První říkají: Nic se nemění. Druzí praví: Mění se všechno. (Rachmanův text najdete zde:)
Tábor „Nic se nemění“ má relevantní argumenty. Kolektivně budou proevropské strany i nadále dominovat Evropskému parlamentu. Protievropské strany získaly asi čtvrtinu křesel v EP, dosud měly okolo 20 procent. Některé hvězdy nacionalistické pravice zažily noc zklamání: Alternativa pro Německo, Dánská lidová strana nebo Fórum pro Demokracii v Nizozemsku.
Ti, kteří tvrdí, že se vše mění, mají také své argumenty. Euronepřátelské a euroskeptické strany zvítězily ve čtyřech ze šesti zemí s největším počtem obyvatel v Evropě – ve Francii, v Itálii, ve Spojeném království a v Polsku.
Jedním z důvodů střetu interpretací je přílišné soustředění se na jednu otázku: co to znamená pro bitvu proevropských a protievropských sil. Možná bychom se ale měli ptát, co se děje se stranami, jež po léta dominovaly evropské politice. Strany levého a pravého středu upadají. A neztrácejí jen vůči populistům a nacionalistům, ale také vůči novým stranám, které reprezentují městskou mládež a střední třídu zeleného a liberálního charakteru.
Ve Francii získali Republikáni a socialisté v součtu pouhých 15 procent hlasů, zatímco krajní pravice, liberálové a zelení 60 procent. V Itálii získal levý a pravý střed 31 procent hlasů, zatímco populistické strany 58 procent. Konzervativci a labouristé ve Spojeném království mají dohromady 23 procent. Trend se šíří i do Německa, kde se CDU/CSU a SPD dostaly v součtu hluboko pod 50 procent.
Politické strany, které se formovaly okolo třídních a ekonomických struktur v 19. a 20. století, ztrácejí na významu. Voliči jsou více motivováni novými tématy, jako je klimatická změna, identita a migrace.
Důležitým faktorem politického vývoje v EU bude očekávaný odchod kancléřky Angely Merkelové, jakkoli nevíme, kdy přesně k němu dojde.
Zvítězily proevropské síly, to ale neznamená, že se na něčem zásadním vůbec shodnou: od eurozóny přes energetiku či migraci až po politiku vůči Číně. Přijde složitá debata o tom, kdo má vést evropské instituce, navíc některé věci – jako brexit – nelze oddalovat donekonečna.
Otázka, jestli se EU bude dezintegrovat, nebo integrovat – s tím, že musí čelit výzvám z USA, Číny a Ruska. Paralýza a fragmentace je luxus, který si EU nemůže dovolit.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
