Eurocid by EU nejraději zahubil a zničil – podobně jako se ničí hmyz insekticidy. Eurofob má z Evropské unie hrůzu, bojí se jejího světla, hrůza se přetavuje v nenávist. Euroskeptik je výraz, který se v Česku používá hojně. Skepse ale může být něco rozumného a zdravého. Český národ má sice skepsi v genech, avšak mnoho či většina českých tzv. euroskeptiků jsou vlastně spíš eurofobové. Europesimista je asi ten, kdo je přesvědčen, že to s EU špatně dopadne, že spěje do záhuby.
Eurocynik se domnívá, že Evropská unie je jenom fasáda nějakých cynických partikulárních zájmů. Levicový eurocynik si myslí, že EU hájí jen zájmy korporací, pravicový eurocynik si zase myslí, že hájí zájmy odborářů, byrokratů a socialistů. Nacionální eurocynik si myslí, že EU hájí zájmy jenom velkých států. Eurocholerika dovádí jakákoli zmínka o EU k zuřivosti, podobně je na tom euroalergik. Eurokritik může být někdo, kdo se vyznačuje kritickým myšlením o EU, což může být jako každé kritické myšlení zdravé a užitečné, může to být ale také někdo, kdo EU pořád jen kritizuje. Eurorealista je přesvědčen, že věci jsou tak, jak jsou, takže i Evropská unie bude jen taková, jaká je, a nic se na tom nezmění. V rámci Evropy i politiky si eurorealista klade jen malé, skromné a uskutečnitelné, realistické cíle. Eurorealista je přesvědčen, že postupné propatlávání a pachtění se a hledání kompromisů na nočních mimořádných summitech je logickým maximem, čeho EU dokáže dosáhnout. Europragmatik to má asi podobně. EU vidí jako kolbiště pragmatických zájmů jednotlivých států.
Eurofatalista je fenomén u nás rovněž se hojně vyskytující. Dává najevo, že EU nemusí, ale připouští, že je EU naším osudem, říká, že „členství v EU nemá alternativu“. Euroignorant EU záměrně ignoruje. Euroignoranti jsme svým způsobem všichni. Třeba dnes to je 25 let od chvíle, kdy vstoupila v platnost maastrichtská smlouva. V Česku si toho ovšem nikdo nevšiml – a podle všeho ani v Bruselu. Euroburan se do EU stále naváží, a nic o ní neví. Eurooportunista z EU využívá a vyzobává jen to, co je dobré pro jeho vlastní kapsu či zájmy. Eurokonjunkturalista se EU zastává jen proto, že to je zrovna v módě nebo že je to výhodné a lze se tak někam vyšplhat. Kromě eurohujera existuje i euroudavač, který neustále žaluje do Bruselu. Jeho opakem je ovšem čechohujer, který žaluje doma, kdo se příliš zaprodal Bruselu.
S eurooptimistou je to jednoduché. Na rozdíl od europesimisty věří, že to s EU i s námi v ní nakonec dobře dopadne. Eurofil Evropskou unii miluje k zbláznění, personifikuje se mu v sochu krásné ženy (eurofilce v sochu muže), má o EU erotické sny. Euroidealista je opak eurocynika, Evropskou unii si idealizuje, nebo je pro něj dokonce ideálem. Euromol umí nazpaměť všechny evropské předpisy, doporučení a regulace, jako umí někteří lidé nazpaměť jízdní řády Českých drah. Euroobsedant nemluví o ničem jiném než o EU a eurokulturista neustále posiluje svou víru v EU a láduje se za tímto účelem eurosteroidy. Europrofesionál pracuje pro EU jen proto, že to je pro něj dobrý job, ale umí to. Eurorutinér žije v newspeaku kohezí, zkratek a subsidiarity. Že tomu nikdo nerozumí, ho nevzrušuje. Euroobrozenec zasvětí svůj život šíření osvěty o EU, jako to teď činí Radek Špicar. V euroeuforikovi vyvolává Evropská unie záchvaty blaha a pocity nezměrné libosti. Od eurofanatismu je už jen krůček k eurofundamentalismu, k víře, že EU je začátkem a koncem všeho. A nakonec je euroterorista, který je ochoten pro dobro EU použít násilí a sám se obětovat.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
