Demokraté v USA neumožnili zatím Senátu schválit mimořádný stimul pro podporu ekonomiky ve výši dvou bilionů dolarů. A investiční banka Morgan Stanley prohlásila, že ve druhém čtvrtletí bude propad americké ekonomiky činit 30 procent. Samozřejmě že si leckdo řekne, že to v Evropě či Asii může být stejné – anebo ještě horší. Nejhorší je, že nikdo na trzích neumí odhadnout, jak dlouho vypnutí ekonomiky potrvá.
Samozřejmě že těch 30 procent ve druhém čtvrtletí může znamenat, že se o totéž ve druhé polovině roku ekonomika zvedne. To teď ale nikdo nechce moc slyšet.
…
Deník Financial Times upozorňuje na německý exportní artikl jménem kurzarbeit. Zatímco Amerika zažije a už zažívá prudký nárůst nezaměstnanosti, Němci doufají, že tento vyzkoušený nástroj – designovaný přesně pro podobné situace – udrží nezaměstnanost na přijatelné úrovni.
Kurzarbeit – zkrácený pracovní úvazek dotovaný státem – je politika, kterou z Německa převzala řada zemí a již lze považovat za jeden z nejúspěšnějších německých exportů. Jde o jeden z důvodů, proč se Německo tak rychle vzpamatovalo z krize 2008/2009.
MACHÁČEK: Krize: nejen úvěry, též dary, úlevy, dotace |
Zajímavé je, že toto schéma existuje v německém právním řádu už od roku 1900, ale znovu se vynořilo teprve po pádu Lehman Brothers v roce 2008. Německá nezaměstnanost dokonce v roce 2009 klesla na sedm procent z 7,9 procenta v roce 2008. Zatímco v zemích OECD tehdy v průměru vzrostla o tři procenta. V Německu byly díky kurzarbeit takto zachráněny statisíce pracovních příležitostí. Schéma je potřeba spustit včas a rychle stáhnout, jakmile přijde oživení. V Belgii či v Itálii se něco takového používá každou chvíli i v méně mimořádných dobách. Složitě se to pak odbourává a celkově to nefunguje.
…
Podle článku Wolfganga Münchaua pro Financial Times nejde o opakování velké recese ani krize eurozóny z let 2010–2012. Koronavirus znamená ekonomickou krizi, krizi solventnosti firem a korporací i politickou krizi, a to všechno v jednom balení a najednou.
Dobrá zpráva je, že patrně nevypukne suverénní dluhová krize. ECB nakonec postupuje rozhodně, razantně a správně. Nemůže se ale postavit všem makroekonomickým dopadům. Německá vláda schválila balíček ve výši pěti procent HDP, jenže jde o půjčky, nikoli granty či dotace. Když si ale firma půjčuje v době, kdy klesá obrat, zhoršuje se její solventnost. Platí to i pro celé státy – třeba pro Itálii po krizi eurozóny. Fiskální přísnost oslabila schopnost ekonomiky splácet dluhy. Tato nová krize může zvýšit italské zadlužení o dalších 50 procent HDP. Když přijde další šetření, nikam to nepovede.
Evropa potřebuje hotovost, a ne úvěry. Ale úvěry jsou to, co Evropě jde. Na záchrany a firem a pomoc firmám se Evropa většinou mračí s tím, že jde o morální hazard. Stejně tak se s nedůvěrou dívá na myšlenku rozdávání peněz, posílání šeků domácnostem či rozhazování peněz z pomyslné helikoptéry.
Evropa má skvěle fungující stabilizátory, pro současnou krizi to ale nestačí. Na 10procentní propad HDP to nestačí. Jsou třeba přímé platby firmám, domácnostem, občanům. Masivní stimuly jsou jediná cesta k zajištění toho, že vývoj ekonomiky bude mít tvar písmena V. Jenže třeba to oživení – až přijde – bude slabší. Lidé budou méně létat a cestovat. Automobilky sníží kapacity. Lidé si budou víc vážit volného času a odpočinku.
Politika se také mění: 67 procent Italů si nyní třeba myslí, že jim EU není k ničemu dobrá.
…
MACHÁČEK: Atomovka, Čína a globalizace |
Na rozhovoru Václava Klause pro náš deník mne nejvíce zaujala pasáž, kde pan profesor mluví o tom, že se budeme muset uskromnit, a jako příklad uvádí, že se nebude jezdit třikrát ročně k moři. Znáte někdo někoho, kdo jezdí třikrát ročně k moři, tedy kromě pár vyvolených miliardářů?
Zvláštní je i ten stesk nad tím, kam nás zavedla „maláčovská revoluce“. Ona to asi nakonec nebyla tak hrozná revoluce, když nám pět let po sobě klesá podíl veřejného dluhu na HDP a jsme jednou z nejméně zadlužených zemí v Evropě.
…
Z trochu jiného soudku: komentátor Bloombergu Andreas Kluth upozorňuje (i když asi ví, že to nejde jinak), že zavření škol může způsobit problémy milionům dětí, a některým dokonce jizvy na celý život. Tam, kde jsou rodiče tzv. bílé límečky a mají většinou home office, je to snadné. Mají doma dobré wifi připojení, dávají na děti pozor, doma mají nejméně jeden laptop a možná i iPad pro každé dítě. Na policích jsou knihy a rodiče umějí zařídit disciplínu a rozdělit čas na hraní a učení. V chudších rodinách je to jiné, a mnozí rodiče navíc musejí být v práci.
Některým dětem prospívá, že jsou zařazeny v sociálně živé a strukturované třídě – a doma budou bez disciplíny a stimulace zaostávat. Jiné děti to mohou mít naopak: spolužáci je nebudou vyrušovat a budou se lépe soustředit na výuku. Rozhodující faktory budou disciplína, organizace času apod. Některé děti se přestanou učit úplně, jiné se mohou naopak učit víc než dřív – stím, že si samy vybudují motivační a organizační dovednosti.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
