K podobnému tématu se na Project Syndicate zajímavě vyjádřil i francouzský ekonom Jean Pisani-Ferry.
Podle něj Evropa po mnoho dekád sloužila jako stevard poválečného liberálního pořádku, kdy národní ambice byly podřízeny společným cílům v multilaterálních institucích. Ale s tím, jak Čína a USA začaly mixovat ekonomiku s nacionalistickou agendou, se Evropa bude muset přizpůsobit.
Před sto lety napsal Lenin, že imperialismus definuje pět rysů: koncentrace výroby, spojení finančního a průmyslového kapitálu, export kapitálu, nadnárodní kartely a teritoriální rozdělení světa mezi kapitalistické mocnosti. Donedávna tomu věřili jen skalní bolševici, ale najednou to vypadá jako docela přesná charakteristika.
Donedávna globalizace ředila tržní podíly a stimulovala konkurenci. A předpokládalo se, že zvýšená ekonomická přeshraniční propojenost zabrání mezinárodním konfliktům. Donedávna byl citován Josef Schumpeter, ekonom, který identifikoval „kreativní destrukci“ jako hnací sílu pokroku. A bývalý britský státník Norman Angell tvrdil, že „vzájemná ekonomická závislost potlačí militarismus“. A stejně jsme zase vstoupili do světa ekonomických monopolů a geopolitické rivality.
První problém symbolizují americké technologické a internetové společnosti, ale ve skutečnosti je to velice široce rozšířené. Podle OECD se tržní koncentrace rozšířila v celé řadě sektorů, v USA i v Evropě, a samozřejmě je tu Čína, jež záměrně vytváří národní šampiony chráněné státem. Je zjevné, že se Amerika vzdala myšlenky, že čínská integrace do světové ekonomiky povede k politické konvergenci Číny se zaběhlým liberálním západním pořádkem. V říjnu 2018 prohlásil americký viceprezident Mike Pence, že Amerika nyní považuje Čínu „za strategického rivala v nové době konkurence mocností“.
Ekonomická koncentrace a geopolitická rivalita jsou neoddělitelné. Internet byl kdysi založen jako univerzální doména, nyní už je rozdělen do souostroví separátních subsystémů, z nichž některé jsou administrovány vládami. Existují důvodné obavy, že dominance hardwaru firmy Huawei může být použita pro geopolitické zisky. A podle německého svazu průmyslu (BDI) vstoupila Čína do „systematické konkurence s liberálními trhy a ekonomikami“. Čína je prý úspěšná ve „spojování kapacit a politických a ekonomických cílů s vysokou efektivitou“.
USA nedávno schválily legislativu, která umožňuje ministerstvu financí vetovat „strategicky motivované“ investice, jež mohou znamenat „nebezpečí pro americkou technologickou nadřazenost a národní bezpečnost“.
Čína je viněna z toho, že míchá politiku s ekonomikou, ale USA dělají totéž především v tom, jak politicky využívají dolar coby mezinárodní rezervní měnu. Například k tomu, aby mohly skrze politiku sekundárních sankcí diktovat Evropě svou politiku sankcí proti Íránu.
Evropa se musí naučit jinak pohlížet na svou antimonopolní politiku a musí se naučit spojovat ekonomické a bezpečnostní cíle.
Tolik některé myšlenky francouzského ekonoma. Dodejme, že Evropa začne být brána vážně, až bude mít svoje technologické giganty typu Googlu a až to bude Evropa, kdo v zájmu podpory svého exportu bude stavět vlastní „hedvábné stezky“ až někam do Kazachstánu. Ať si každý odpoví sám na otázku, jak moc je tohle očekávání realistické.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
