Hlasité a rozzlobené protesty pozvednou vědomí o této nespravedlnosti a jedině tak lze změnit veřejné mínění. Bez rozzlobenosti a vzteku by se nic nezměnilo. Pocit jednoznačné morální správnosti je podle aktivistů potřebný.
Clive Crook si ale myslí, že morální jistota nemůže být bez hranic. Liberální demokracie potřebuje nesouhlas a hlavním smyslem demokracie přece je, aby spolu lidé s různými názory mohli mírumilovně a produktivně koexistovat. Když zastánci morální jistoty nedovedou tolerovat legitimní nesouhlas, stávají se sami nedemokratickou silou.
Rasismus se jistě nesmí tolerovat, ale v tom, jak řešit sociální nespravedlnost, která souvisí s dědictvím rasismu, budou slušní lidé nesouhlasit – a hlavně by měli nesouhlasit.
Řada aktivistů si rasismus spojuje s kapitalismem a chtějí se zbavit obojího. Další škola si zase myslí, že všechno vyplývá z moci, a samotný zdravý rozum je pro ně nástrojem útlaku. Revoluční myšlení odmítá konsenzus a dialog jako zradu. Hesla jako „Zbavte policii peněz“ či „Mlčení je násilí“ zavírají možnost pro konverzaci a zužují prostor pro praktickou politiku.
MACHÁČEK: Co (ne)udělá Rusko s Běloruskem |
Naše poznámka:
Crookův text sám prozrazuje, kam americká média za posledních pár měsíců kulturní revoluce dospěla. Člověk měl ještě nedávno za to, že hodnotové věci, které Crook zmiňuje – svobodný dialog, tolerance různých názorů –, jsou oním základem a pilířem Ameriky, že to je vlastně její pravá identita, že to je Amerika samotná a že právě Amerika tohle do světa vyvezla. Dnes je to tak, že Crook se nejprve musí vyznat z toho, že chápe rozzlobenost aktivistů, že sám není rasista, a pak teprve docela ostýchavě připomíná užitečnost svobodné výměny názorů. A to bude mezi námi ještě rád, že ho za tento poněkud disentní text nevyhodí po vzoru deníku NYT z práce.
…
Bývalý vojenský velitel NATO James Stavridis vítá v textu pro Bloomberg novou dohodu Spojených arabských emirátů (SAE) s Izraelem. Zdůrazňuje, že se nejedná pouze o Netanjahuův podnik. Podíl na dohodě má izraelská armáda a generál Gabi Aškenazi a taktéž bývalý generál Benny Ganc, který je dnes alternujícím ministerským předsedou a momentálně ministrem obrany. Vše pomáhala koordinovat americká administrativa, která navazuje na mírový plán (dosud neúspěšný) Jareda Kushnera.
Oba výše zmínění generálové jsou zastánci centristické politiky, která je založena na kooperaci s arabskými zeměmi, jednání s Palestinci i spojenectvím s USA i NATO a oslabování a odstrašování Íránu.
Izrael zlepšuje svou kooperaci nejen tradičně s Jordánskem či Egyptem, ale také s SAE, Ománem a hlavně Saúdskou Arábií. SAE i Saúdové spolupracují s Izraelem v oblasti raketové obrany, sdílení informací tajných služeb, kybernetické bezpečnosti a satelitního sledování.
MACHÁČEK: K výběru Kamaly Harrisové a proč říkat Koma-la |
Palestinci jako obvykle spokojeni nejsou. Vadí jim, že nebyli přizváni ke konzultacím, berou to jako dýku do zad, vadí jim, že se Netanjahu v rámci dohody vzdal plánů na anexi Západního břehu pouze dočasně, připadá jim, že se hroutí solidarita arabských zemí v Perském zálivu s nimi a slib, že se s Izraelem nebudou navazovat formální vztahy, apod. V tom mají pravdu. Pro arabský svět je nyní důležité uznání největší dlouhodobé hrozby – a tu představuje Írán.
Bývalý izraelský ministerský předseda Ben Gurion napsal: „Musíme více využívat svou představivost než paměť.“ Širší izraelsko-arabská spolupráce představuje onu imaginaci, která prospívá regionu a nakonec i Americe.
Naše poznámka:
Je dnes zvykem portrétovat Trumpa jako pitomce, ale v tomto případě jde také o další zahraničněpolitický úspěch jeho administrativy.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
