Tou dobrou zprávou je, že Francie – druhá největší ekonomika v eurozóně – funguje mnohem lépe, než většina expertů předpovídala.
To, že se francouzská vláda rozhodla v souvislosti s protestem žlutých vest k fiskálnímu stimulu, bylo správné rozhodnutí. Navíc je francouzský ekonomický model méně závislý na exportu než ten německý, a díky tomu je odolnější vůči hrozbám obchodních válek.
Francie tak přišla s podporou právě ve chvíli, kdy evropská ekonomika začala zpomalovat. Ve druhém čtvrtletí se francouzský HDP zvedl o 0,2 procenta, což je průměr eurozóny, ale je to lepší výsledek, než má Itálie nebo Německo. Ani tzv. předstihové ukazatele nevypadají vysloveně špatně. Nákupní index manažerů, který je barometrem průmyslové aktivity, je robustnější než v Německu i silnější než v eurozóně jako celku. Evropská komise odhaduje celkový letošní růst francouzské ekonomiky na 1,3 procenta HDP. Německo má mít růst 0,5 procenta a Itálie pouze o 0,1 procenta. Francie je mnohem méně vystavena poryvům větru v mezinárodním obchodu. Export činí 31,3 procenta, v případě Německa je to 47 procent. Francie má mírný obchodní schodek 0,6 procenta HDP, zatímco Německo má přebytek obchodní bilance 7,3 procenta HDP.
MACHÁČEK: Summit G7? Marketing a skutečnost |
Mít více uzavřenou ekonomiku má smysl pouze v případě, že domácí poptávka může podpořit růst, což je přesně případ Francie. Pracovní trh se zlepšil, nezaměstnanost činí 8,6 procenta – a to je nejméně za deset let.
Mírně expanzivní fiskální politika pomohla. Přitom 25 miliard eur navíc, jimiž si prezident Macron kupoval klid od žlutých vest, se tehdy leckomu zdálo jako zbytečné vyhazování peněz a v rozporu s Macronovým slibem snižovat rozpočtový schodek. Jenže ve světle hrozby obchodní války, která zpomaluje světový růst, se ukázalo, že to bylo moudré rozhodnutí.
K tomu náš komentář. Je opravdu pozoruhodné, jak málo stačí dnes k radosti, ale pokud je klíčem k ekonomickému růstu také sebedůvěra, pak Francouzům tuto drobnou radost přejme. I když ty výsledky jsou dobré jen proto, že ty německé jsou tak překvapivě a depresivně špatné.
Za komentář také stojí to, že násilné pouliční hnutí prokázalo vlastně lepší makroekonomickou intuici než experti či Evropská komise.
Macronovi se podařilo dobře zvládnout summit G7 a ukázal světu, že je v Evropě tím, koho je Trump schopen akceptovat jako negociačního partnera. Na prezidenta, kterého ještě před pár měsíci všichni odepisovali, je to docela dobrý výkon. A i to může mít vliv na sebedůvěru Francouzů.
MACHÁČEK: Německá vláda proti negativním úrokům |
Tentýž autor kritizuje v jiném sloupku pro Bloomberg nápad nové předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové na vytvoření evropského suverénního fondu ve výši sto miliard eur, který má podpořit strategické sektory, v nichž Evropa zaostává za Čínou a USA. Podle autora by Evropa měla spíše posílit fondy, jež pomohou ekonomikám reagovat na vnější šoky. Podle autora je nesmyslné říkat tomu suverénní fond, protože EU není suverénní stát a v dohledné době se ani suverénním státem nestane.
EU se také nemůže napojit na nějaké již existující bohatství, ze kterého by mohl takový suverénní fond odpouštět a čerpat. Norsko nebo později Rusko vytvořily tento fond z příjmů generovaných z prodeje ropy a zemního plynu. Smyslem je, aby se mimořádné příjmy z přírodního bohatství nevyhodily oknem na běžné výdaje. EU by musela odněkud přesměrovat stávající rozpočtové zdroje a spoléhat na to, že vtáhne do hry soukromý sektor.
MACHÁČEK: Pokles Německa, nástup Francie |
Navíc si podobný suverénní fond bude určitě klást za cíl zabránit tomu, aby evropské technologické firmy byly přebírány silnějšími partnery z USA. Když ale evropské začínající start-upy nebudou mít možnost prodat se časem zahraničním rivalům, bude jich také vznikat méně. Takový Google bude pro mladou a dynamickou evropskou firmu vždy atraktivnější nákupčí než nějaký Evropský fond budoucnosti.
V tomto ohledu je podstatné, jakým způsobem bude Unie nahlížet na svou antimonopolní politiku. Část hráčů se obává, že úzce zaměřená antimonopolní politika, která zakazuje fúze velkých evropských firem, jako tomu bylo třeba v případě Alstomu a Siemensu, zamezuje tomu, že by v Evropě mohli vyrůst vskutku globální šampioni. Druhý názor říká, že jedině dobře hlídané konkurenční prostředí může rodit inovace a technologický pokrok. Tlaku Německa a Francie se dosud bránila komisařka Vestagerová, ta ale nyní dostane jiné portfolio.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
