5. srpna 2019 5:27 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Vlčák na Jatkách. Těší mě pracovat s cirkusovými umělci. Umí něco, co já jsem nedokázal

Rosťa Novák | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Rosťa Novák | foto: David Turecký

„Máme za sebou desetiletku a jedeme dál. Chuť tvořit a objevovat něco nového nás neopustila a energie z nás nevyprchala, i když tělo občas vynechává,“ říká Rosťa Novák, herec, zakladatel a umělecký šéf Cirku La Putyka a divadelního prostoru Jatka78.

Zrovna natáčíte dva filmy. S kým?
S Rudou Havlíkem Bábovky podle knihy Radky Třeštíkové, a s Viktorem Taušem, což je šestidílná kriminální série pro Českou televizi s pracovním názvem Nelegál. Točit s Viktorem je pro mne práce za odměnu. Baví mě, jak přemýšlí nejen o filmu, ale i o divadle. Viktor před dvěma lety přišel, že má divadelní projekt a že by jej chtěl dělat u nás na Jatkách. Jeho Amerikánka je inspirovaná skutečným příběhem dívky, která v době totality prošla dětským domovem, pěstounskou péčí a pasťákem. V představení hrají Tereza Voříšková a Tereza Křenková a má neskutečný úspěch.

Cítíte se v roli herce „pohodlněji“ než v roli režiséra?
Když tvořím jako režisér, vnímám tu energii a pnutí úplně jinak, než když se jako herec odevzdám režisérovi a důvěřuju mu. Letos, kdy uzavíráme desetiletku Cirku La Putyka, jsem se chtěl zase vrátit ke své herecké profesi. Proto jsem přijal filmový a televizní projekt, a proto zkouším s režijním tandemem SKUTR nové představení. Pět let jsem s Martinem Kukačkou a Lukášem Trpišovským studoval na DAMU a pět let jsem s nimi byl v Divadle Archa. Režírovali moje stěžejní autobiografické sólové představení Osm — polib prdel kosům, které zaznamenalo historii mé rodiny, mého rodu. Používali jsme k tomu trampolínu, taneční choreografii, loutky, mluvené slovo… a přivedlo mě k založení novocirkusové company. Proto letos na konci září, nebo začátku října bude premiéra Dona Quijota v režii SKUTRu. Hrát se mnou bude Jirka Kohout, také spolužák z DAMU, navíc zakládající člen Cirku La Putyka a nejbližší kamarád. Pak se zase vrátím k režijní práci.

Rosťa Novák
Rosťa Novák

O čem bude představení?
Určitě nebude o akrobacii, už moje poslední představení s tátou Black Black Woods nemá s cirkusem nic společného. Základními kameny cirkusu, alespoň pro mne, jsou virtuozita a ekvilibristika, a mohou se projevit v pohybu, v mluveném slově nebo v tom, jakým způsobem se na jevišti potkají zvuk, světlo, projekce… Ve mně to vyvolává stejnou emoci, jako když vidím člověka skákat trojité salto.

Už nechcete skákat na trampolíně a udělat na jevišti salto?
Ty ambice už nemám, ale těší mě pracovat s cirkusovými umělci. Dělají něco, co já jsem v životě nedokázal a nedokážu, oni mi plní to, co jsem promeškal. S akrobacií jsem začal moc pozdě. Nevnímám to ale jako něco negativního, mohl jsem sice ve třiadvaceti odjet do Kanady studovat cirkusové umění, ale místo toho jsem založil Cirk La Putyka.

Proč ale zrovna Don Quijote?
Procházeli jsme s klukama témata, o která bychom se opřeli, a skončili u Cervanta. Teprve po roce od nápadu kluci rozdělili role a začali jsme se jím intenzivně zabývat, hledat, co je v příběhu a v charakterech postav zajímavého, a samozřejmě objevovat i paralely mezi dobou, kdy román vznikal, a dneškem. Já bych měl hrát i přes svoji fyziognomii Quijota a Jirka Kohout Sancho Panzu. 

Jako herec si „odpočinete“?
Vlastně jo, v tom dobrém slova smyslu. Jako herec mám tu zodpovědnost o trošku menší, zbavuje mě to určitého stresu, cítím míň tlaku. Dostávám úkoly, se kterými se musím popasovat, mohou být strašně nepříjemné, ale mám zadání. Když mi přijde nabídka na film, jsem nadšený, že mi režisér říká, kde mám ty mantinely, pokud režíruju, mantinely musím postavit sám sobě i ostatním. Nenaučil jsem se pracovat od devíti do dvou, režie je pro mne strašně vyčerpávající proces, někdy až sebezničující záležitost. Teď jsme řešili budoucnost Cirku La Putyka a Jatek78 až do roku 2024, vím, že se tím budu pět let zabývat a nevypadne mi to z hlavy.

Co čeká La Putyku?
Pokračovat bude dál v novocirkusové, činoherní a taneční, chcete-li pohybové linii. Hledáme také nové herce, tanečníky a akrobaty, abychom vychovali novou generaci, která se po několikaleté přípravě na jevišti potká s původní sestavou, z níž někteří se postupně s jevištěm rozloučí, ovšem ne s La Putykou. Konkurz proběhne 15., 16. a 17. září. Najít člověka na jeden projekt není složité, najít člověka, který s námi chce deset let žít, objevovat a sám sebe umělecky posouvat, už taková sranda není. Pokud jde o mne, tak chci každý rok realizovat jeden velký projekt a každý rok pozvat k hostování režiséra, který nikdy nedělal nový cirkus. Už jsme si to vyzkoušeli s Mirkem Krobotem a Dejvickým divadlem v projektu Honey. Cíleně bláznivě jsem oslovil světově známé divadelní a filmové režiséry, protože jsem si řekl, že v téhle době je to přece možné, ne?

Rosťa Novák na Jatkách

Jaká témata jste si vybral pro vlastní projekty?
Z těch pěti jsou tři stěžejní. První se jmenuje Spoart, protože mi přijde strašně zajímavá podobnost mezi divadelním uměním a sportem. Nedávno mě hodně bavila kniha rozhovorů se sportovci Bez frází od Františka Suchana. Třeba moje ikona z dětství Tomáš Dvořák, jehož fotku jsem měl pověšenou na stěně pokojíčku, hovoří dopodrobna o vztahu s Robertem Změlíkem a Romanem Šebrlem. Ta paralela mezi sportem a divadlem se nabízí. Když to hodně zjednoduším: trénink – zkouška, převlečení do dresu — obléknutí kostýmu, start — gong, výkon před veřejností, který může trvat čtyři vteřiny, ale také čtyři hodiny, cíl — děkovačka, reakce diváků, potlesk nebo kritika, euforie nebo zklamání... A jakou roli v obou případech hrají peníze, značka firmy nebo divadla, trenéra či režiséra, jak funguje ego, a je toho ještě víc. Chtěl bych tuhle paralelu ukázat přes nějaký známý divadelní titul, třeba Hamleta, a udělat jej příští rok, kdy se koná olympiáda. Rád bych do představení zakomponoval i profisportovce a proficirkusáky. Obrátil jsem se na Tomáše Dvořáka a vodního slalomáře Vávru Hradilka, aby mi s projektem pomohli. Před divadelní premiérou bych zrealizoval jednorázový projekt, do atletického tunelu na Julisce bych přivedl sportovce, herce a diváky.

A druhý projekt?
Jmenuje se Ages a má trochu přisprostlý podtitul Ape shit. Každý divadelní soubor je postaven tak, aby obsáhl všechny věkové kategorie, nový cirkus to nedovoluje, jen výjimečně na jevišti uvidíte člověka, který je starší. Mě ale zajímají lidé mezi šedesáti až století, musím je hledat mezi umělci tradičního cirkusu. Rád bych postavil na jeviště pět starých zkušených cirkusáků a proti nim pět mladých floutků, kteří srší energií, a jsem si jistý, že ti staří zkušení budou vyzařovat mnohem zajímavější energii. Vím, že nejtěžší bude najít ty staré zkušené umělce, kteří by byli ochotni se postavit místo do manéže na jeviště. Zajímá mě, jakým způsobem budou těm mladým předávat zkušenosti a jak je ta mladá generace bude respektovat, jak budou o umění rozdílně uvažovat.

Třetí?
Až půjdou Jatka do rekonstrukce, chtěl bych nabídnout několika výtvarníkům, aby každý z nich vytvořil instalaci o rozměrech 7×7×7 metrů, které by byly rozesety po Praze, a v každé z nich by se odehrávalo pětačtyřicetiminutové sólové představení jednoho umělce. Zatím mi potvrdil účast v projektu Vladimír 518. Každá z těch asi pěti instalací by byla jedním z cirkusových atomů, jakýchsi žánrových částic, z nichž se skládá nový cirkus. Pro někoho je to risk, pro jiného kruh, humor, poezie nebo již vzpomenuté ekvilibristika či virtuozita. Myslím, že procházka Prahou od instalace k instalaci by mohla být ohromnou společenskou událostí, jen musím promyslet, která místa a proč by se právě ona do projektu hodila. Po nějakém čase by se všechny instalace svezly do Holešovické tržnice na hlavní ulici mezi haly a divák by mohl za jediný den navštívit všech pět krátkých představení žongléra, herce, trampolinisty, hudebníka… která by dohromady obsáhla význam současného novocirkusového umění.

Jatka78 by měla jít do rekonstrukce v lednu 2021. Jak dlouho budou zavřená?
Minimálně rok a půl. Mám k tomuhle prostoru niterný vztah, ke každému koutu, ke každé zdi, protože jsme jej svépomocí budovali. Není zateplený, je zde špatná akustika, složité je to se sociálním zařízením…, na druhou stranu má úžasný genius loci, o který jej rekonstrukce nesmí připravit. I kvůli němu se sem sjíždějí lidé z celého světa a mají zájem tady uvádět svoje premiéry.

Víte už, kde budete hrát, než se znovu otevře?
To je samozřejmě otázka. Nějaký čas jsme strávili v La Fabrice, nový divadelní prostor se otevřel v DOXu, těch míst, kde bychom mohli hrát, je víc, ale Putyka má výhodu v tom, že můžeme všechno sbalit a odvézt kamkoliv. Jezdíme po celé republice, jezdíme po Evropě, už jednou jsme uvažovali o tom, že bychom si postavili šapitó. Ve světě, i když to není zcela obvyklé, jsou stálá šapitó s celoročním provozem, která lze zbourat a zůstane po nich jen betonová placka. Pokud bychom museli šapitó stavět, tak bychom chtěli, aby mělo vizuální podobu návrhu knihovny od Jana Kaplického, ale samozřejmě menší.

Jste zakladatelem a uměleckým ředitelem nejen Cirku La Putyka, ale i divadelního prostoru Jatka78. Dá se to zvládnout?
Asi před třemi měsíci jsem se ocitl na hraně a ptal se sám sebe, jestli už to nestačilo? Ve vztahu k byrokracii je to občas jako boj toho Dona Quijota s větrnými mlýny. Nakonec ta chuť objevovat a energie tvořit stále něco nového převládly navzdory chřadnutí těla.

Je umělecký žánr, který jste v novém cirkuse ještě neuplatnil? Napadá mě malba.
Nerežíroval jsem nikdy operu, ale z opery mě baví použít třeba jednu árii. Nedělal jsem nikdy balet, přesto využiju v nějakém momentě „baletní“ myšlení, ovlivní mě jistota provedení baletního pohybu. V představení ADHD je malba na zadní zdi jeviště. Na každém představení herci malují na horizont jiný obraz. Inspiroval mě americký malíř Jean Michel Basquiat, který začínal jako autor graffiti. Jeho tvorba je pro mne ztělesněním ADHD, ačkoliv on ji na rozdíl ode mne neměl. Jeho obrazy miluju, dokonce jsem si nechal vytetovat na ruku jeho korunu.

Rosťa Novák na trampolíně

Kolik akrobaticky náročných představení lze odehrát ve „šňůře“?
Teď mám v berlínském divadle Chamäleon šest zakládajících členů Putyky s Memories of Fools. Hrají od 24. února do 24. srpna každý den, vyjma pondělí, zato v sobotu dvakrát. Musím to zaklepat, ale zatím bez zranění. Když v Berlíně hostovali poprvé s představením Roots, v polovině šňůry jsme napočítali sedm vážných zranění, dokonce jsme za jednoho účinkujícího museli najít náhradu. S tímhle vědomím jsem trošičku z fyzické náročnosti ve Vzpomínkách bláznů slevil.

Když jste si kupovali do divadla „houpačku“ Teeterboard, tak se vás prodávající zeptal, zda víte, že se na ní zabil akrobat. Jaké „ďábelské“ techniky a nářadí ještě používáte?
Je hodně akrobatických prvků, které neděláme, protože u nás nejsou lidé, kteří by nás to naučili. Nedávno se jeden z akrobatů představení ADHD Carlos Albert Landaeta Meneses z Venezuely, který jediný v Čechách dělá čínskou tyč, zavázal, že ji naučí několik lidí.

Co je čínská tyč?
Tyč dosahující různé délky, vertikálně kotvená k podlaze. Akrobat se na ní pohybuje až animálním způsobem. Dají se skákat salta a vruty, kdy akrobat z tyče opět dopadá zpět na tyč. Krásná disciplína.

Nenapadlo vás někdy založit u nás novocirkusovou školu?
Děláme kurzy pro děti i dospělé, ale založit akreditovanou školu je běh na dlouhou trať, v následujících letech to určitě nedokážeme. Naopak si dovedu představit, že by se na DAMU otevřel jeden ročník, který by byl zaměřený na žánr nového cirkusu. K tomu ale potřebujete i dobré pedagogy, jakým byl pro mne na DAMU Josef Krofta, který nám představil nový cirkus a vedl nás k fyzickému divadlu.

Děláte na představení konkurzy?
Za těch deset let jsem udělal tři. První v roce 2013 na Risk, odjel jsem do Stockholmu, udělal jedno kolo, vrátil se do Prahy a proběhlo druhé kolo. Tehdy se hlásilo asi čtyřicet lidí. Na představení Dolls o rok později se přihlásilo asi 250 lidí ze šestnácti států a na ADHD, které mělo premiéru loni, už 560 lidí z dvaatřiceti států.

Udržujete kontakt s rwandskými akrobaty, které jste před dvěma lety přivezl do Prahy?
Jen s některými. Občas mi zavolají nebo já zavolám jim. Chtěl bych se do Rwandy vrátit a dál s nimi spolupracovat.

Jak jste se o nich dozvěděl?
Nebyl to můj nápad, ale kameramana Jakuba Jelena, který nám točí všechny videomateriály. Natáčel ve Rwandě nějaký dokument a dostal tip, že v Gisenyi žije parta dětí bez domova, které se věnují akrobacii. Dělaly neuvěřitelné věci na pláži u jezera Kivu. Trvalo mi dva roky, než jsem se za nimi do Rwandy vypravil a strávil s nimi čtrnáct dní. Z těch asi čtyřiceti kluků jsem si vybral deset a odvezl je do Prahy. Šest týdnů jsme zkoušeli a pak odehráli šest představení na festivalu Letní Letná. Vloni tu byli znovu a hráli na Jatkách a pak v Hradci na mezinárodním festivalu Divadlo evropských regionů. Jeden z nich se do Rwandy nevrátil a zůstal v Amsterodamu, někteří se vrátili ke starému způsobu života, mnozí, kteří žili v kanálech, žijí dnes pod střechou. Uvědomili si, že něco umějí a že by jim za to také mohl někdo zaplatit. Byli mezi nimi i skvělí muzikanti, kteří se teď dokážou uživit muzikou.

Už jste se zaregistroval na letošní triatlon Moraviaman?
Jednou jsem seděl s Tomášem Slavatou, neuvěřitelně silnou osobností, který vyrůstal v rozvrácené rodině a dnes nezištně pomáhá dětem z dětských domovů a chudých rodin sportovat. Navrhl mi, abych se zúčastnil Ironmana. „To můžou dělat jenom blázni, mám snad postavu triatlonisty!“ odvětil jsem. Přesvědčil mě, že poběží se mnou a dovede mě do cíle. Nakonec jsem to podepsal s tím, že když závod nedokončím, skočím nahatý z Karlova mostu do Vltavy. Připravovat se při divadelním způsobu života moc nešlo. Prvního Ironmana jsem absolvoval před třemi lety za 14 a půl hodiny, málem jsem u toho umřel, ale byl to pro mne obrovský zážitek, z něhož jsem žil ještě tři měsíce. Když jsem jel těch 180 kilometrů na kole, probral jsem v hlavě spoustu životních otázek. Chtěl jsem také ukázat dětem, že když si něco vytyčíš, je možné, že to dokážeš. Další rok jsem vynechal a vloni jsem si řekl, že to dám za třináct hodin. Připomínám, že běžně se absolvuje závod za osm a půl hodiny. Začal jsem se připravovat, třikrát týdně byl v bazénu, běhal jsem, jen tomu kolu jsem moc nedal. Výsledný čas byl 13:06! Trochu jsem si pošramotil lýtkový úpon, kotník mě stále bolí, a navíc jsem bral za sebou letos troje antibiotika, takže to nedám, ale příští rok jo. A ještě líp. Tím budu končit.

Když jste se ve škole učili o národním obrození, věděl jste, že loutkař Matěj Kopecký, tvůrce české verze kašpárka, je z maminčiny strany váš předek?
Ježíšmarjá odmalinka! Tomu se nedalo vyhnout. Můj děda se jmenoval Matěj Kopecký, můj strýc, mámin bratr, se jmenuje Matěj Kopecký, můj bratranec je Matěj Kopecký, jeho syn je Matěj... Vyrůstal jsem v napůl světské a napůl chrapounské rodině. Chrapoun je chlap, který není od světských. A moje žena je jamborka, což znamená svobodná cikánka, která není od světských. Jsem hrdý na to, že jsem světský, ve škole to všichni věděli. U nás doma všude visí loutky, máma s tátou, který hraje hodně i u nás, stále provozují Malé divadélko Praha. K loutkářské tradici jsem se sice hrdě hlásil, ale do osmnácti jsem o hraní nechtěl ani slyšet, protože to dělali všichni.

Na podzim by měl mít premiéru televizní dokument Na krev, který skrze vás a bratra Vítka zachycuje osmou generaci loutkářského rodu Kopeckých. Objevil jste při jeho natáčení pro vás něco důležitého?
V dokumentu čtu dopis, který mi napsal děda a vyznává se v něm ze vztahu ke mně a píše o předávání zkušeností z generace na generaci, bez kterých bych nikdy nezaložil naše divadlo, protože bych uvažoval jinak. Babiččini bratři měli cirkusy – Cirkus Praga a Cirkus Arko, táta hrál v Ypsilonce, máma v Draku, to vše se ve mně smíchalo, to všechno lze objevit v Cirku La Putyka a na Jatkách78. Znovu mě ten dopis dojal.

Rosťa Novák

Jaký byl dědeček?
Úžasný. Ačkoliv ještě kočoval, dbal na to, aby jeho děti, na rozdíl od jiných světských, vystudovaly vysokou školu. Ctil rodinnou tradici, ale zároveň si uvědomoval, že doba se mění. Když přestal jezdit s koňmi a koupil si autobus, ve kterém bydleli a měli složené divadlo, vždycky hleděl na to, aby z něho děti vystoupily nádherně oblečené. Nechtěl nikdy patřit do nejnižší společenské vrstvy, ale mezi inteligentní lidi, kteří se živí kočovným způsobem života. Byl padre rodiny. Vzpomínám si, jak jsme do mých čtyřiadvaceti let každé prázdniny jezdili do kempu v Kostelci nad Orlicí, kde si všichni postavili stany a karavany – děda, jeho sestra, jeho bratr, pak ještě babiččina sestra… Říkalo se tomu náměstí Kopeckých. Byl to pozůstatek toho kočovného života, kdy ráno všichni chtěli vstát a šlápnout si do trávy.

Předáváte dál rodinnou tradici?
Bohužel po něm už funkci padre rodiny nikdo nepřevzal. Ještě zajdu na Matějskou pouť, kde potkám babiččinu sestru, její děti, letos jsem si řekl strejdovi o lístky na autodrom. Ostatně svoje první peníze jsem si vydělal na Matějské pouti, kde jsem prodával žužu a turecký med.

Vaše děti a manželka se na představeních podílejí?
Nejstarší jedenadvacetiletý Kryštof skládal část hudby k ADHD a brzy odjíždí studovat skladbu do Británie, čtrnáctiletý Matyáš je mistrem republiky ve skocích na trampolíně a hrál v představení Family, nejmladší desetiletý Šimon miluje kouzla a chodí na breakdance. Nesmím zapomenout na bráchu Vítka, který se mnou zakládal La Putyku, a protože je jejím produkčním a manažerem, tak se vídáme každý den. Žena, která nám ke všem představením navrhuje kostýmy, říká, že jsem vlčák, který potřebuje trávit čas ve společnosti svojí smečky. Myslí tím tu divadelní, protože jsem bohužel Kristýnu nechával často samotnou s dětmi. Ona nesla za rodinu odpovědnost. Teď se teprve dostávám trochu do klidu a mám jí a klukům co vracet.

Najdete na Lidovky.cz