Text konstatuje, že příval uprchlíků do Německa je neudržitelný. Německo staví nová ubytovací zařízení, desetisíce německých dobrovolníků pomáhají, měl by to být zdroj národní hrdosti.
Jedna země to prý nemůže takhle dlouho vydržet. Itálie a Řecko mají prý podle evropských pravidel uprchlíky zadržet, dokud není vyřízena jejich azylová žádost. Ve skutečnosti jim jenom zamávají na cestě do Německa.
Slavný německý herec chtěl postavit dům pro uprchlíky. Čelil už pokusu o útok |
A i v Německu narůstá extremismus. Text dále konstatuje, že v Evropě existuje spousta špatných nápadů, jak uprchlickou krizi řešit. Například Maďaři stavějí plot a Slováci říkají, že přijmou pouze křesťany (Češi a Poláci nejsou v textu zmíněni).
Komentář v závěru opět vyzdvihuje Německo. To má prý lepší nápad než Maďarsko s plotem a Slovensko s křesťany. Navrhuje evropské zdroje na pomoc Řecku a Itálii, aby lépe chránily hranici a zachycovaly uprchlíky. Navrhuje jasnou klasifikaci uprchlíků na ty utíkající před válkou a ostatní a navrhuje jejich větší redistribuci. Naposled si EU rozdělovala 22 000 lidí, mezitím přibyly statisíce dalších.
Text je zjevně sepsán ve Washingtonu bez znalostí nejen schengenské či dublinské smlouvy, ale i bez znalosti ekonomických či kulturních fakt.
Základní potíž spočívá v tom, že jak ty, kteří jdou do Německa rovnou, tedy bez registrace a otisků prstů, tak ty, kteří jsou zachyceni třeba v Maďarsku, Česku či Řecku a spořádaně či nespořádaně čekají na kladné či záporné vyřízení azylové žádosti, žádné Polsko, Česko, Slovensko nebo Maďarsko vůbec nezajímají a v naprosté většině o nich ani neslyšeli.
V momentě, kdy opustí tábor, zajímá je to jediné, o čem slyšeli už dávno: „Germania-paradiso“ nebo Německo jako země, kde už mají nějaké příbuzné. V rámci Schengenu je nelze nikde držet – ať budou mít razítko třeba z Bratislavy, prostě odejdou do Německa a budou tam žít se slovenským azylovým razítkem. Jaké jsou tedy logické možnosti učinit Německo méně atraktivní a země jako Českou republiku či Slovensko naopak zatraktivnit?
Možná by se mohli budoucí uprchlíci v zeměpisu učit, že jsou v Evropě i jiné země než Německo a že je to u nás taky hezké. To asi ale nejde, protože někde v lágru v Jordánsku či Libanonu nemají ani školu, a už vůbec ne zeměpis.
Pak je tu možnost, že Německo přestane mít pověst přívětivé země a my či Poláci získáme naopak přívětivější image. To první ale těžko Němcům brát a to druhé dlouho potrvá.
Podobné je to s nápadem snížit v Německu životní úroveň a zvýšit ji u nás. To první nejde, to druhé zase potrvá.
V Německu se kvůli migrantům střetli radikálové, hořela uprchlická ubytovna |
Potíž je i v tom, když je německá sociální pomoc urpchlíkům na úrovni slovenské či litevské minimální mzdy. Dávky a pomoc, které my můžeme nabídnout, musí zůstat adekvátní českým, nikoli německým příjmům. Co rychle s tím? Nic.
Věc by se snadno vyřešila, kdyby se zrušil Schengen. Každý by pak zůstal, kam je přidělen. V Schengenu ale dávno nejde jen o ukazování pasu při letní cestě do Chorvatska nebo při služební cestě do Vídně. Schengen je dnes jednou z opor hospodářství a trhu EU, celého systému přesných dodávek a tisíců kamionů valících se plynně přes hranice. Zrušení Schengenu by přineslo do EU další recesi.
Co se maďarského plotu týče, co mají Maďaři dělat? Pouštět uprchlíky do Německa rovnou? Navíc – nemají náhodou v Americe také plot na hranici s Mexikem? Co se týče slovenských úvah o křesťanech, Američanům lze připomenout, že v jejich zemi myjí nádobí miliony ilegálních Mexičanů, a kdyby zítra všichni přestali, zhroutí se celý stravovací byznys amerických měst.
Do Evropy je těžko přenositelný americký systém, částečně liberální a částečně pokrytecký, kdy 13 milionů „ilegálů“ jako neexistuje, ale zároveň si platí sociální pojištění a mají řidičský průkaz.
A co se týče posílení ochrany hranic Schengenu a velkých „evropských“ sběrných center na jeho kraji, s tím nepřišli Němci, ale říká to leckdo ve střední Evropě už dávno.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost - spojeném s hnutím ANO 2011.
