Obchodní válka zůstává velice přítomnou a hmatatelnou možností. Evropská unie si zatím vymohla výjimky z nových amerických tarifů na ocel a hliník, ale ty jsou dočasné.
Podle komentátora Financial Times Wolfganga Münchaua je evropská ekonomika velice závislá na vývozu průmyslových výrobků a není žádoucí podceňovat Trumpovy plány. Možná Evropu ponechal takticky na svém jen dočasně, protože nechce strašit Čínu a Evropu najednou.
Případný ekonomický pokles – i kdyby se nejednalo o recesi – bude z celé eurozóny nejméně příjemný pro Itálii. Krize eurozóny jí zanechala pouze jednu možnost (nepravděpodobnou), jak se dostat na udržitelnou linii: jde o permanentní fiskální zdrženlivost a ekonomické reformy. V reálném světě ale žádné italské politické stany seriózní reformy nenavrhují a dvě vítězné strany, tedy Hnutí pěti hvězd a Liga severu, slibovaly dokonce opak fiskální zdrženlivosti.
Jak to, že to finanční trhy vůbec neznepokojuje? Podle Münchaua spoléhají na to, že guvernér ECB Ital Mario Draghi, který letos v říjnu končí, prohlásil, že udělá, cokoli bude třeba, aby zachránil eurozónu. Jenže není jisté, že ECB bude podporovat vládu, která vědomě porušuje fiskální pravidla. A finanční trhy taktéž spoléhají na to, že Itálie vždy nějak dokáže zařídit, že se extremisté nedostanou k moci. Italský volební systém zatím pokaždé umožnil, aby vznikla centristická vláda. Ale ekonomická politika posledních dvou dekád vedla k tomu, že se nevytvářela pracovní místa pro mladé lidi. A ti dnes tvoří páteř podpory populistů a nacionalistů.
Kdyby byly nové volby, dopadnou podobně – v Itálii zkrátka neexistuje žádná proreformní většina. Reformy eurozóny připravované v německo-francouzském tandemu Itálii příliš nepomohou. Itálie potřebuje spíše společný dluhopis nebo bezpečné aktivum než pojištění vkladů.
…
Philip Heimberger z Vídeňského institutu pro mezinárodní ekonomické srovnání tvrdí, že evropské ekonomiky divergují, což je v současnosti pouze zamaskováno cyklickým ekonomickým růstem. Článek je zajímavý mimochodem v tom, že řadí Francii na ekonomický jih či periferii eurozóny.
1. Jádro ekonomik EU sestává z Německa, Belgie, Dánska, Rakouska, Švédska a Finska. Vysoká industrializace, nízká nezaměstnanost.
2. Francie, Itálie, Řecko, Španělsko, Portugalsko a Kypr. Relativně menší podíl exportu, tendence ke schodkům rozpočtu a běžného účtu platební bilance, vyšší nezaměstnanost.
3. Nové členské země, které stále dohánějí. Nižší HDP na hlavu, velká závislost na exportu a zahraničních investicích. Relativně malý sektor služeb.
4. Země s vysokým podílem finančních služeb. Nizozemsko, Lucembursko, Irsko a Malta.
Doporučení pro jednotlivé skupiny:
1. Země zredukují své přebytky volnější fiskální politikou.
2. Větší míra veřejných investic. Průmyslová politika, která se nebude soustřeďovat jen na cenovou konkurenceschopnost. Stabilizace bankovního sektoru.
3. Vyšší mzdy a vyšší míra sociální ochrany, průmyslová politika, která míří na vyšší přidanou hodnotu.
4. Zmenšení finančního sektoru, větší diverzifikace ekonomik, konec daňových závodů.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
