kdy se jim věnovala péče, aby co nejdéle vydržely, bychom si v dnešní konzumní době příklad vzít dokonce měli. Názor. Ale o tom už jiní, jinde a lépe. 

Boty jsem si tehdy koupila po dlouhosáhlém průzkumu trhu, spojeném s řadou komických výstupů. Neměla jsem téměř žádný zkušenosti s outdoorovým vybavením a tak jsem se často ocitala v prekérních situacích, kdy jsem nedokázala vysvětlit, pro co jsem vlastně přišla a jaké požadavky by to mělo splňovat, což vyvrcholilo situací, kdy na mě při zkoušení bot, po mé krotké otázce, jestli je normální, že se v tom cejtim jak v lyžákách a jestli se to ještě nějak rozchodí, prodavač doslova udeřil: Vy jste asi nikdy nic podobnýho na noze neměla, co paninko?! A byla jsem odhalena!

Ne, neměla! Jsem jen ubohá, křehká žena, co se chce vydat sama do hor…a konkrétně nyní potřebuju poradit a pomoct. A nechci se při tom cejtit jako dement. A fakt nesnáším, když mi někdo říká „paninko“ nebo „pani“!!!

Tehdy jsem se ovšem zmohla jen na něžné „ne“. V tom obchodě jsem nic nekoupila.

Na jiném místě, o tento zážitek poučenější, jsem ovšem našla ty pravé.

Pamatuju si ten okamžik, kdy jsem je měla poprvé na nohou, jako by to bylo dnes. Měla jsem na sobě lehký, letní šaty…červený s bílými puntíky. Ano, princeznička na bále, poztrácela korále…a jde si koupit pohorky. Já v šatech, na nohou pohorky, ve kterých se cejtim pořád jak v lyžákách a přede mnou taková stříška, kterou mám přejít. Vypadalo to jako něco mezi schůdkama do kurníku a překážkou pro psy. Každopádně to stálo přede mnou a já to měla překonat. Cítila jsem se jaksi nepatřičně, přišlo mi to drobně ponižující a zároveň se kdesi uvnitř mě tetelil strach. Co když to nezvládnu? 

Co když uklouznu a v těch šatech hodím tady v obchodě nějakej děsivej držkopád, kterej navždy uzavře mou právě započatou kariéru horolezkyně?! A tehdy poprvé došlo ke spojení. Boty mě podržely a já neupadla. Boty jsem koupila, na Island odjela a ve zdraví se vrátila. A instrukcí, které jsem tehdy k botám dostala se držím doteď. Pokaždé když se vracím domů, smyju z nich „prach cest“ a poté je nově navoskuju. A tady se nám kruh uzavírá – abych mohla pohorky navoskovat, je nutný je předtím nahřát, což se dělá na slunci (to v sobotu večer nebylo už k dispozici), v troubě anebo fénem. A tak jsem se v sobotu večer přistihla, jak fénuju pohorky. Protože, když něco máte rádi a potažmo vám to způsobuje pocity štěstí, je dobrý o to pečovat, aby vám to co nejdýl vydrželo…a tudíž i co nejdýl způsobovalo ony pocity štěstí. A to neplatí jenom pro boty. Howgh!

Marie Štípková
  • 0Diskuse

Najdete na Lidovky.cz