Investoři si ale přičtou politickou nestabilitu do svých úvah o tom, jak, kde a kolik investovat a za kolik a komu na investice půjčovat.
Kdyby se Katalánsko rozhodlo přece jen odejít, přišlo by Španělsko o prosperující region, který tvoří pětinu tamější ekonomiky. EU by se musela rozhodnout, zda umožní Katalánsku vstup, čímž by podpořila další separatistická hnutí.
Rozpad země je ale podle autora nepravděpodobný; 90 procent účastníků referenda hlasovalo pro, ale zúčastnilo se jen 42 procent Katalánců.
Španělský předseda vlády Rajoy vede slabou menšinovou vládu, která v současné situaci zeslábne ještě více. Pokud by vláda padla, dostala by se k moci levicová koalice. Pokud by Katalánci získali ještě větší fiskální autonomii, zvýšil by se celkový španělský rozpočtový schodek. Španělská ekonomika přitom nyní roste o dvě procenta, ale stále má o dva miliony zaměstnaných lidí méně než před krizí, dluh ve výši 100 procent HDP a schodek vyšší než tři procenta HDP. Politická nestabilita ekonomické a fiskální výsledky jen zhorší.
Komentář Monitoru JM: Co se týče referend o odtržení od demokratických států, měly by se evropské země pokusit shodnout na tom, že budou žádat jasný práh jako podmínku uznání nového státu – třeba dvoutřetinovou povinnou účast v referendu a nejlépe i dvoutřetinovou většinu. Podobně fatální a zásadní hlasování nemohou přece vycházet z nějaké momentální nálady nějaké momentální většiny.
...
Gideon Rachman v pondělním textu pro Financial Times cituje komentář nejmenovaného španělského politika, který v reakci na události v Katalánsku řekl: „Dali jsme jim přesně ty fotky, které chtěli.“ Obrázky těžkooděnců mlátících neozbrojené demonstranty předaly politické vítězství katalánským separatistům. Zmíněné fotky budou dále radikalizovat veřejné mínění a získají pro zastánce odtržení Katalánska podporu v zahraničí.
Naštěstí nebyl nikdo zabit. Situace se ještě může uklidnit, ale španělská vláda potřebuje znovu zvážit svou kontraproduktivní taktiku.
Je pravda, že většina evropských států vznikla kdysi za pomoci násilí, v dnešní době mohou ale držet pohromadě jen na základě souhlasu.
Za správných okolností a předpokladů je možné akceptovat, že Katalánci budou hlasovat o nezávislosti. To ale vůbec neznamená, že jejich cíle se opírají o nějakou vysokou morálku. Katalánsko není Východní Timor v roce 2002 ani Estonsko v roce 1989. Od doby obnovení demokracie ve Španělsku si Katalánci užívají nebývalé prosperity, práv a výdobytků demokracie i vysokého stupně autonomie.
Na emocionální úrovni má prý Rachman pro Madrid dokonce jisté pochopení. Zkušenost se skotským referendem v roce 2014 ho naučila tomu, jak bolestivá a traumatizující je myšlenka rozbíjet stát. Autor je dávno vyléčen z myšlenky, že skotský nebo katalánský nacionalismus je nějak správný, či dokonce romantický.
Katalánská nezávislost by způsobila Španělsku ještě větší újmu, než jakou by představovala skotská nezávislost pro Británii. Katalánsko tvoří pětinu španělské ekonomiky, zatímco Skotsko jenom osm procent té britské.
Rachman také vyzývá k tomu, aby se konalo referendum s vyššími prahy, než je jednoduchá většina. Evropské státy a instituce mají stát za Madridem, ale jednoznačně odmítat násilí.
To se víceméně děje. Prezident Macron stojí za Madridem a německá kancléřka Merkelová zdůraznila dodržování ústavnosti.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
