24. prosince 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Přikázání ‚nezabiješ‘ je velká zkratka. Mluví totiž o ochraně života, říká vojenský kaplan

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 10Diskuse
Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích. | foto: Jarmila Štuková

Praha Na skříni v kanceláři má motorkářskou helmu. Vášeň pro jízdu ve dvou i jedné stopě neskrývá. Vojenský kaplan Petr Fiala, který po absolvování vojny s armádou už nechtěl mít vůbec nic společného, přiznává, že se v profesionální armádě hodně naučil.

Vím o vás, že jste šest let působil u 4. brigády rychlého nasazení, dvakrát jste byl v Bosně, jednou v Iráku a také jste sloužil v Afghánistánu u Provinčního rekonstrukčního týmu (PRT) Lógar. Co si ráno pomyslí Bůh, když se podívá na Afghánistán?

To vůbec netuším. Jsem křesťanský kaplan a věřím v Boha milosrdného, který přes všechny ty kříže a škobrtnutí vede věci k dobrému.

Nosíte uniformu, jste příslušník Armády České republiky. Zároveň jste katolický kněz. Kdo je vlastně váš nejvyšší šéf?

Úplně nejvyšší je Pán Bůh a pak je to trochu složitější. Když kněz vstupuje do armády, tak prochází přes rekrutační oddělení jako každý voják z povolání. Kaplan patří do osobního štábu velitele útvaru. Takže teď je mým šéfem velitel posádkového velitelství Praha a nejvyšším velitelem pak prezident republiky. Zároveň jsem nepřestal patřit do církve. Můj biskup mě vlastně propůjčil ke službě v armádě. Až skončím, tak se vrátím do své diecéze. V rámci katolické církve vojenští kaplani spadají pod kardinála Dominika Duku.

Armáda má zhruba tři desítky kaplanů z různých křesťanských vyznání. Máte s kolegy věroučné spory?

U vína. Občas si do sebe rýpneme. Ale službu stavíme na tom, co nás spojuje. Samozřejmě že se občas dostaneme k otázkám, které rozdělují naše církve. Někdy je to pro nás hodně bolestné, protože je nás málo, setkáváme se, známe se, a tak ve chvíli, kdy máme společné bohoslužby – jeden den bývá katolická, druhý protestantská –, tak tam je třeba ten moment, že nemůžeme společně k eucharistickému stolu.

Ten druhý život, rozhovory

Zkuste jednoduše vysvětlit člověku, který nikdy o vojenském kaplanovi nic neslyšel, co obnáší vaše práce.

Úplně ve zkratce je úkolem vojenského kaplana být tam, kde jsou vojáci, a doprovázet je v situacích, ve kterých se ocitají. Nejsme v armádě kvůli tomu, abychom získali „nové ovečky“. Nabízíme setkávání.

Řada vojáků si čte bibli, ale nechce patřit do církve

Když jste s vojáky na misi, je to trochu jiná situace, že?

Ano. V posádkách v Česku nepořádáme pravidelné bohoslužby, nechceme věřící vojáky vytrhávat z jejich společenství, kam docházejí po práci. Například v Lógaru jsem měl každou neděli bohoslužbu.

Tlak na misi, dlouhodobé odloučení od rodiny. Způsobuje to, že vojáci mají větší zájem o vaše „služby“?

Z mé zkušenosti vyplývá, že tak 10 procent vojáků docházelo pravidelně. Ale ptám se, kdo je věřící. Ten, který se hlásí k nějaké církvi? Setkávám se se spoustou vojáků, kteří mají zájem o duchovní záležitosti. Čtou si bibli, pravidelně se modlí, ale v žádném případě nechtějí patřit do žádné církve. Těch je hodně. Například na misi v Bosně kaplan jezdil jen na Vánoce a Velikonoce na 14 dní pobýt s vojáky. Součástí návštěvy byla i nabídka bohoslužby, což ústilo v bohoslužbu. A na tu vánoční přišli všichni, kteří neměli službu.

Očekával bych, že náplní vaší práce bude i péče o psychiku vojáků…

Není to tak. Já si na psychologa nehraju. Myslím si, že to musíte vystudovat, což já jsem neudělal. Ale to neznamená, že člověk nemluví s lidmi, že neděláme něco, co patří do širšího pojetí psychologie. To děláme vlastně všichni. Snažím se být „přítelem vojáků“. Když zjistím, že někdo potřebuje odbornou pomoc, tak ho za psychologem pošlu.

Vojáci, kteří prošli misemi, mluví o intenzivním pocitu sounáležitosti, o jakémsi bratrství. Říkají, že kdo na misi nebyl, nedokáže si to představit a ten pocit se těžko někomu vysvětluje. Když jste byl například v Lógaru, vzali vás vojáci do tohohle společenství, nebo vás nášivka s křížem, kterou nosíte na rameni, handicapovala?

Začíná to mnohem dřív. Vojáci před odjezdem absolvují dlouhou přípravu. Kaplan je její součástí. Neměl jsem problém, že by mě vojáci nepřijali, naopak jsem od nich vnímal velkou vstřícnost.

Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích.
Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích.

Jaký byl váš první dojem z Afghánistánu?

Letiště. Poprvé jsem tam byl v roce 2008 s polní nemocnicí v Kábulu. Člověk přilétal a viděl obrovské město. Dokud jsem žil jen v Česku, tak jsem měl pocit, že zvyky a náš způsob života jsou takové celosvětové. Najednou jsem zjistil, že jinde žijí úplně jinak, podle jiných zvyků, v jiné kultuře s hezkými prvky.

Prošel jste Bosnu, byl jste v Iráku, v Afghánistánu. Všechno to byly válkou zasažené země a všechny byly vnitřně rozdělené na náboženském základě: v Bosně se střetávali muslimští Bosňáci s katolickými Chorvaty a pravoslavnými Srby, v Iráku sunnité s šíity. Hraje náboženský aspekt nějakou roli, proč se tyto země ponořily do chaosu? Nebo je to jen shoda náhod?

Na to nedokážu odpovědět. I pro mě je náboženství podstatná věc, která utváří můj život. A ve chvíli, kdy se něco týká mého náboženství, tak se to týká vlastně celého mého života. Pokud by mi náboženství někdo chtěl vzít, bylo by to, jako kdyby mi někdo chtěl vzít svobodu. V tom je skrytý obrovský potenciál, velká síla, která se dá zneužít. A lidé na to hodně slyší. Dějiny nám ukazují, že se náboženství mezi sebou dokážou domluvit a umí žít v míru. Ale také ukazují, že se domluvit neumí.

‚Nehrajeme si na bojovníky‘

Vrátím se k vašemu všednímu životu v posádce. Máte stejné fyzické testy jako ostatní vojáci? Sloužil jste u 4. brigády rychlého nasazení, kde se to hemží červenými barety. Běhal jste s nimi po cvičáku?

Jsme tam, kde jsou vojáci. Ale nehrajeme si na bojovníky. Musím říct, že bych na to ani neměl. Musím splňovat všechny požadavky na vojáka z povolání. Je tam jediná výjimka a ta se týká zbraní. Kaplan podle ženevských konvencí nesmí být nucen k používání zbraní. I na misi je naše místo v zázemí, se zdravotníky. Ne v první linii.

Na začátku 90. let jste absolvoval tehdejší základní vojenskou službu. V okamžiku, kdy jste šel jako záložák do civilu, napadlo vás, že ještě navléknete uniformu?

To jsem si říkal: Už nikdy! Diplomaticky řečeno, neviděl jsem smysluplnost tehdejší vojny, smysluplnost roku, který jsem strávil v kasárnách. Sloužil jsem nejdříve v Lipníku nad Bečvou. Tři měsíce jsem pak byl ve Strašicích u Rokycan. Tenkrát jsem se ve velitelském sboru setkal s několika jedinci, u kterých jsem nemohl pochopit, jak jim někdo mohl svěřit moc, a dokonce zbraně. Armádu jsem pokládal za šílenou organizaci plnou takových lidí. Když mi pak později volal biskup, jestli bych neměl zájem o práci vojenského kaplana, odpověď zněla: „V žádném případě.“ Nakonec jsem kývl. Když jsem pak nastoupil jako vojenský kaplan, musel jsem postoj k armádě přehodnotit. Viděl jsem velký kvalitativní skok ve velitelském sboru.

Co vás přimělo se vrátit?

Desetiletý odstup. Vědomí, že budu působit v jiné roli než v roli vojáka základní služby. Nakonec jsem se tady hodně naučil.

Co vám na práci v armádě vyhovuje? A co naopak „nemusíte“?

S čím se asi nikdy nesrovnám, je pracovní doba. Kněz ve farnosti nic takového nemá. Ráno vstanete, pomodlíte se, máte bohoslužby, úřadujete v kanceláři, jezdíte za nemocnými. Večer bývají setkání s věřícími. Prostě pořád něco děláte. To mi vyhovovalo víc než jít na sedmou do kasáren, odkud všichni ve čtyři odejdou domů. Najednou mám na kontakt s lidmi vlastně hodně málo času, jen onu pracovní dobu. Z mého pohledu mi životní rytmus na misi víc připomínal působení ve farnosti, protože ze základny se odpoledne neodchází domů. Na druhou stranu mě armáda naučila plánovat. To je k nezaplacení.

Vím, že chodíte „učit“ do seminářů pro nové příslušníky armády. Co s nimi probíráte?

Když vojáci nastoupí do základního výcviku, jedním z témat, které s nimi probíráme na etickém semináři, je fungování armády a otázka plnění rozkazů. Armáda na tomto principu funguje a bez něj by v extrémních situacích neobstála, na druhou stranu to má svoje hranice. Rozkaz nezbavuje vojáka osobní zodpovědnosti.

Jak je to s přikázáním „nezabiješ“

Kde je podle vás hranice, kdy voják může odmítnout rozkaz?

To je jednoznačné. Ve chvíli, kdy rozkaz vede k porušení zákona, nesmí voják velitele poslechnout. Teoreticky je to jasné. Problém je v tom, že vojáci nejsou „normální“ zaměstnanci, a navíc se dostávají do extrémních situací.

S extrémními situacemi souvisí ještě jeden rozpor. Křesťanské přikázání „nezabiješ“ a proti tomu armáda, kterou stát buduje a připravuje na to, aby v nutném případě použila násilí, a tedy i zabíjela nepřítele.

Voják nemá za úkol zabít druhého člověka. To tak není. Voják má povinnost splnit úkol. K tomu patří i použití síly, protože je posílán do situace, kde proti sobě stojí různé síly. Ano, jím použitá síla může být smrtící. Voják, stejně jako policista, nepoužívá hned maximum síly. Například: voják stojí na stanovišti, kontroluje auta a v okamžiku, kdy vůz nezastaví a poruší první zónu, tak jej hned nerozstřílí.

Jste však příslušníkem armády, do které patří mimo jiné 601. skupina speciálních sil, která se rozhodně nepoužívá ke kontrolám aut. Naopak se posílá do nejostřejších válečných zón…

Často mi vojáci říkají: „Padre, jak to je s tím pátým přikázáním desatera, které říká ‚Nezabiješ‘?“ To je velká zkratka. Přikázání totiž říká: „Budeš ochraňovat život.“ A to jak svůj, tak cizí. Najednou je to mnohem širší a dotýkáme se tematiky přiměřenosti obrany. Vojáci cvičí, drilují, aby potom ve zmatku operace byli schopni zareagovat správně. Aby dokázali překonat emoce, strach, hněv. Ve válce, a s tím jsem se jako kaplan setkal, před člověkem stojí volba jen mezi zlem a menším zlem. A i to menší zlo je velké.

Říká se, že není těžké udělat rozhodnutí, ale je těžké naučit se žít s jeho důsledky. Připravujete na tohle vojáky?

Dá se na to připravit?

Ten druhý život

Současná česká armáda je profesionální. Čeho si u sebe navzájem vojáci cení? Je to ona profesionalita?

Soudržnost. Kamarádskost. Oceňují, když je na toho druhého spolehnutí. A to hlavně v misích. My se snažíme vojákům vštěpovat, aby měli kamarády i mimo armádu. Aby se neuzavírali. Být vojákem dnes není povolání na celý život. Je to dočasná služba, ze které se jednou vrátíte do civilní sféry. Když ztratíte civilní vazby, těžko se vám tam bude vracet.

Jak se voják stane válečným veteránem

Nedávno jsem mluvil s vojákem, který prošel Afghánistánem. Vyprávěl mi, jak mu vyhovoval styl života na základně, kde se mohl naprosto soustředit jen na plnění úkolů. Měl jasně dané mantinely. Byl odstřižený od starostí běžného života a to mu naprosto vyhovovalo. Pak mu z Česka volala žena, že jim doma praskla stupačka. On říkal: Kolem nás padaly rakety a mě ta prasklá trubka připadala jako naprostá banalita. Je možné se z toho světa bez problémů vrátit do běžného života?

Bez problémů ne. To nejde. Mise člověka poznamenává na celý život. Měsíce se pohybujete v prostředí, které je velmi tvrdé. A snadno zapomenete, že to není normální. I když se s tím po návratu dokážete vyrovnat, máte to v sobě, a když se vrátíte a dokážete se s tím vyrovnat, tak si zasloužíte označení válečný veterán.

Vojákům, kteří mají za sebou misi, se často rozpadají vztahy. Proč?

Vztahy se rozpadají všem. Myslím si, že je to tím, že spousta mladých lidí neumí řešit krize jinak než rozchodem. To není problém jen vojáků.

Které období je pro vztahy vojáků, kteří se vrátili z mise, nejrizikovější?

Hned po návratu z mojí první mise v Iráku jsem se nejprve scházel s přáteli. Ale pak přišlo období, kdy jsem chtěl být sám, neměl jsem chuť nikoho vidět a potřeboval jsem si to všechno srovnat v hlavě, dát se dohromady. Jako katolický kněz nemám rodinu, takže to bylo celkem snadné. Ale uvědomil jsem si, že kdybych žil se ženou a dětmi, bylo by prakticky nemožné na pár týdnů někam zmizet. Musíte hned začít pracovat na vztahu, rodina očekává, že se jí budete věnovat, když jste půl roku chyběl.

Následky sebevražedného útoku

Česká armáda je relativně malá. V roce 2014 po jediném sebevražedném útoku nedaleko základny Bagrám ztratila pět vojáků. Jak na to vojáci doma reagovali? Cítil jste mezi nimi skleslost? Nebo vlnu vzteku?

To byla naprosto mimořádná záležitost, do té doby jsme nic takového nezažili. Sloužil jsem v té době u 4. brigády rychlého nasazení, z níž ti muži pocházeli. Vnímal jsem celorepublikovou vlnu solidarity. Lidé si najednou uvědomili, že služba v armádě není jen náročná, ale že vojáci nasazují své životy. Civilisté se ptali, kde máme pietní místo, že by rádi zapálili za vojáky svíčku. Chodili k nám dopisy vyjadřující podporu. To vyzařovalo i z armády. Stalo se to v době dovolených. Vojáci se předčasně vraceli, aby mohli být na pohřbech, aby byli se svou jednotkou. I já jsem se stahoval z dovolené.

Pieta za padlé vojáky.

Pomáhal jste v roce 2014 i rodinným příslušníkům?

Tehdy se tohoto úkolu velmi dobře zhostila psychologická služba. Psychologové byli u každé dotčené rodiny. Kaplan je součástí týmu, který takovou událost oznamuje rodině. Pak nastupují další věci. Doprovázíme rodinné příslušníky i ve dnech, které následují. Až k pohřbu. Kritické pro pozůstalé jsou tři dny, tři měsíce, roční výročí a svátky, jako třeba Vánoce.

Naším úkolem je provést rodinu těžkým obdobím, aby se mohla vrátit do normálního života. Já jsem fungoval jako styčný kaplan, když se domlouvaly pohřby, a snažil jsem se být u vojáků jednotky. Obecně je to tak, že vždy je určen kaplan, který při mimořádné události je připraven vyrazit za rodinou. V tomto případě jeho síly nestačily, takže povolal další kaplany.

Důležité bylo, aby se to rodiny všech zabitých vojáků dověděly v jednom okamžiku. Přitom rodiny žily v různých městech. Za každou cenu jsme se snažili zabránit tomu, aby rodiny úmrtí zjistily z médií. Je to závod s časem. Jde o to, aby člověk, když obdrží tu špatnou zprávu, měl podporu. Proto jede celý tým s psychologem a kaplanem.

Popište mi tým, který přichází do takto zasažené rodiny, byť ona ještě nic netuší.

Má to svá pravidla. Špatnou zprávu vždy oznamuje velitel. Ten si bere s sebou podpůrný tým. Moje úloha jako kaplana je podporovat nejen rodiny, ale i toho velitele. To není vůbec jednoduché, někam přijet a oznámit, že jejich blízký umřel nebo že je těžce zraněný. Když velitel takovou událost oznamuje, musí ta informace jasně zaznít. Musí vyloučit jakékoliv pochybnosti. Lidé mají tendenci takto špatné zprávy zpochybňovat. Velitel musí umět odpovědět na konkrétní otázky rodinných příslušníků. To je základ. Můj kolega kaplan jel jednou do rodiny, která byla věřící. Požádali jej, aby se s nimi pomodlil. Zájem armády je, aby blízkým bylo poskytnuto veškeré zázemí.

Jaké máte koníčky?

Rád sportuju: běžky, plavání, jízda na kole. Pořídil jsem si sportovní silniční motorku.

Jakou?

Yamaha Fazer. Chtěl jsem si vyzkoušet řízení motorky. Přihlásil jsem se do autoškoly, protože tam vám stroj půjčí. No a propadl jsem tomu. Je to úžasný zážitek, něco jiného než cestovat autem. Navíc je spousta vojáků, kteří jezdí na motorkách, takže mě to k nim přibližuje. Občas vyrazíme na společný výjezd. Teď zrovna plánujeme cestu na jižní Moravu. Už dvakrát jsme byli na víkend na Mikulovsku.

Co čtete?

Zrovna jsem dočetl Literární poklesky od Leacocka. Mám rád styl humoru cimrmanovského ražení.

  • 10Diskuse


Tomáš Málek

Autor

Tomáš Málektomas.malek@lidovky.czČlánky