Německý režisér Roland Emmerich za mořem prorazil jako tvůrce spektáklů, které publiku – slovy Barta Simpsona – „narovnávají mozkové závity“ (např Den nezávislosti, aktuálněji 10 000 let př. n. l. či 2012). Zároveň v nich je ale dostatek výbuchů a dalších atrakcí, což zmíněný proces může zpříjemnit.
V jeho novém filmu Anonym nevybuchne skoro nic (jeden ubohý požár divadla se nepočítá). Počítači vytvořený alžbětinský Londýn nenačechrá ani tsunami, ani meteor. Drama, je-li vůbec nějaké, se odehrává především ve slovech, část z nich je dokonce v blankversu – řeší se původ her připisovaných Williamovi Shakespearovi.
Anonym ale obsahuje i tradiční prvky Emmerichových snímků, placatou, tupou charakterizaci a prvky módních konspiračních teorií. Floskulemi oblíbenými mezi fanoušky konspirací tvůrce také svoje dílo vysvětluje. Stojí proti němu „mocný establishment“ (myšleni zřejmě profesoři přes Shakespeara), jeho smyslem je „povzbudit kritické myšlení“ – podobně jako jiné výtvory konspirací posedlých myslí přitom naopak důsledně vyžaduje vypnutí téhož.
Objevy vycucané z prstu
Scénář k Anonymovi napsal John Orloff, který v 80. letech „prohlédl“ a přijal argumenty těch, kdo tvrdí, že Shakespearovy hry nenapsal Shakespeare. Napsal o tom filmový scénář, který svými kvalitami přivedl ke „konverzi“ i Emmericha, jenž díky svému postavení v Hollywoodu dokázal na film sehnat finance. Natáčelo se v Německu, snímek je obsazený předními britskými herci. Teorie, že „bardovy“ hry napsal někdo jiný než Shakespeare, je už dosti věkovitá. Orloff a Emmerich si vybrali tu její verzi, podle níž byl skutečným autorem dramat Edward de Vere, hrabě z Oxfordu (Rhys Ifans).
Film přichází s jakousi rekonstrukcí, jíž se snaží ukázat, jak to tenkrát na přelomu 16. a 17. století mohlo být. Historické události, módním výrazem řečeno, rekontextualizuje, jiné si autoři vycucali z prstu. Narážejí přitom na obvyklý problém konspirátorů – jejich představy je obtížné složit do nějakého alespoň trochu smysluplného narativu. Vždycky z toho vznikne vyprávěnka na dvakrát přes koleno zlomená a přitom zoufale nudná. I Emmerichův film je takový. V realizaci jistým způsobem kompetentní – digitální triky vypadají, řekněme, profi. Manévruje mezi různými časovými rovinami, aniž by se v něm divák nutně musel ztratit. Chybí ale důvod se neztrácet.
Anonym (USA/Německo, 2011)Režie: Roland Emmerich |
Různá hrabata se motají po temných zákoutích a spřádají složité intriky. Ani jedna postava přitom není zajímavá aspoň natolik, aby dokázala vzbudit zájem, jak to celé dopadne. Edgar aristokraticky zasmušilý, Shakespeare (Rafe Spall) natvrdlá opilá primadona, královna Alžběta (Vanessa Redgraveová, jako mladší Joely Richardsonová) přepíná mezi sexuální dračicí a zátiším s alzheimerem. De Vereovi protivníci William a Robert Cecilovi jsou redukováni do primitivních karikatur puritánských ouřadů, bránících rozkvětu umění. Jako lekce z historie je Emmerichův film totální nesmysl a jako lidské drama naprosto selhává.
Zvěst blba, samý hluk...
Jako kdyby autoři nepochopili jednu základní věc. Ve filmech o historii je možné a často i nutné si vymýšlet. Nejde ale z toho výmyslu udělat nosný pilíř díla. Např. Formanův a Schaefferův Amadeus není o tom, že Salieri má na svědomí Mozarta, ale o střetu spořádané prostřednosti s vulgárním géniem. Výmysl se stává nástrojem, jímž je možno dotknout se nějaké nadhistorické pravdy, nebo prostě prostředkem, jak učinit film zábavným. Anonym je jenom pokus argumentačně podepřít jednu tezi. Nic jiného v sázce není. Snad jedině kdyby v něm člověk chtěl vidět pokus primitivní zábavy pomstít se kulturnímu kánonu (Shakespeare byl věčně opilý hňup a v jeho hrách nejde o nic jiného než o politiku). V tom případě to moc nevyšlo.
Každá řádka ze Shakespeara, jež ve filmu zazní, jen zdůrazňuje těžkopádnost a plochost Orloffových dialogů. Každý pohled do světa jeho her v Anonymovi vybídne ke srovnání. Na jedné straně dílo člověka, který se s historií a zeměpisem sice moc nepáral (viz. „pobřeží Bohemie“), dokázal se ale dotknout nějakých jiných pravd a suverénně je vyjádřit. Na druhé klopotná „zvěst blba, samý hluk a vášeň, nadobro beze smyslu“.
