Po dvou dekádách 21. století je dle autora hlavní výzva pro Západ jasná. Je to téma návratu Číny na centrální světové podium. První fáze 1980 až 2020 proběhla v pořádku, Čína s nikým neválčila. Ve druhé fázi prý Západ zatím směřuje k nezdaru.
Nezdar je podle autora dán třemi špatnými předpoklady. Tím prvním je představa, že Čína nemůže být dobrý partner, dokud v ní vládne komunistická strana. Komunismus už měl přece skončit v popelnici dávno, nejpozději po roce 1989 či po pádu Sovětského svazu. A přece by se nemělo pracovat s utlačovatelskou stranou, která vládne proti vůli čínského lidu.
Mahbubani ale upozorňuje, že nejen podle Edelmanova barometru je lidová podpora pro vládu v Číně jedna z nejvyšších na světě. Čínská kultura, vlastní koncept i morálka se rychle transformují, a to většinou k lepšímu.
Další špatný předpoklad prý je, že si většina lidí na Západě myslí, že ačkoli je většina Číňanů spokojena s komunistickou vládou, bylo by jim lépe, kdyby si rychle zavedli demokratický systém.
Do doby, než zkolaboval SSSR, a v 90. letech se pak zhroutil životní standard lidí v Rusku, někteří Číňané možná věřili v transformaci směrem k demokracii. Nyní v Číně vlastně nikdo nepochybuje o tom, že slabá centrální vláda by znamenala chaos. Důkazem pro ně jsou čtyři tisíce let čínské historie a století ponížení mezi lety 1842 a 1949.
A demokraticky zvolená vláda nemusí nutně znamenat, že to bude liberální vláda. Indický premiér Néhrú se v roce 1961 také zmocnil portugalské kolonie Goa – a proti tehdy protestovala americká i britská vláda.
Případná demokraticky zvolená čínská vláda se také bude muset vypořádat se separatismem, stačí se podívat, jak tvrdě si počíná indická vláda v Kašmíru. Demokratická vláda v Číně by si vůči Tchaj-wanu a Hongkongu počínala mnohem ostřeji než ta současná. Nikdo z čínských sousedů na změnu režimu v Číně netlačí. Lepší je předvídatelná Čína, jakkoli je asertivnější, než bývala.
A poslední špatné východisko je nejvíc nebezpečné. Je to představa, že případná demokratická Čína převezme západní normy a praxi a stane se členem klubu Západ plus – jako třeba Japonsko.
Podíváme-li se na Indii či Turecko, kulturní dynamika je opačná. Obě země jsou stále přítelem Západu, ale obě se stále víc hlásí k „předzápadním“ historickým kořenům. Koná se doslovné odzápadnění.
Napoleon měl pravdu, když říkal: „Nechte Čínu spát, protože když se probudí, otřese světem.“
Je to zajímavý článek, leč Monitor JM má v lecčems jiný názor. Měřit podporu vládě v režimu, jako je ten čínský, nedává prostě smysl. Lidé jsou kontrolováni, žijí ve strachu a nemohou z principu odpovídat svobodně. Nevyzraje na to ani žádná sociologická a jakoby nezávislá firma ze Západu. Metodologicky je to zkrátka vyloučeno. Tečka.
Na změnu režimu v Číně na Západě nikdo moc netlačí. Západ se ale musí snažit být na Číně méně závislý. V oblasti zdravotnického materiálu, farmacie i komunikačních technologií. Čína zavedla systém kontroly obyvatelstva pomocí zpracování osobních dat a umělé inteligence, které by bylo na Západě ilegální. Navíc ho chce vyvážet do světa.
Je vcelku jasné, že Západ směřuje k tomu, dělat s Čínou normální byznys, ale spolupráce nad rámec toho bude složitá, a proto limitovaná, a spolupráce v tom, co je považováno za strategické, bude časem dokonce vyloučená.
A pak je tu otázka, co o Číně věděl Napoleon.
Nevím, kdo podle autora tlačí na změnu režimu v Číně, ale většina západních zemí má dodržování lidských práv ve svých ústavách – a musí se tím řídit i v zahraniční politice.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
