Leckde se v Evropě píše, že Německo a Angela Merkelová provedly otočku o 180 stupňů. To ale není tak docela pravda. Třeba v lednu roku 2018 na braniborském hradu Meseberg vyhlásili Macron a Merkelová „cestu k fiskální unii“. Oproti současné situaci ale tehdy vůbec nic konkrétního nenásledovalo. Tentokrát se zdá, že se něco opravdu zrodit může.
Co se změnilo? Merkelové i CDU roste podpora, má silnější vnitropolitickou i vnitrostranickou pozici, takže určitou štědrost může lépe obhájit. Německo má špatné svědomí z rozhodnutí ústavního soudu v Karlsruhe, který v nejhorší možnou dobu omezuje manévrovací prostor Evropské centrální banky, což bude na jihu Evropy přijato s velkou nelibostí.
Němci jsou také zděšeni prudkým nárůstem nechuti k EU v Itálii v posledních měsících, kde mají lidé pocit, že je Brusel hodil přes palubu. A nakonec Němci neradi pomáhají těm, o kterých mají pocit, že si žijí na dluh a nad poměry, epidemii ale chápou jako přírodní katastrofu. Přísnost vůči Řecku, předepsání škrtů a hájení zájmů německých věřitelů a bank po roce 2010 kontrastovala s otevřenou náručí vůči uprchlíkům v roce 2015. Tehdy ale Němci argumentovali humanitárními ohledy a hodnotami.
První otázka je, zda bude fond oživení vůbec schválen. Jasná opozice se rýsuje v tzv. šetrné čtyřce, která reprezentuje Rakousko, Nizozemsko, Dánsko a Švédsko. Tyto státy nenapadají velikost fondu, ale kladou důraz na to, že peníze se budou pouze půjčovat nikoli rozdávat v podobě dotací či grantů. Může to skončit nějakým kompromisem? To nebude snadné. Celý projekt fondu bude schvalovat dvacet sedm členských zemí včetně stejného počtu parlamentů, takže k úspěchu myšlenky je ještě daleko.
Podle původního návrhu 80 % peněz se musí vrátit každé členské zemi na podporu restrukturalizace a investic. Deset procent by mělo jít zemím nejvíce postiženým (zaměstnanost, propad HDP), 15 % se má týkat konkurenceschopnosti a 5 % posílení existujících programů (více než 100 procent, ale množiny se překrývají).
Program lze konstruovat tak, že na něm žádná členská země nebude tratit, snad kromě nejbohatšího Lucemburska. EU bude mít daleko lepší rating než naprostá většina členských zemí jednotlivě a i nové členské země si mohou předložit spoustu investičních programů. Finální obsah se od původního návrhu nakonec může lišit k nepoznání.
Francouzsko-německý návrh se soustředí na velké průmyslové projekty a má výrazný francouzský rukopis. Investice do strategických projektů, vývoj a výroba baterií, důraz na globální industriální šampiony a strategickou nezávislost ve zdravotnictví a farmacií apod.
Když byl originálně kladen důraz na ty nejvíce postižené, tak je otázka, co z těchto průmyslových idejí vlastně zbude třeba na tu nejvíce postiženou Itálii. Odečíst si musíte všechny půjčky, vše co se nestačí utratit za tři roky a vlastní italskou kontribuci a garanci do fondu.
Velký boj se povede o to, jak má být fond garantován: budoucími příspěvky do evropského rozpočtu, jejich navýšením, digitální daní, daní z finančních transakcí apod. Není utopie představa, že na tom všem se EU shodne, když to dosud nedokázala?
Nakonec: Je to vůbec poprvé, co EU předkládá na stůl makroekonomicky relevantní sumy. Pořád jsou ale pouhým zlomečkem národních rozpočtů. Ať už se to schválí či neschválí, pořád platí, že cestu z koronavirové deprese si bude muset každá země financovat především sama.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
