Je obtížné si představit, jak toho dosáhnout v rámci existující sítě nadnárodních institucí, které disponují omezenou expertizou v klimatických věcech a jsou taženy různými směry a zájmy svých podílníků.
Tak například Světová banka nedávno zakázala financovat jakékoli projekty, které mají něco společného s fosilními palivy, a to včetně zemního plynu. Přitom výměna uhelných elektráren za plynové tvořila základ toho, jak se Spojeným státům dařilo v minulé dekádě snižovat emise. Jde dokonce o základ tzv. Princetonské úmluvy, která má minimalizovat klimatická rizika. Přece nemůžeme chtít, aby perfektní zabíjelo to dobré na cestě ke karbonově neutrální budoucnosti, píše Rogoff.
Je třeba vytvořit novou instituci, jež se nebude snažit zároveň řešit jiná rozvojová témata a která pomůže vyspělým zemím koordinovat pomoc a technický transfer.
Podle Mezinárodní energetické agentury jsou roční emise CO2 v Asii už nyní dvakrát větší než v USA a třikrát větší než v Evropě. Ve vyspělých ekonomikách je průměrný věk uhelné elektrárny 42 let. Mnohé z nich spějí přirozeně ke konci své životnosti a není třeba fázovat jejich odstavení. V Asii se staví jedna nová uhelná elektrárna za týden, jejich průměrné stáří je jedenáct let a určitě budou sloužit ještě celé dekády.
Uhlí představuje 60 procent výroby elektřiny v rychle rostoucí Číně a Indii. I když obě země silně investují do obnovitelných zdrojů, jejich energetické potřeby rostou příliš rychle na to, aby mohly zítra spalování uhlí zrušit.
Svět se může vydat cestou globální karbonové daně nebo systému obchodování s povolenkami.
Vyspělé země jistě musejí uklízet svůj environmentální dům, ale nebude to vůbec stačit, když se rozvojová Asie a brzy i Afrika nevydají na jinou rozvojovou cestu. Bez světové karbonové banky to nepůjde, i kdyby byla vynalezena nějaká zázračná technologie, v niž leckdo doufá.
Otázka Monitoru JM: Kdo by dohlížel na placení karbonové daně a jak by byla vymáhána sankce?
…
Ještě jednou na ekologicko-průmyslové téma. Lionel Laurent se na serveru Bloombergu zabývá opravdovou cenou elektrických aut. Miliony evropských dělníků mají podle něj úzkost z toho, že spalovací motory budou brzy minulostí.
Většina lidí se možná bude radovat z konce spalovacích motorů. Používání elektrických aut sníží závislost na ropě a také vzduch bude čistší. V Evropě ale pracují v automobilovém průmyslu tři miliony dělníků. Pro ně je plánovaná transformace průmyslu zdrojem velké úzkosti. Počet pracovních příležitostí v automobilovém průmyslu jistě poklesne, protože elektrická auta potřebují méně součástek, jsou jednodušší a méně nákladná na údržbu.
MACHÁČEK: Moment pravdy a dilema pro Si Ťin-pchinga |
Když se přidá automatizace a robotizace, brexit a hrozba obchodní války, nevypadá to pro evropský autoprůmysl vůbec dobře. Třeba Ford v Evropě propouští 12 000 lidí. Přitom podíl průmyslu na HDP v Evropské unii se snížil od roku 1991 z 19 procent na 14. A do toho spousta politiků chce čelit populismu právě obranou průmyslu.
Politici stačí sotva reagovat na epochální změnu. Dokonce házejí klacky pod nohy pokusům průmyslu připravit se na nadcházející transformaci. Francouzská vláda například zastavila pokus o spojení Fiatu a Renaultu.
Zatímco politici se dohadují, k jakému datu mají být nulové karbonové emise, firmy už přesměrovávají velké objemy kapitálu. Tak například VW hodlá investovat 34 miliard eur do výroby elektrických aut.
Žádné magické řešení podle autora neexistuje, ale politici by se už měli vzpamatovat.
Otázka Monitoru JM: Nebylo by lepší, kdyby se do toho politici nepletli, když průmysl sám, i bez nich, přesměrovává investice, protože elektrická auta jsou prostě v módě? Co dokážou politici vymyslet jiného než sociální dávky a rekvalifikace?
