První pohled říká, že Trump Evropu nemá rád a chce ji poškodit. Odchod Rexe Tillersona a další změny v Trumpově administrativě v podstatě znamenají, že Trump získá volnější prostor pro své osobní dogmatické posedlosti a libůstky. Doba, kdy Trump hlavně tweetoval, ale vládlo se v podstatě normálně a rozumně, teď prý končí. O tom je přesvědčena třeba komentátorka deníku The Guardian Natalie Nougayrèdová.
Tillerson prý jasně a okamžitě vyjádřil zděšení z otravy ruského agenta. Trump několik dní lavíroval. Zastánci brexitu stále doufají v pevné pouto mezi Británií a USA, ale americký prezident nemohl svůj nezájem demonstrovat lépe.
Diskrepance narůstá dlouho: Jeruzalém, klima, Írán, multilateralismus. Tillerson byl jedním z těch, kdo Evropany ujišťovali, že základy transatlantických vztahů jsou stejně pevné jako donedávna. Cla na ocel a hliník nebudou platit pro Kanadu a Mexiko, ačkoli právě Mexiko bylo Trumpem často vysmíváno. Zatím netušíme, zda se podaří dojednat výjimky pro Evropu. Cla Trump vyhlásil z důvodů „národní bezpečnosti“. Copak Evropa není americký spojenec?
Stojí za to si připomenout, jak se Trump k Evropské unii dosud stavěl. EU je podle něj prostředkem k prosazování německých zájmů, Trump třeba dosud ani nejmenoval amerického velvyslance při EU. Teď přijde místo tweetů reálný úder v podobě obchodní války. Tolik Guardian.
Zcela jiný pohled na věc spočívá třeba v tom, že Trump potřebuje spojence od Japonska pro Evropu, aby mu pomohli zkrotit to, čemu on říká nekalé čínské obchodní praktiky. Hrozbou vyšších cel chce rovněž přimět Evropu, aby zvýšila výdaje na zbrojení (což je smluvní závazek, který naprostá většina evropských států stále okázale neplní), a to mimo jiné zvýšením importu amerických zbraní. Když nefunguje přemlouvání (po dobrém), třeba to půjde po zlém (hrozbou obchodní války).
Server Eurointelligence.com jistě nelze podezírat z náklonnosti k prezidentu Trumpovi. Píše se tam ale, že EU vůbec není v pozici, že by mohla vyhrát obchodní válku. Německo má přebytek běžného účtu platební bilance osm procent, přebytek platební bilance eurozóny se blíží čtyřem procentům. Celý model řešení krize eurozóny spočíval po roce 2009 v tom, že přizpůsobovat se musel zbytek světa. Nákladem této strategie je, že se snížila schopnost Evropy využívat svou obchodní politiku jako geopolitický instrument.
EU bude mít asi devadesát dní na rozmyšlenou, zda zavede protiopatření na americký dovoz, třeba na džíny. Trump ale může odpovědět tak, že následně zavede cla třeba pouze na německá auta – může se snažit EU rozdělit.
Do celé hry samozřejmě zasahuje i příslib nové evropské daně pro Google, Facebook, Apple a Amazon. Jde sice o globální hráče, ale každý ví, že jsou to také hráči američtí.
Zaki Laïdi v článku pro Project Syndicate píše, že Trump postupuje špatně, když chce řešit evropské přebytky skrze obchodní politiku. Správným fórem je G20. Jenže to už přece bylo vyzkoušeno mockrát. Německo zásadně ignorovalo a ignoruje všechny výzvy ke snížení přebytku běžného účtu platební bilance – od USA, G20, MMF i od Evropské komise, která to píše každý rok.
Laïdi správně poukazuje na to, že evropská odpověď se má odvíjet od jasné analýzy Trumpových cílů a úmyslů. Ty ale nikdo nezná. Chce Trump transakčně vyjednat ústupky, nebo chce, aby USA vystoupily z WTO? Anebo chce mít Evropu na své straně proti Číně? Nebo je to vážně tak, jak píše Guardian na začátku tohoto článku? To právě nikdo neví.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
